Hollywood Undead

Sedí na kraji pódia a užívá si ten euforický pocit, když několik tisíců lidí zpívá společně s ním. Cítí se nekonečně, je plný a šťastný.
Show už pomalu končí, tím pádem nastává čas na nasednutí do autobusu a vydání se vstříc jinému městu, vstříc dalším tisícům příznivců jejich hudby.
„Další album musí být méně provokativní, na někoho už je tohle moc,“ ozve se hlas managera, který nastoupí jako jeden z posledních. Hlasité vzdechy jsou očividně otrávené, ale jemu to zjevně žíly netrhá.
„Už nechceme mít ve tvorbě svázané ruce, chceme se vyjadřovat tak, jak to cítí nejprohnilejší zákoutí našich duší.“

„Ahoj, zlatíčko!“ zdvihl Danny svou dceru a usmál se na ni. Nebylo to sice odloučení dlouhé jako při turné, ale každá chvíle, kterou nestrávili spolu, byla pro oba dva citelně smutná.
„Ukaž, ukaž!“ dožadovala se dcerka pohledu na nové tetování, které si její milovaný táta nechal zvěčnit.
Krátký nápis. American tragedy.
„Tati, proč to není barevné? Počkat, počkat, hned to napravím! Kde mám pastelky?“ utekla do útrob bytu hledat svůj penál, aby mohla svého tatínka dotvořit k dokonalosti.
Danny sice neplánoval žádné barevné kreace, ale pokud to jeho dcerce dělalo radost, byl schopen podstoupit cokoliv.
A tak ji nechal tvořit.

Na začátku šli tři. Vlastně dva. Ale o tom později.
Deuce a Shady Jeff. Škoda jen, že o dva roky později už nebyl ani jeden. Ale zatím je máme na pódiu. Přijali nějaké ty členy, přeci jen hrát na bicí, kytaru, upravovat živě muziku a do toho zpívat opravdu nezvládnou.
A tak tu bylo šest. Tři krát dva. Vlastně dvě trojky. Matematika pro ně nebyla důležitá, tak co.
A tak jich tu bylo šest. Bez Deuce, bez jeho spoluzakladatele – úplně nová kapela, která byla založená cizím umělcem. Ale jméno zůstává.
A teď je to jedno srdce. Jedna myšlenka. Jen jeden.

„A co třeba tohle? S čokoládou?“ horlivě ukazoval na všechno jídlo, které bylo k prodeji v dřevěných stáncích. V očích mu zářily jiskřičky infantilního štěstí a radosti.
„Ne. Už musíme jít zpátky. Navíc máš teď speciální harmonogram, tohle by ho akorát narušilo,“ promluvil milý hlas jeho přítelkyně, která měla jednu polovinu vlasů černou a druhou bílou. Na to, jak uvolněně vypadala, se chovala spíše trochu upjatě, alespoň podle jeho názoru.
„Ale co když už se sem nikdy nedostanu? To jídlo tady přece nebude čekat věčně!“ snažil se ještě o nějaké racionální vysvětlení.
„Cena dospělosti, chlapče, je hold vysoká,“ ukončila dívka.

„Pardon, omlouvám se, jen projdu,“ ozval se skřípavě vysoký hlas plastické blondýnky s výraznou rudou rtěnkou a oblečením, které byste čekali spíše v barech pro osamělé muže.
„S Attilou se znám osobně, víte,“ začalo vysvětlování toho, proč se tak neurvale cpala do první řady.
Otravná ženská. Vážně. Pořád se na něco ptala, zajímalo ji, odkud jsme, i když bylo velice nepravděpodobné, že by se jí do té krásně vyperoxidované hlavinky vešlo něco jiného kromě textů písní od Attily.
Po krátkém přemýšlení je lehké zjistit, proč se s nimi zřejmě zná osobně. Taková levná kořist, kterou stačí zavolat a ráda pomůže.

