Staré pověsti české

"Vidím město veliké, jehož sláva... No, k hvězdám bude mít ještě dost daleko. Ale veliké bude. Bude se v něm vařit proslulé pivo - aha, tak ono bude proslulé nechvalně, to teda nepište... Možná nebude mít sto věží, ani metro, ať už to znamená, co to znamená, ale budeme mít spoustu soch, třeba sochu pana primátora na Náměstí Svobody, markraběte Jošta na kříženci koně s žirafou, exekutora zabavujícího pračku, lysohlávky ve větru... A budeme mít vlastní Hantec! To je taková čechoněmčina, na zmatení Pražáků, to mají za ty jejich blbý éčka... Br, no, nějak v tom vyžijeme, pak to necháme Slovákům."

ILKokta: Co cesta? Pustil vás ten…. Šváb? Štěnice? Ne – Rus? Kdyby se cukal, mám pár tipů!
CZTáta: Ahoj, pustil. Cesta cajk, ale mrtě práce udržet ty pacholky remcavý, nespokojený, na uzdě. Nechápu, jaks to dal 40 let… Respekt, kámo!
ILKokta: Chápu, taky jsem vzteky rozflákal i šutry, když jsem slezl z hory.
CZTáta: Tvl, nemluv o horách, žreci mě nutí furt někam šplhat. Prosím tě, kronikář mi do huby vrazil ty tvoje kecy vo mlíku a strdí. Ty pisálci už taky nic originálního nevymyslí. Vyřiď Áčku, že sorry.
ILKokta: V poho. Áčko smolí další díly a citace prý zvyšuje prodeje.

Slyší je. Slyší je zdola, rozverné, halasné, šťastné i zoufalé. Představuje si příběhy za nimi. Představuje si otrhané děti s odřenými koleny, které se za jablko snaží ulovit pár drobných. Představuje si roztočené šaty dívek i vědoucí pohledy vážených starců, představuje si jiskry v očích jich všech, když poprvé pohladí smyčcem struny. Představuje si prostranství plné lidí, kteří na chvíli zapomněli na čas a tančí, lapení tóny písní stejně jako on.
Po nocích slýchá hlasy hvězd. Tiše cinkají jako kamení omílané ledovou bystřinou, volají ho k sobě. Už brzy, šeptá jim v odpověď a hlas se mu láme do ticha.

Pohled ze zamřížovaného okénka je stále stejný, drobná výseč, ve kterou se smrskl celý svět. Zpočátku to stačilo; byly to týdny jiných myšlenek, jiných starostí. Postupně cítil, jak jedna po druhé opouštějí jeho mysl i tělo a odplouvají daleko z dosahu, svobodnější, než on kdy bude. Nakonec zůstal bez nich, nahý v dokonalé samotě, a do duše se vplížila úzkost. Svět začal být nepříjemně stísněný.

Tehdy poprvé je vzal do ruky; a začal malovat. Dole se tančí a výská a křičí a nahoře on, pohlcený hudbou, s bolestně semknutými víčky ve snaze vykreslit smyčcem svět, jak si ho ještě pamatuje.

Dnešek se fakt nevyvedl, to vám řehnu, pfrrrrr. Napřed jsme se vlekli úmorně pomalým dvounožčím tempem na tu pitomou skálu. A co tam vlastně? To doteď nechápu. Tráva mizerná a do té zbytečně vysoké kamenné stáje mě nepustili, ani když pršelo. Když šéf konečně přišel a nasedl, těšil jsem se, že jedeme domů. Ten směr a hlavně ta palisáda se mi úplně nezdály, ale tak snad to má pod kontrolou - jsem si říhal - a skočil. Kobylinec měl pod kontrolou! Slítli jsme do vody a já si pěkně namlátil. Nějak jsem dokulhal do Neumětel, ale levá přední bolí čím dál víc...

„Cože, zase?! To se musí furt všichni špinit jako čuňata?! To fakt není možný! Vždyť jsem šla snad předevčírem.“
„Jéje, ty naděláš, buď ráda, že můžeš k vodě, aspoň nebudeš furt pod dohledem. Šla bych hnedka, bejt tebou.“
„Ale to je snad každej druhej den, abych se vláčela k řece a máčela a rozdírala si prsty s těma jejich špinavejma hadrama.“
„Ty budeš asi věčně nespokojená, že?“
„Navíc koukni, dneska bude pěkný vedro, kolem řeky bude plno komárů, to zas budu vypadat.“
„Prosím tě, jen běž, co ty víš, Boženo, třeba se na tebe zrovna dneska u řeky usměje štěstí...“

"Achjo Líbo, co si nám to provedla..." povzdechne si Vlasta.
Kněžna Libuše naposledy vydechla a nyní se vzduchem neslo, že nadvláda mužů je více než blízko.
S úderem Perunovy pěsti Vlasta zavelela, že to takhle nenechá. Muži nebudou vládnout ženám! Nikdy.
Sebrala se s ostatními ženami a vytvořila si opevnění na Děvíně.
Jak hloupý byl Ctirad, že se nechal nalákat na past, kterou Vlasta připravila.
Kdo by také odolal sličné Šárce?

Přemysl byl rozčílen. "Libuše, ctnostná moje nebožko, co to ta tvoje divá sebranka připravila? Copak bych byl nějakým krutovládcem?"

I přitakali ostatní muži, že se jim ženy úplně zbláznily.

Poslední píseň je jen pro něj a hvězdy. Není smířená, protože není s čím se smiřovat; není hořká, protože není k čemu hořkost vztáhnout. Je plná touhy ještě jednou uvidět nebe, obrovskou, blikající temně modrou báň a pod ní spící kraj. Je plná bolesti, že není s kým se loučit. Je plná strachu z ticha, neznáma, z všeobjímající, dusivé nicoty kamenných stěn. Plná samoty, kterou ani sebenadšenější publikum dole pod oknem nezaplaší.
Je tichá a vzniká za pochodu, přímo při hraní, a přesto je nejlepší, kterou kdy složil.
Je to tak správně.
Smyčec se v ruce chvěje jen zimou, určitě.

Ten den hraje už od rozbřesku, déle než jindy, ochotněji než jindy. Venkovské odrhovačky i písně bardů, rytmické, rychlé i pomalé, a dav lidí dole výská a tančí, suknice se točí kolem dokola zamřížovaným výřezem a s nimi celý svět. Hraje bez odpočinku, k čemu taky, hudba sama je tak plná energie, těší, dává zapomenout, přehluší úzkost ze zítřka.
Hraje dlouho do noci, poslední tichá ukolébavka je jen pro něj a hvězdy, tušené, vzdálené, mrkající. Jsem vám blíž než kdy dřív, sestřičky.
Teprve když obloha znachoví příslibem rána, upustí smyčec a roztřese se.
Ticho mrazí a jde z něj strach.

Stěny jsou tiché, když padá večer, silná vrstva kamene a hlíny mlčí poprvé za dlouhé týdny jako čerstvě vykopaný hrob. Poslední zvědavci, kteří ještě dole postávali v naději, že něco zaslechnou, se vytratili se soumrakem. Vzduch voní předjařím, sráží se v obláčcích páry vydechovaných němými ústy. Chvěje se včerejšími tóny jako ruka, která naposledy pohladila dřevo i struny, než strachem ztuhlá upustila smyčec.
V noci se pak některým zdá, jako by to všechno bylo zpátky, jako by zase slyšeli plynout tichou tesknou melodii vladykovy ukolébavky. Kámen nasáklý vzpomínkami zpívá o samotě. Jen Daliborovy housle tu leží opuštěné a ztichlé navždycky.