DMD č. 8. pro 8. 4. 2016. Téma: Vidoucí oko

"Petře, to ti musím pomáhat i s úkolem do předmětu, který ani nemám? Něco si vymysli."
"Když já nevím co."
"Ach jo, napiš třeba, že někomu vyžvaníš pečlivě střežené tajemství, na drby tě přece užije."
"Hele, Moony, co tam máme napsat my?"
"Vy to přeci zvládnete sami!"
"Tohle je větší zábava!"
"Jo, otevři svou mysl a něco pěkného nám vyvěšti. Vyspím se s Evansovou?"
"Vezmeš si ji a zplodíš s ní syna, když už."
"Bomba! A co Tichošlápek?"
"Ten? Ten skončí v Azkabanu, protože je to bídný zločinec!"
"Hej, to není fér! Já jsem ti přece tu čokoládu snědl omylem!"

Mohl bych procestovat celý vesmír za jediný den a dotknout se hvězd.
Mohl bych prozkoumat nejhlubší dna oceánů, aniž bych vstoupil do vody.
Mohl bych ukrást největší poklady světa a u toho skákat po jedné noze.
Mohl bych ukazováčkem malovat kruhy v obilí a přikládat to mimozemšťanům. Nebyl bych nikým viděn.
Mohl bych rozsvítit oblohu pouhým lusknutím a považovat to za samozřejmost.
Mohl bych zničit celou planetu ekologickou katastrofou aniž bych hnul prstem.
Mohl bych ovládat celé skupiny národů a přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta.
Mohl bych udělat spoustu věcí.
Ale proč bych to dělal? Vždyť to lidé zvládnou úplně sami.

Tisíceré oko vidí vše co kolem kvasí
Tisícerá ruka za něj vždycky rychle tasí
Věděl o všem, co se ve Francii šustlo, však na to měl spoustu dobře placených lidí, ale přehled, který měl o dění doma, byl až záhadný. Rochefortův pravidelný noční návštěvník by mohl vyprávět.
Kardinál osobně rozlil do misek mléko a lehl si k nim, přímo na zem. Pravidelní strávníci se blížili. Kardinál položil otázku a zanedlouho už měl jasno.
"Pane poručíku, co ten šrám? Snad ne souboj?" přitočil se později toho dne k d'Artagnanovi. Ale než dal mušketýr dohromady přijatelnou lež, kardinál zamňoukal a byl pryč.

První visí na nádražním perónu. Druhá hlídá křižovatku pro případ, že sprintuju na autobus. Další za chviličku v metru pod eskalátory, pak na peróně. Na Pavláku je jich hned několik, pak nad vchodem na úřad jedna sleduje, kdo z úředníků chodí v pracovní době pro chlebíčky. Nakonec ta, co míří ve druhém patře na požární schodiště, ale koutkem zabírá i záchod pro veřejnost, což ovšemže nebrání bezďákům a smažkám, aby tam nedělali ošklivé věci. Zaplaťbůh za naše dveře z mléčného skla, na magoši mají kanceláře prosklené jak akvária.
Kde jsou ty časy, kdy člověka šmírovala kukátkem jen domovnice v přízemí.

Vychovávali ho jako prince podle zásad té země, kde vidět znamenalo věřit. Světlo a zrak byly těmi nejmocnějšími symboly, ochrannými amulety, zárukou prosperity.
Jenže on pohlédl do stínů. Tam, kde žili - a umírali - jeho lidé.
A pak stíny pohlédly do jeho duše.
Poušť. Step. Ovce. Jak moc se to lišilo!
Tady byl stín vítaným společníkem a požehnáním.
Jenže on obrátil oči k ohni. Pak zjistil, o kolik důležitější je slyšet a poslouchat.
Modlitby ze stínů byly vyslyšeny. Zemi světla a vize zahalila temnota. Zraku víry v ní září naděje nad slunce jasněji.
Bůh lidu, tak dlouho živořícího ve stínech, triumfuje.

