DMD č. 17. pro 17. 4. 2016. Téma: Svázané ruce

Sdílely jsme odpovědnost i strach, proto jsme jedna druhé rozuměly.
Sdílely jsme bolest i smutek, proto jsme jedna druhou nosily v srdci.
Sdílely jsme nadání a cíle, proto jsme jedna k druhé cítily úctu.
Pak se naše odpovědnosti střetly.
Naše radosti se rozpadly v prach.
A naše cíle se vzdálily.
Byly jsme přítelkyně, teď jsme nepřátelé.
Kdybychom byly někdo jiný, postavily bychom se proti sobě v boji.
Jedna z nás by zemřela.
Ale já jsem já. Vidím budoucnost. A v té, kde Ludmila sejde ze světa násilnou smrtí, čeká českou magii doba temna.
Nesmím ji zabít a ona to ví.

Povídá Mach, dospělí vždycky něco slíbí a nesplní, haló, mohli by lidi opravdu dělat, co říkají, a ze sluchátka se ozvalo, dobrá.
Pak se zeptal pančelky, kdy půjdou do ZOO, a pančelka odpověděla, milý Machu, to rozhodne ředitel, mám svázané ruce, najednou byla spoutaná, a Mach řekl, to jsem osel, a už běhal kolem a hýkal, a pančelka řekla, to jsem z toho na větvi, a už seděla venku na stromě, a Šebestová řekla, to mě podrž, a už ji měl Pažout v náručí, koukl zmateně na Horáčka, ten popadl sluchátko a zařval storno!, a všechno bylo zase jako dřív.

Cítil, jak se mu provazy zařezávají do rukou. Vychutnal si tu bolest a pak ji zahnal na okraj vědomí.
Náhle pod sebou spatřil postavu, blonďaté vlasy padající na černý vdovský oblek, oči zalité slzami, ve tváři bolest a hrdost.
Přistoupila k němu a objala mu nohy. Přitiskla k němu tvář.
"Bůh si to žádá."
Látka chatrných kalhot sklouzla dolů, horké rty na něm zanechaly otisk rtěnky. Horkou pouští se nesl mučivý sten, jeho tělo se na kříži vzepjalo. Lidé vydechli úžasem.
"Všechno tohle už se stalo jednou a stane se to znovu. Konec řádku. Konec řádku"
Probudil se s výkřikem.

„Jste tu všichni?“ Právě skončila sněhová bouře a my se sbírali k další cestě.
„Co to je?“ Nedávno holá pláň je pokrytá sněhem a v něm se černá jakýsi otvor. Snad jeskyně? Brodíme se sněhem a dovnitř. Je tu jen nějaká bedna a v ní… Psí kostra.
Po krátké debatě bereme kostru s sebou.
V noci je slyšet jakési vzdálené vytí. Tady přece vlci nejsou…
Jsme zpátky. Po večerech se zdržuju v muzeu a dívám se na kostru. Včera se zas ozývalo vytí. Dneska čekám. Připadám si jako svázaný. Nedokážu nic udělat. Přijdou si pro ni.
Na dveře něco zaškrábalo…

Všechny oběti nejnovějšího sériového vraha měly společné dvě věci. Prapodivnou mandalu umístěnou uprostřed čela, zjevně vypálenou, a uzlem zvaným pouta svázané ruce. Uzel se dal vysvětlit snadno, zvládlo by ho i malé dítě, ale spálenina na čele nedávala kriminalistům spát. Patologové nedokázali určit způsob vzniku, ani zajistit stopy. Neměli v rukou vůbec nic. Neuměli najít poslední pojítko. Necítili absenci magie.
Dívka zavražděná v Příbrami jim unikla z hledáčku. Byla jiná. Vrah ve spěchu a proto, že se zuřivě bránila, nestihl spoutat její ruce, ani vypálit magický cejch. A křídou namalované kouzlo, skrz nějž z ní vysál magii, smyl ranní déšť.