„Tak, chlapi, jak budou vypadat vaše letošní masky?“
Já chci pořád černou s nápisem našeho mateřského města, nic extra,“ ozval se Funny Man, který se rozvaloval na koženém gauči.
„Já budu mít ten samý šátek jako první rok působení,“ oznámil Charlie Scene a dál projížděl novinky na mobilu.
„Modrá s bílým žíháním, trochu vytvarovanější než loni,“ zazněl hlas, jehož majitel byl Johnny 3 Tears.
„Krvavé slzy, dolar místo úst,“ krátce odsekl J Dog.
„Levá polovina bílá a smutná, pravá tmavá a šťastná,“ dal o sobě vědět kudrnáč Da Kurlzz.
„Já se obleču do oceli. Ve zlaté barvě,“ uzavřel diskuzi Danny.

„Bleu de Gênes, Danny, janovská modř.“
Vychloubání věděním francouzského jazyka bylo pro Deuce typické. Miloval, když ostatní neměli ani ponětí o tom, co to vlastně říká.
„Blue džin? Co máš zase s džinem? Šlehnul sis něco? Nebo sis koupil Aladinovu lampu?“
Výsměch nebyl tak ostrý, jak byl původně zamýšlen, ale i tak se to Deuce dotklo. Rád se vytahoval a jakékoliv srážení jeho obrovského ega bylo nesnesitelné.
„Máš pocit, že slovo džin vzniklo od džínsů? A víš ty vůbec, co bylo dřív?“
„Vejce. Určitě. Slepice byla až potom.“
Hlasité zamručení bylo jen předstupněm obrovského hněvu.
S jakým pakem to hraju.

„Jsi rozmazlená hvězda, Deuci!“
Deuce se prudce nadechl, aby zahnal silný nával naštvání, který mu na jazyk nosil tuny sprostých slov.
„Sklapni! Jen jsem alergický!“
„Na co, na inteligenci?“
A znovu ten příval neskutečné agrese, která prostupovala každým koutkem jeho těla. Spalující touha nakřičet na člena skupiny byla sice zvladatelná, ale už balancovala na prahu snesitelnosti.
„Jsou v tom stopy korýšů! Jsem na ně alergický!“
„A co by si princezna ještě nepřála? Co takhle červený koberec směřující ven z kapely?“
Tenhle nápad Deucovi vykouzlil úsměv na tváři. Odejít, mít vlastní kariéru, šatnu a hlavně jídlo, ze kterého by se nedusil.

Procházel slunečným městem a užíval si krásného dne. Cestoval po turné s kapelou po Evropě, a i když hudbu nade vše zbožňoval, stejně se vždy nejvíce těšil na to, až se projde po okolí, prohlédne si památky a ochutná místní speciality.
Jakmile nastal čas jít a adrenalin v krvi se začal nebezpečně zvyšovat, vydal se k hale, kde se mělo konat večerní představení. Nejprve se bál reakce fanoušků, kteří postávali kolem haly, a v jejich očích bylo jasně zřetelné, že se nemohou dočkat živé hudby.
Prošel kolem jako každý jiný. A nikdo nic nezaregistroval. Ach, to vidoucí oko jejich fanoušků.

Vítejte ve světě, kde se sny
v noční můry mění.
Ubíhají prachobyčejné dny,
ciťte v chuti slov jemné chvění.
Byl jsem v pekelném ohni,
a dokážu představit ďábla samého.
Chtěl bych probudit se vloni,
do dubna překvapivě rudého.
Ulice pasáků a žraloků,
město srazí tě brzy na kolena.
Kolik už museli udělat jste úskoků,
aby porazila vás podlá hyena?
Záblesk naděje, radosti, štěstí,
být dravým vlkem mezi ovcemi.
Dostat se na vrchol slovní pěstí
a bořit se bolestnými chvílemi.
Záblesk hudby, kontaktu s tepem
tuctu lidí čekajícího na slovo vaše.
Země pokrytá je průhledným střepem,
a prolévá krve litry naše.