Cesta Krve

Pomalu jsem s vesmírnou lodí přistál. Tedy ne já, ale Saladin. Musím si ale také připsat nějaké zásluhy. Navíc jsem k přistání dal svolení, takže jsem vlastně přistával já.
„Počítači,“ pohladil jsem tunýlek vedle nohy, „zatančíme si s nimi.“
„Příkaz syntakticky nesrozumitelný.“
O 35 minut později:
„Jů! Školka popelnic!“ zavýskl jsem radostí a věnoval popelnicím pozornost Vulkánu.
I tyhle malé vybuchují hezky.
Po vjezdu do nákupního centra mi poklesla brada. Popelnice tady byly průhledné a já konečně viděl jejich obyvatele.
Malí a oškliví, připomínající lidské embryo.
„Na takovou ohavnost se nemíním dívat.“
Pár tříštivých granátů a můj problém byl vyřešen.

Sedím v Saladinu a dokonale komfortní křeslo už mi začíná připadat nepohodlné. O Jonáše jsem přišel dávno, o nohu taky a jediné co mám teď na práci je prohrávat šachy s počítačem, tloustnout a číst si svůj vlastní deník.
Možná bych ho měl trochu doplnit. Cesta zvolna ubíhala, Saladin se jen drobně chvěl a nové Mischelinky odváděli naprosto dokonalou práci. Holt jsem si žil, jako poslední člověk na světě v supertajném štábním vozidle, jedoucí vstříc svému osudu.
Otevřel jsem deník na příslušné straně a napsal první z mnoha stejných zápisů, jakými byl již deník plný.
„Dnes se nic zvláštního nestalo.“

„Já nechci umřít!“ zabědoval Ten druhý.
„Myslíš, že já jo?“ zavrčel jsem.
„Ale, ale když já si ještě nic neužil. Ze života jsem nic neměl!“ nenechal se přerušit.
„Tak já ti něco řeknu!“ rozhodl Ten druhý. „Byl jsi ten nejlepší člověk, jakýho jsem kdy potkal!“
„Že jich moc nezbylo,“ poznamenal jsem sarkasticky.
„Nekaž laskavě chvíli okamžiku jo?“ Poprosil mne plačky. „Já tě mám rád! Fakt!“
„No jo, vždyť já tebe taky. “ Polkl jsem a zadíval se na monitor. Saladin seděl na dně Seiny a proud proti nám hnal balvan, několikrát větší než my.
„Kolizní kurz!“ ozval se do ticha počítač.

„Proč zrovna já mám tu smůlu, že narazím na oblevu,“ díval jsem se smutně na Saladin, zabořený až po spodek v zarostlém poli.
„Jasně! To máme jednou poušť, pak zase močál, zemědělská půda tady ještě nebyla!“ kopl jsem naštvaně do radlice.
„Že já vůl nejel v nějaký hezký řece!“ začal mi svět rudnou vzteky. Otevřel jsem kryt, sebral lopatu a jal se svého miláčka vyprošťovat.
O několik hodin později:
„Ještě jedno kolo a půjdeme pá,“ zašišlal jsem na druhou lopatu, zapíchnutou násadou v zemi. Měla nakreslený hezký obličej a klobouk proti úpalu. Šílenství se mi toho dne stalo třetím kamarádem.

„Hoří letadlo! Šálalálala!“ prozpěvoval si Ten druhý, zatímco zbytky šípovitého stoje narazily do lesa.
„Forsáž!“ ignoroval jsem jeho snahu o překousnutí mého vlastního jazyka.
Akcelerace mne zamáčkla do sedačky, až amortizér přetíženě zakvílel. Rázem jsme se řítili rychlostí přesahující sto kilometrů za hodinu, po cestě, na kterou bych si netroufl ani na kole.
Výbuch stroje připomínal východ druhého slunce. Tlaková vlna nás vykopla do výšky a já si opět užíval bezmotorového letu v tři sta tunovém vozidlu.
Dopad byl impozantní. Nevím, jak jinak pojmenovat bláto, stříkající několik metrů na všechny strany.
Počet nepřátel na obrazovce klesl na dva. Zábava začíná!