Do dnešního večera se považoval za mistra svého řemesla. Ostatně, kdo jiný se mohl chlubit tím, že unikl z cely smrti? Kdo jiný se vymanil ze všech pout, kazajek, řetězů a klecí? Někteří se snažili, ale nikdy nebyli tak dobří jako on. Dokázal uniknout odevšad. A lidé věřili, že je to magie. I ti nejzarytější skeptici zmlkli, když viděli, čeho je schopen.
Tedy, čeho byl schopen. Odkašlal si a doufal, že nějak upoutá její pozornost. Trapnost celé situace se prohlubovala. On, slavný eskamotér, v posteli s milenkou v bezvědomí. Proč jen dovolil, aby ho přivázala k pelesti tou prádelní šňůrou?

Sedí na kraji pódia a užívá si ten euforický pocit, když několik tisíců lidí zpívá společně s ním. Cítí se nekonečně, je plný a šťastný.
Show už pomalu končí, tím pádem nastává čas na nasednutí do autobusu a vydání se vstříc jinému městu, vstříc dalším tisícům příznivců jejich hudby.
„Další album musí být méně provokativní, na někoho už je tohle moc,“ ozve se hlas managera, který nastoupí jako jeden z posledních. Hlasité vzdechy jsou očividně otrávené, ale jemu to zjevně žíly netrhá.
„Už nechceme mít ve tvorbě svázané ruce, chceme se vyjadřovat tak, jak to cítí nejprohnilejší zákoutí našich duší.“

„Proč se pořád snažíš sám sebe tak kontrolovat?“ zeptal se pohrdavě.
„Co chceš slyšet? Mám se chovat lehkomyslně? Chceš, aby o nás věděli?“ opáčil Hawkeye.
Loki mu přitiskl ruku na hrudník. Tlačil víc a víc.
„Jsi pod mou mocí.“
„Ano.“
„Cítíš v sobě ten osvobuzující pocit?“
„Ano…“
„Otoč se.“ Loki mluvil chladně, avšak důrazně. Nedával najevo emoce. Dával najevo pouze svou moc.
„Tak se otoč!“ nařídil mu. V ruce svíral provaz. Dal k sobě jeho ruce a pevně je svázal.
„Pohleď,“ vyzval ho Loki. Hawkeye měl lačný a dychtivý pohled. Očekáváním se celý chvěl.
„Teď poklekni. Vím, že to chceš.“

Nemohu spát... vzteky? Úlevou?
Náhle střelba zvenku, křik. Hlídkovala Česká... Záboj!
Přibíhám, sníh už rudne krví.
Křičím o pomoc, zbytečná... Už zase!
Přibíhá sestra, tiskne ránu. Záboj zakřičí, chci ho chytit, ale ruce neposlouchají...
„Drž mi háky!“ přikazuje plachetka.
Třesu se, strašně, neovladatelně.
Sestra mě chytá. „Jméno? Jsem Bětka.“
„Anuška,“ šeptám.
Rázný hlas. „Anuško, není ztracený. Ale musíš mu pomoct. Zvládneš to?“
Jsem stopařka... Nebudu zbytečná.
Silou vůle ruce zklidňuji.
Držím háky, obvazuji. Lehčí než stahovat jelínka...
Pevně jej držím při životě.
"Je z lesa venku...“ vydechne Bětka.
Záboj otevírá zakalené oči. „Anuško..“
„Ššš... ztratil ses v lese,“ hladím ho.

Přísahej, bratře můj, slova jsou vyřčena,
ve vzduchu zlo a pláč a smůla z pochodní.
V příboji víří krev, copak to znamená?
To my jsme požárem, to my jsme povodní.
Neptej se, bratře můj, kam lodě poplují,
ve vzduchu zlo a pláč a smůla z pochodní.
V příboji popel je, plameny stravují
to, co jsme zcizili, soucitu nehodní.
Ne, neplač, bratře můj, pro otce, pro vraha,
ve vzduchu zlo a pláč a smůla z pochodní.
Pouta svá rozvázat; třeba je odvaha
dospět a zřeknout se v krajině východní.
Jednou jsi přísahal, slyš, srdce tluce,
do smrti budeš mít svázané ruce.