DMD č. 17. pro 17. 4. 2016. Téma: Svázané ruce

Zrovna ho přivezli z chirurgie. Pomalu usedá. Vypadá snad o deset let starší.
„Dostals nějaký prášky na bolest?“
„Prej stačí brufen“ odpovídá unaveně.
Nalejvám polívku. Moc se netváří. „Ať nejíš ty prášky na lačnej žaludek.“
Opatrně levačkou vybalí ruku v sádře ze závěsu. Na lžíci chvíli kouká, pak ji přendává z ruky do ruky. Mažu chleba. Zdrceně bručí: „Ještě mne nakonec budeš krmit.“
Přistrčím mu chleba: „Až zaberou prášky, bude líp.“ Usměju se: „Naposledy to byla docela legrace. Měli jsme kolem krku prostěradlo, pamatuješ?“
Vzpomínka mu přes všechnu rozbolavělost trochu rozsvítí oči: „No, na zlatý svatbě to radši opakovat nebudem.“

„Děláte si ze mě legraci?!“
„Bohužel ne. To, co navrhujete, není jednoduše možné.“
„Vždyť je přece ještě můžete zachránit!“
„To by ovšem znamenalo zabití chráněného zvířete.“
„Jejich život je ale přeci přednější!“
„To já vím a je mi to líto, ale vlk obecný je u nás chráněným druhem. Tak to prostě je.“
„Uhněte, udělám to sám!“
„To vám nemůžu dovolit. Neohrozím život jedince, který se k nám po dlouhých desetiletích zase vrací.“
„Takže… to je konec?“
„Bohužel, je to tak. Je mi líto. Nemůžu s tím nic dělat, jako myslivec musím ctít zákon o myslivosti, který hovoří jasně. Upřímnou soustrast.“

Mrazivá pustina dýchala chlad pod hvězdnou nocí. Místo bez života a přesto se v ledovém vzduchu rozptyloval dech několika mužů. Zastavili před svislou stěnou z ledu.
„Hlubina varování, můj králi.“
„Ustupte!“ Muž v honosných kožešinách stanul před hladkou plochou a sundal si kápi. Nebe potemnělo, jakoby led nasál jas hvězd. Panovník spatřil sám sebe… se svázanýma rukama.
„Tohle mě čeká? To nedopustím!“
Nejprve postavil věznice, pak nechal vyhloubit jámy pro hromadné hroby, aby nakonec opět pohlédl do Hlubiny varování. Odraz se změnil, ruce měl stále svázané, ale pošpiněné krví.
„Tvůj strach tě, pane, svazuje konat dobro.“
Král rádci pravdu neodpustil.

"Maminko, vedu ti vzácnou návštěvu," hlásí mladá dívka.
Bratr Metoděj musí sklonit hlavu, aby mohl projít nízkými dveřmi.
"Myslel jsem, sestro, že tě uvidím na setkání Božího lidu. Zarmoutilo mne, když mi Anežka řekla, že churavíš. Tady ti přináším dárek od manželky. Nemohla přijít, naše první vnouče se hlásilo na svět," usmívá se. Usedá a začíná vyprávět příběh o drahocenné perle a Božím království.
Bledá žena vděčně naslouchá. Chvílemi se jemně dotýká jizvy na čele. Čas plyne a bratr Metoděj musí odejít. Venku se ještě ohlíží a šeptá: "Slíbil jsem mlčet, a slib porušit nemohu. Hospodine, ještě nenastal čas promluvit?"

„Fingone, je to nutné?“ ptal se už po několikáté Maedhros zatímco Fingon zápasil s uzly.
„Bude se ti to líbit.“
„Nech toho, dlouho to nevydržím,“ zavrčel podrážděně.
Fingon si užíval líbání, když konečně dovázal uzly a naschvál se nedotýkal jistých míst. Po víc než dlouhé chvíli se začal věnovat Maitimovi tam, kde to potřeboval nejvíc.
Chvíli spokojeně oddechoval na milencově hrudi. Krátce jej políbil a začal rozvazovat uzly. Jeden se mu povedl rychle, ale druhý se nechtěl podvolit.
„Moc ti to nejde,“ poznamenal Maedhros.
„To umím. Chodil jsem do skautu. Kdyby to nešlo, tak ti tu ruku useknu,“ povzbudil jej.

