DMD č. 17. pro 17. 4. 2016. Téma: Svázané ruce

Poklidná procházka nocí. Doma si pustím film. Na klíně mi bude ležet Nula a Jednička si bude hřát hřbet o můj laptop.
„Q! Tak sakra dělejte! To jsou všechny vaše záchranné mise taková komedie?“
Na internetu si objednám nový kapesní nůž.
„Q, vy ten provaz hladíte? Ten váš nůž je úplně tupej!“
Usnu kolem půlnoci spánkem spravedlivých.
„Q, kam sakra jdete?!“
Ráno napíšu stručné hlášení. 007 dohledán. Jakožto vedoucí výstrojního skladu jsem mu poskytl dostatečné prostředky – kapesní nůž, vhodný k přeřezání provazových pout na rukou. S vědomím, že již nemohu udělat více, neboť nejsem aktivní agent, jsem poté místo opustil.

Chtěla jsem mu odporovat, říct, že takhle to určitě nebude, ale cítila jsem bezmoc, protože jsem mu dříve slíbila, že to bude jinak. Jenže okolnosti se změnili, najednou jsem měla pocit, že předtím jsem vůbec netušila, co to slibuju. Měla jsem svázané ruce, protože co jednou slíbím, tak se snažím splnit, jinak by mé sliby neměly žádnou váhu. Zbývala ještě jedna možnost. Zkusit mu vysvětlit, proč se můj postoj změnil a přimět ho, aby mě pochopil a podporoval. Nakonec jsme se domluvili na kompromisu, ale já pochopila, že i slib daný v dobré víře se postupem času může stát problémem.

V dnech jako tento mu zoufale chyběl jeho syn. Eldarion dokázal vidět věci jinak - ideály měl nezkažené a stále věřil v dobrotu všech lidí, navzdory důkazům, které svět poskytoval.
On by možná dokázal najít cestu ven z téhle zoufalé situace. Lidé volali po krvi a žádná diplomatická slova je nedokázala přesvědčit. Vesnice hořely, krev tekla, a tak si Haradští zaslouží zemřít.
Nehledě na to, že se vůdcové kmenů ani nevyjádřili, zda jsou za onen akt opravdu zodpovědní.
Ale Eldarion byl pryč, už několik let. Nikdo netušil, kde se nachází.
A on byl nejmocnější mužem království a nemohl udělat naprosto nic.

„Posadil jsem se ke stolu a říkám si: hele, pěkná holka!“
Posadil ses ke stolu a já si říkám: hele, pivo zdarma!
Můj problém je, že mám ráda muže. Mám ráda, když se mě vyptávají na věci, co mám ráda. Mám ráda, když spolu hrajeme ty hry, co muži a ženy hrají. Mám ráda, když jakoby v zápalu hovoru kladou dlaně na má záda a voní u toho.
Ale taky mám ráda jeho. Protože on není jen jeden z mých mužů. On je ten, se kterým věřím na nějaké potom a napořád...
Což neznamená, že se budu bránit tomu pivu.

Ten trik byl přece tak jednoduchý.
Protáhne se provaz tudy, zauzluje támhle a volný konec vede sem.
Pak se schovám pod přehoz, zatáhnu za volný konec a je veta po veškerém spoutání.
Provaz sjede jako had, poté ještě mžikem stihnu otevřít vzadu skříň, ve které čeká Marie Stella.
Rychle, protože tragéd po pátém úderu bubnu skříň rapírem probodne.
Velký virbl, světla ztlumí a pak – tramdadadá! – se objevíme na jevišti oba dva, rozesmátí, ruku v ruce.
Většinou míváme obrovský potlesk.
Tak proč teď kruci za živýho boha nemůžu ty ruce rozvázat? Casnuju provazem jak vzteklý, ale nic.
Čtvrtý úder.
Pátý!
Stello!!!

