DMD č. 17. pro 17. 4. 2016. Téma: Svázané ruce

Ředitel: "Dnešní poradu jsem svolal kvůli nové vyhlášce, která se bohužel týká i naší školy. Už jste o ní slyšeli?"
"Asi ne."
"Další blbost?"
"Tak o co jde?"
"Má zaručovat bezpečnost studentů. Zákaz používání zdraví ohrožujících pomůcek."
"Copak používáme něco nebezpečného?"
"Skoro nic, až na jedy..."
Hrozislava Pryskyřníková: "Cože?!"
"střelné zbraně..."
Zdislava Střelená: "Cože?!"
"a nějaké nože, dýky, meče a podobně."
Mečislav Propíchnutý: "Cože?!"
"To si to s nimi teď studenti nebudou moc vyzkoušet?"
"Ne."
"Co bude s ročníkovým odstraněním?"
"Žádné nebude."
"A jak je to jako naučíme?"
"Spolu s vyhláškou mi přišla i výuková videa, která vám teď rozdám..."

Celý večer trvá, než mi vůbec někdo poví, proč.
Řekl prý generálovi, že jestli chce poslat do Dutých hor vojáky bez pořádné výstroje, má použít lidi, protože ti budou na omrzlých pahýlech pajdat jen několik desítek let. Generál se nabídl, že to může skřetům zařídit i kratší, a dostal půlkou pěsti.
Takže teď Jugháš trčí na dva týdny v káznici.
„Škoda, že jsem o to přišla," zalituji.
Pak si najednou uvědomím, co jsem slyšela.
„Duté hory? Chtějí zahájit kampaň v Dutých horách? Proti Divokým?"
S povzdechem pokrčí rameny. „A co proti tomu zmůžeme..."
Kousnu se do rtu. „Nebudu zabíjet skřety."

Ve stanu bylo dusno. Samozřejmě mu svázali ruce; ale stačí jeden z mnoha jeho klasických triků a bude volný. Tak co zkusíme dneska?
Přetržení pout pomocí nadlidské síly zamítl, to je příliš nepohodlné a bolestivé. Dobrá, co tedy nechat oteklou ruku splasknout ve vodě a z pout se vyvléci? To nepůjde. Ruce nejsou nijak zvlášť oteklé a pouta jsou natěsno. Takže tu máme tu možnost najít nějakou drobnou čepel a proříznout pouta zručnými pohyby.
To by šlo, kdyby někde nějaká čepel byla. Tady ale nebylo nic.
Kara ben Nemsí se rozhodl, že pouta bude prostě muset rozdrtit silou svého charizma.

Ani na okamžik nespustil pohled z uplakaných očí Narcissy Malfoyové.
Úspěšně potlačil vědomí ostré čepele, která mu právě zajela hluboko dovnitř hrudi.
V duchu proklel všechny zoufalé matky i s jejich zatracenými syny a...
„Tak přísahám,“ vydechl.
Z hůlky Bellatrix Lestrangeové vytryskl třetí a poslední paprsek.
Tenké rudé jazyky vytvořily magický řetěz, který k sobě připoutal dvě bledé, roztřesené ruce.
Horce mrazivá pečeť Neporušitelné přísahy.
Ještě pořád se snažil nevnímat.
Teprve když sestry zmizely do nezúčastněného ticha noci, povolil napětí, kterým držel aktivní svou Nitrobranu.
Tehdy ucítil, jak se z jeho srdce řinou potoky krve.
Bolest ho srazila k zemi.

Kdykoli se s mamkou bavím o otci, skončí to u naštvání nebo slz, případně obojího. Kdykoli se za ním chystám vypravit, stačí mi jeden pohled, abych věděla, že jí to není jedno. Kdykoli se o něm zmíním, všimnu si směsice bolesti, křivdy a zlosti v jejím výrazu… Kdykoli se sejdu s ním, mám provinilý pocit. Kdykoli se zmíní o mámě, čekám na ošklivé názory. Vím, že kdykoli se o ní zmíním, dojdu k nepochopení. A při tom stačilo tak málo… Komunikace. Chuť investovat čas a city. Snaha o vzájemnou blízkost. Ale jako dítě mám v této věci bohužel svázané ruce…