Policejní strážník si olízl prst a otočil stránku novin. Hodiny na stěně tikaly. Znovu si olízl prst a znovu otočil stránku.
Na stanici přišel jakýsi Erich Weiss. Za pět minut byl už spoutaný v cele.
Strážník přiložil do kamen a začal vařit kávu.
Když se voda dovařila, nalil ji do dvou hrnků.
"Máte paklíč?" zeptal se.
Cizinec se zamračil a svlékl se. Strážník za ním zase zamkl dveře cely a zavolal na kolegu, aby mu pověděl, jakého mají na stanici blázna.
Když káva vychladla, pili ji tři, dva v uniformě, jeden zcela nahý.
"Jak že se jmenujete?"
"Houdini, Harry Houdini."

Edvin byl už pár stovek let před neplánovaným příchodem do tohoto světa hrdým majitelem knarru, takže mořskou nemocí dávno netrpěl, ale jeho plavba za lichem se bez zvracení neobešla. Jedním z členů posádky byl totiž i jistý fialovovlasý elf, a ačkoliv už to by některým stačilo k nevolnosti, tenhle byl vybaven ještě loutnou a talentem proměnit ji v nástroj zkázy. Dobrodruhové se tedy sešli při odevzdávání oběda moři a přirozeně začali rokovat, co s tím ušákem udělat. Hodit žralokům, upálit? Možností bylo tolik...
Nakonec mu jenom svázali ruce a hodili ho do podpalubí, takže vlastně dopadl líp než si zasloužil.

„Skončí na hranici. Připraven poslouchat jejich křik, cítit spálené maso?“ útočila Morgana.
„Mám svázané ruce,“ bránil se Artuš. „Navíc… Jsou vinni. Čarodějové.“
Merlin zakopl. Ignorovali jej.
„Jsou to děti.“ Zavrtěla hlavou.
„Existuje rozdíl mezi tím, být královým synem a budoucím králem,“ dodala zklamaně.
Princ ten tón nenáviděl. Byl to Utherův tón.
„Je rozdíl být budoucím králem a být králem,“ řekl zoufale.
To už byla pryč.
(„Otče…“
„Zákon je zákon. Mám svázané ruce.“
„Ale-“
„Dost!“)
„Máme svázané ruce,“ plakala mladá čarodějka.
Merlinovy oči zazářily zlatem.
„Už ne.“
(Princ, schovaný ve stínech, se šokovaně nadechl. Pak se otočil.
Nakonec, měl svázané ruce.)

“Gene by sa nikdy nedočkal spravodlivosti, keby jeho prípad ostal v rukách Scotland Yardu. Tú prvú noc som sa snažil vymyslieť, ako vypovedať bez toho, aby na mňa padlo podozrenie, že… totiž. Spomenul som si na články Doktora Watsona. Ani som nedúfal, že ešte budete…“
Nažive, doplnil som v duchu.
„…prijímať prípady.“ Beckett na nás vrhol prosebný pohľad. „Iste ste aj vy stratili niekoho blízkeho. Viete, aké to je.”
Keď Mycroft ležal na smrteľnej posteli, zámerne som s ním prehral stávku, aby odchádzal s pocitom zadosťučinenia. Slzami som neplytval.
Pamätám si však, aký to bol pocit, takmer prísť o Watsona.

„Milý Johne, co lze říci po prvním ohledání?“
„Jedná se o mrtvolu muže ve věku asi 40 let, exitus nastal před 4-6 hodinami, jeho příčinou bylo ubodání, nejspíše nožem. Podle stop na těle byl před smrtí mučen a byly mu svázány horní i dolní končetiny. Vy snad vyčtete víc, Sherlocku?“
„Ruce oběti jsou svázány dehtovým provazem a utaženy lodním uzlem. Lze tedy usoudit, že oběť i pachatel jsou námořníci. Tetování na rameni je typické pro londýnské doky. Podle odřených rukou od lodních lan usuzuji, že muž sloužil na plachetnici. A protože nyní kotví v Londýně pouze jedna, bude identifikace snadná.“