Staré pověsti české

„Takže dohodnuto, moje po támhletu mez, ostatní tvoje. Tak si to vykolíkujeme.“
„A hrome, došly kolíky.“
„Hm, tos jich nemohl připravit víc? Jako vždycky.“
„A ty máš?“
„No, nemám. A co, je to jedno, kolíky nepotřebujeme.“

* * *

„Hele, to pole je přece moje!“
„Kdepak, moje!“
„Řeklo se půl napůl!“
„Tohle je půl!“
„Není, máš víc!“
„Nemám! A vůbec, jsem starší. Mám právo na víc.“
„Ale otec chtěl, aby…
„Žádné opravdové pořízení neudělal! A takovémuhle nemehlu by určitě nedal půlku!“

* * *

Takže před soud, myslel si starší bratr. No co, kněžna je ženská, to půjde snadno. A kdyby ne, však už jí ukážu.

Viching uraženě praštil o zem důstojností svého úřadu. Berla mu vyletěla z ruky a on hněvivě hrozil pěstí k těm, které před chvílí nazval neznabohy. Metudovi žáci se však urazit nenechali a se Švábem vyrazili dveře. Doslova.
Ten oprášiv se vyrazil k Římu žalovat. Sice se domohl slyšení, ale úřad moravského biskupa mu nikdo nevrátil. Místo v Nitře s úšklebkem odmítl. To by šel z bláta do louže.
Něčeho ovšem uražený benediktin docílil. Po smrti Metuda jeho pomluvy vyslyšel biskup Gorazd. Ten slovanskou liturgii zakázal a vrazil klín mezi Velehrad a Nitru. A tak nakonec zlomily se oba pruty Svatoplukovy.

Jednou jsem měl jsem probudit bandu chlápků, která spala pod jednou horou … vázala se na to taková nějaká místní pověst.
Přišel jsem, vzbudil strážného, ten začal troubit na poplach, otevřeli zbrojnici a zjistili, že je plná zemědělského náčiní: byly tam pluhy, rádla, ruchadla … V rohu jsem zahlédl dokonce i kombajn. No jo, povídá strážný, to bylo tehdá to nařízení, drátěný košile a helmy jsou taky v čudu, teď abychom zachraňovali českej národ v podvlíkačkách.
Ptám se, kde je velitel, jdu ho vzbudit, otevřel jedno oko a povídá, klídek, voni nás určitě Francie s Anglií nedaj, planej poplach, a spal dál.

Vlnky narážely na boky malé loďky a oba veslaři museli zápolit s proudem. Mladý muž kontroloval druhý břeh, ale zdálo se, že je nikdo nepronásledoval. Když vystoupili, popadl onen vesla a strčil loďku zpět k vodě. Překvapenou dívku chytil za ruku a cosi jí šeptal. Zda to byla odměna či jen sladká slůvka ví jenom ona, pravda ovšem je, že se jeho paže nepustila a vrbovými proutky se s polonahým mládencem trmácela až do Kunratic. Nevěřila, že je králem, ale krásné šaty, které jí přichystal, ji nakonec přesvědčily.
Za svou pomoc nechtěla málo. Pod kamenným mostem vyrostly její nové lázně.

V těch krajích žili muži sami a žen se střežili, jako by je stvořil sám ďábel. I snažily se ženy muže dobýti, neboť jak známo, kam má žena vstup zapovězen, tam se jí dvojnásob chce. Zkoušely muže nalákati, dobytek jim vodily, ale stále nic. Nakonec lektvar do škopků namíchaly a muži se v něm rochnili celí blažení. Pozvali ženy do svých obydlí a seznali, že je na nich mnoho dobrého a tak to již zůstalo. Od těch dob čechové milují pivo stejně věrně jako ženy. Jen ženy zjistily, že namísto aby byli muži jejich otroky, stali se otroky samotného lektvaru.

Třetí oko, to není žádná legrace. Předně - okolí vás nikdy nepochopí. To je pořád: „Jaký bude zejtra počasí?“ „Je mi stará nevěrná?“ Ale to, že vidíte města veliká, nikoho zas tak moc nebere. Proto musíte věci dělat chytře a vytěžit z nich, co se dá.
(Libuše se nepatrně pousměje.)
Jako třeba s Přemyslem. Pokud mu budete zakazovat chodit za jinými ženami, je to problém. Pokud ale budete mít „vizi“ o nepatrných breberkách, které ty hampejznice nosí pod sukněmi... pak je to zcela v pořádku. Nehledě k tomu... která jiná manželka může svému muži beztrestně opakovat: Vidíš, já ti to říkala?