Říkám, pohlídáš tady ten oltář. Zlaté zdobení, někdo je ukradne. Jednoduchej úkol, i františkán by ho měl zvládnout, nemyslíte, otče?
Večer bylo všechno pryč. Rozdané! Prý chudí, potřební... Bože, odpusť, jak já na něj řval.
Po půlnoci slyším bušení na dveře. Otevřu, a tam on. V jedné ruce svíci, v druhé talíř kaše. Že prý sladká kaše je nejlepší na zklidnění vykřičeného hrdla.
Samozřejmě jsem odmítl. On, místo aby se klidil, mi vrazil svíci do ruky. Prý když já nechci, sní kaši sám, a jestli bych mu neposvítil?
Řekněte, otče, co s takovým člověkem?!
Tak jsme tu kaši snědli spolu.

"To je na houby, člověk si zvolí poslance a když se netrefí, do dalších voleb s tím nic nenadělá. Nejde ho vykopnout jako zaměstnance lempla," brblá Tadeáš.
"To si jen myslíš," oponuje podnikatel Jimram, "dnes má zaměstnavatel tak svázaný ruce, že si desetkrát rozmyslí někoho přijmout. Vzít je lehký, vyhodit složitý."
"Jó, kdyby tady byly lepší poměry a pořádný zákony..." pokračuje Tadeáš.
"Chlapi, nechme toho, Scholastika by nám na to řekla: 'Hic Rhodos, hic salta!'" přeruší jej Lev.
"Rhodos mi, Lve, moc nepřipomínej, tam Timea touží jet na dovolenou, a já marně přemýšlím, kde vzít a nekrást," odvětí mu Tadeáš.

Založit požár ve stodole a honem do domu! Rychle peníze!

"Zloděj!"

Biřic! Ne! AU!!

"Kam mě vedete? Radnice? Temnice?"

PO TÝDNU

Jak dlouho už sedím? Hladovej, ve vlastních sračkách. Na rukou okovy a vředy.

"Kat! Do mučírny?!"

Palečnice "Nepromluvím." Kladivem do nohou "ÁÁÁH! Nepromluvím." Žhavé železo na boku "ÁÁÁÁÁÁÁÁH NÉÉÉÉÉ!!! Ano, byl jsem to já!"

DRUHÉHO DNE

"HNI SE ŠPÍNO!!!" řve biřic. Ale kam jdeme?

Ach ne! Hranice!

"Přivažte ho." přikazuje kat.

Už nese louč. Zapaluje dřevo!

"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ"

Kouř, potřebuju vzduch! Ne, pálí mě nohy. Hoří šat! Černají nohy!! Puchýře na břiše a rukou!!! Černá tělo... už to ani nebolí...

Stále jít dopředu. Nezakopnout, neupadnout.
Byla tma, taková tma. Nejtemnější tma, kterou zažil. A ta bolest. Hrozná bolest uprostřed hlavy, dvě malé pulsující rány.
Slyšet cinkot řetězů a sténání. Možná sténá i on. Neví. Kdysi nadával. Jak je to dlouho? Sám netuší.
Nohy rozedřené do krve.
Někdo za ním upadl. Cítil do na řetězech, kterými měl svázané ruce. Jediné to spojení s realitou.
Šel oslepený svým nepřítelem v dlouhém hadu. Šel domů a doufal, že se to zlepší.
Koně. Slyšel jejich kopyta, jak ryjí zem. Přijeli jim naproti.
„Ne!“ Srdceryvný výkřik. Pád na zem.
Ne, nikdy už to nebude lepší.

Seděl v temné kobce a přemítal. Nebylo to u něho zvykem, a proto mu to dalo mnoho práce. Přemýšlel, jak se sem dostal. Uvědomil si, že za vším stojí tajemný Robin. Rozhodl se, že se pomstí. Stačí se vymanit z téhle cely a bude volný. (Neuvědomil si, že kobka je umístěna asi sto metrů pod zemí v jednom z tajných úkrytů Robina.) A tak se postavil na nohy (měl je celé rozervané a potrhané) a rozešel se ke světlu - údajným dveřím. A najednou si uvědomil, že má svázané ruce. Jeho ruce ležely svázané v pytli, který ležel kus od něho.