Mít na každém oku čtyři dioptrie, protože krátkozrakost, a další čtyři a půl, protože astigmatismus, může být k vzteku. Třeba na lekcích plavání, kdy spolužáky rozeznáváte podle barvy plavek, a když některého z nich o pár týdnů později potkáte, nepoznáte ho. Nebo když se tamtéž ptáte, kolik je hodin. „Za pět minut půl šesté. A díváš se přímo na hodiny.“
Dívám. Ale nevidím je, kurnik!
Při pozdněvečerní chůzi ulicemi si ale brýle občas sama sundávám. Ostrá pouliční světla se rozpadnou do chomáče mihotajících se duhových teček a město se zahalí do měkké mlhy.
Lidé s perfektním zrakem tenhle svět neznají.

Mezi několika upíry na ostrově paní Dao byli hlavně přecvičení upíři, netopýři, pavouci (fuj) a spoustu členů Druhé rasy. O některých z nich se říkalo, že mají speciální schopnosti. Ne jako speciální, ale jako speciální, třeba jako já. Levitaci (na druhou stranu, tu má každý). Ale třeba... hleděli do budoucnosti. Paní Dao takové lidi shromažďovala a dělala si z nich spolu se všemi zbraněmi takovou sbírku. Krásnou. Rozsáhlou. Tedy minimálně do té doby, než náš druh ostrov paní Dao totálně vyvraždil. To se jí i takové vidoucí oko, jako byla Melánie, hodilo asi jako eskymákovi uprostřed polární noci solární panely.

Jeden zloduch byl i s armádou rozložen na prach, takže Edvina přirozeně zajímalo, kde je ten druhý páprda, co potřebuje usekat hnáty. A tu se ukázalo, že žádný z mágů vlastně neví a že se takový lich dost těžko hledá, zejména když páchá zlo kdesi daleko.
Naštěstí zasáhl dědula, začal čarovat, až mu rudý hábit málem vzplanul, a před užaslým Finem se objevilo levitující oko, které rázem vyrazilo mrknout na okolní les.
„Čarodějovo oko? Fascinující,“ ucedil Edwin tak sarkasticky, že z toho pískalo v uších, „co teď?“
„Teď rychle za ním, má krátký dosah a já zapomněl seslat brzdící kouzlo.“

Hrubé ruce je strčily dopředu a oni se zařinčením jejich převleků dopadli k nohám vysoké postavy v černém hávu.
„Co to má znamenat?“ zeptala se hlasem, který se do nich zabodnul jako jehličky chladu.
„Špehové, pane. Našli jsme je na cestě k Černé bráně,“ odvětil jeden ze skřetů.
Mezi špinavým oblečením jednoho vězně se cosi třpytilo. Přízrak se sehnul a ruka v rukavici strhla řetízek z půlčíkova krku.
„Tenhle patří Oku.“
„Co s tím druhým?“
„Hoďte ho do jam.“
Dva skuruti se symbolem oka bez víčka drapli jednoho z půlčíků a následovali svého pána směrem k citadele z černého kamene.

Říkali mu vidoucí oko. Měl totiž jednu velmi zajímavou schopnost. Počítačoví odborníci by asi řekli, že jeho oči mohly měnit filtry. Zkrátka, jednou se na svět díval černobíle, jindy šedě a jindy zase například jako olejomalba. Nedlouho poté, co byla objevena tato schopnost, vědci zjistili, že jeho infračervené vidění je natolik perfektní, že by se dalo dosti dobře využít při hledání ztracených těl.
Jednou objevil nový filtr, který mu vždy, když někdo promluvil, ukázal, zda je toto tvrzení pravdivé. Uvědomil si, že někdy je lepší nevědět...
Kapku do poháru trpělivosti přineslo objevení nového filtru. Takový, který rozpozná nejrychlejší způsob smrti.