Opíral se o bar a díval se přímo na mě. Vykročila jsem mu naproti a zastavila jsem teprve v jeho osobním prostoru. Téměř žádný neměl.
„Já tě znám,“ prohlásila jsem věcně.
Tak široký úsměv jsem snad neviděla.
„Já tebe taky,“ odpověděl s naprostou samozřejmostí, zvedl pohled a jal se scanovat dav.
„Přemýšlím odkud.“
Nehnul ani svalem, úsměv stále na svém místě, jen oči plné plamenů těkající po místnosti.
„Já jsem všudezdejší.“ Na krátký okamžik se mi podíval do očí. „A tebe znám celý život.“
Vrátil se ke zkoumání davu a já se cítila nebezpečně bezmocně. Chtělo to trochu větší kalibr.

„A hele, vaří večeři, voní to po celém bytě.“
„Máš pravdu. Dnes bude zajímavý večer. Kdopak to asi bude?“
„Kdo asi? Určitě ten nóbl pán s deštníkem.“
„Ten je moc fajn, i když… Já mám jedno takové přání.“
„Jaké?“
„Vidět opravdového zločince.“
„Och, já také! Představ si to, pomáhat hájit stranu zákona a společně potírat zločin. Musí to být skvělý pocit zatknout padoucha.“
„Třeba se nám dneska poštěstí.“

Zadrnčel domovní zvonek.
„Zdravím tě, Mycrofte. Oh, děkuji, to je moje oblíbené víno.“

„Takže žádný zločinec. Gregu, víme, že jsme tvá oblíbená želízka, ale mohl bys nás jednou použít na něco pracovního?“

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či dole za Ančou nezájdeš. Však minulé roky si o tomto čase sem na salaš skoro vôbec nezavítal.
- Jáj, starý môj, Anču mi ty ani nespomínaj. Neveril by si, čo si pre naše stretnutia vymyslela. Minule normálne špagát vytiahla a ruky mi začala viazať.
- Pištík môj, a vari nečítaš na internetoch a v časopisoch, že to je dobré? Že vás to môže tak nejak nakopnúť.
- Starý môj, nakopnutý som už paru razy bol, ale dúfam, že také niečo Anču veru nenapadne.

Vlastnim taneční sál pro prsty
Je to skříň na struny.
Říká se jí klavír.
Občas si na ni zatančím,
moje ruce jsou pak svobodný.
A uvolněný.
Nejsem ale nejlepší tanečník,
nepamatuju si kroky
Musim mít tahák.
Kamarádka Jessica je skvělá tanečnice,
vlastní přenosnej prstovej parket.
Říká tomu kytara.
Pod prsty se jí rodí hudba,
která poletuje vzduchem.
A ona ani nepotřebuje tahák.
Moje ruce jsou svázaný,
když maj před někym tančit.
Stydí se.
Jessicy ruce se taky stydí,
ale jsou víc statečný
a tak tančí dál.
Když s Jessie mluvíme,
ruce mluvěj taky, nestydí se.
To je pak hezký divadlo.

Darth Sidious za sebou zabouchl dveře hromadných sprch senátu. Naštěstí Jedie setřásl.
...
Když za ním odpoledne přišli, byl už zase hodný kancléř Palpatine.
„Omlouváme se za vyrušení, kancléři, ale je to naléhavé.“
„Poslouchám,“
„Ráno jsme pronásledovali sithského lorda, ale schoval se do senátorských sprch. Potřebovali bychom bezpečnostní holozáznam k odhalení jeho totožnosti.“
„Holozáznam?“ Sith doposud ani netušil, že jsou ve sprše monitorováni. „Obávám se, že to nebude možné. Tyto záznamy jsou určeny pouze mé stráži a my nemáme právo je šířit dál.“
„Je to důležité.“ Naléhali Jediové.
„Moc rád bych vám pomohl, mí jediští přátele, ale bohužel, mám svázané ruce.“