Ranožír spojenectví s Wulenwery nutně potřeboval. Blud Wulenwer požadoval stvrzení dohody sňatkem. Sňatkem s ní! Siburg se ještě nechtěla vdávat. Nakonec souhlasila, ale pochybnosti přetrvaly.
Obřad se konal narychlo, hned další den se měly znovu rozhořet boje se starmelskými. Opomenuto však nezůstalo nic: na znamení celoživotního spojení jim svázali ruce vyšívanou štólou, oba odříkali své sliby, pili z jednoho kalicha, oslavovalo se, tančilo…
Teprve když osaměli ve stanu pro novomanžele, mohla si s ním nerušeně promluvit. Vlastně ji zajímalo jen jedno: „Proč zrovna já?“
Pod jeho mohutným knírem se objevil trochu nesmělý úsměv. „Od prvního spatření jsem chtěl jen tebe.“

„Proč si se mnou nechcete hrát?“ ptá se malý Jenda ublíženým, skoro až plačtivým tónem.
„Jsi strašný posera a žalobníček,“ odsekne mu Jana, jeho starší sestřenka. „Když jsme si hráli minule, měly jsme pak se ségrou týden zaracha.“
„Protože jste mě spoutaly a přes pusu i nos převázaly šátek. Málem jsem se udusil…“
„Hráli jsme si na Indiány a byl jsi náš zajatec. Jasně že jsme tě museli zneškodnit.“
„Navíc jsem ti říkala, že máš dýchat kůží,“ dodala důležité druhá ze sester.
„Já se snažil, ale nešlo to…“ bránil se zoufale.
„Snažil ses málo!“
„Ale můžeme to zkusit znovu, chceš?“

„Víš, hrozně bych si přála, abychom měli vztah jako z filmu.“
„Cože? Z jakého proboha?“
„Já nevím, nějakého hezkého, romantického.“
„Nic takového, znám ty úchylárny, jaké ty považuješ za romantické.“
„Náhodou, Padesát odstínů šedi je romantický film!“
„Takže znovu. Ne nebudeme mít vztah jako z filmu.“
„Neříkej, že by tě nevzrušovalo mi svázat ruce a pak si se mnou dělat, co se ti zamane. Byla bych tvoje hrozně hodná otrokyně a ty můj tvrdý pán.“
„Jediný důvod, proč bych tě chtěl někdy svázat, je, abys mne nechala si jít s klukama sednout do hospody. Rozhodně ti žádný ruce vázat nebudu.“

Jsou jako les. Jako miniaturní zrcadla zachycující realitu. Jako miniaturní otisky jednotlivých okamžiků.
Les telefonů na palácových schodech. Fotí na rokoko téměř střízlivou budovu, která tvoří pozadí pro rozesmáté tváře. Fotí náhrobek obložený bramborami. Spoléhají na to, že uloží minulost plátek po plátku.
Brambory jsou na hrobě Fridricha Velikého. Postavil park, zámek a nechal se pohřbít se svými psy.
S telefony jsou svázané ruce, ruce jsou připojené k tělu a tělo patří člověku, který si (alespoň jeden z nich) bude pamatovat příběh o bramborách.
Biologické a mechanické, analogové a digitální, duše a kyberprostor, splývají svázané skrz lidské dlaně.
Právě teď.

„Důkladně si projděte dům i okolí,“ vyzval je Lucius. „Budete muset reagovat velmi rychle, nemůžeme si dovolit, abyste ztráceli čas přemýšlením, kam vede která chodba.“
„Pustíš je slídit úplně nekontrolovaně?“ podivil se Severus, když osaměl s pánem Manoru. „Najdou věci, které se jim nebudou líbit. Dva z nich jsou bystrozoři…“
„Vím…“ zašklebil se neradostně, „ale co mi zbývá?“
„Pravda, máme trochu svázané ruce. Bylo by báječné, kdybychom mohli vše vyřídit sami,“ zasnil se Severus.
„Shodli jsme se, že na to naše síly nestačí.“
„Uznávám. Jen z toho nejsem nadšený.“
„Jsou relativně schopní,“ řekl Lucius smířlivě.
„S ostrůvkovitou inteligencí,“ dodal Severus.