Cesta Krve

Základna na Měsíci byla fajn. Sice jsem několikrát proběhl schody nahoru dolů, jak mne Protivníci překvapovali ve dveřích, pak jsem si ale řekl, že na to kašlu. Prostě je zničím.
Počítač mi před nedávnem řekl větu: "Nová doba si žádá nového člověka."
Na druhou stranu...
Otevřel jsem dveře ven a v ksicht mi zíralo asi pětadvacet Protivníků. S úlekem jsem dveře kopem zavřel a rozběhl se zpět. První dveře vpravo, odjistit několik granátů, hodit do vstupních dveří přesně ve chvíli, kdy se otevíraly.
"Teda..., takového pohybu jen tak pro nic za nic," okomentoval rozlet jejich orgánů široko daleko Ten druhý.

Když konečně Vulkán rozšmelcoval upíra na asi milion kousků, řekl jsem si, že se na tu dívku půjdu přeci jen ještě jednou podívat. Ten druhý mi sice říkal, ať si na ni dám pozor, ale než se mi podařilo upíra zničit, tak omdlela. Netuším, jestli dehydratací nebo strachem, ale žádného úderu na solar jsem se od ní tentokrát obávat nemusel.
Položil jsem ji v Saladinu na lůžko a prohlédl její svázané ruce. Byly svázané opravdu dost pevně a nevypadalo to s nimi moc dobře. Obě zápěstí byla fialová, místy až černá a na okrajích lůžek nehtů se třpytily kapičky hnisu.

"Raz, dva, tři, my jsme bratři," zanotoval si Ten druhý a já sledoval, jak v řadě za sebou, vyrovnáni jako bowlingové kuželky, postupují mrtváci, přímo proti mně.
"Šel prvý, šli dva, šli tři indiáni..." zanotoval znovu Ten druhý, a mně se zdálo, že Kinetinu začínal mít víc než dost.
Nevím proč, ale v tomto úseku se mrtváci prostě rozhodli, že nás dostanou ve vlnách. A že byli hezky srovnaní, šli na řadu pěkně postupně. Tři, dva, jedna, vyměnit prázdný zásobník, jeden, dva, tři... připadal jsem si jako na pouti. Alespoň tak se myslím říkalo těm zábavným strojům v jedenadvacátém století.

Když jsem Jonášovi podal maličký Browning poprvé, hnusil jsem se sám sobě. Když jsem ho učil střílet do vycpaného klauna, jen proto, že připomínal lidskou bytost více než terče, nenáviděl jsem se. Jasně, chlapec byl nadšený a bavilo ho to. Ale jen do doby, než musel poprvé vystřelit. Tím mi zachránil život poprvé. Zabil jelena, ale už pochopil, že to není zábava. Včera jsem na něho křičel, ať zabije ty (ne)lidské postavy. Od té doby Browning nenávidí. Myslím, že ten den byl tenhle devítiletý kluk donucen dospět. Příliš velká cena za můj život. Jen doufám, že nezačne nenávidět i mě.

Dnešní den jsem se rozhodl označit slovem důležitý. Po vzbuzení Jonáše jsem mu slavnostně položil ruku na rameno a vážným hlasem prohlásil: "Dnes půjdeme ulovit něco k jídlu."
Úplně jsem viděl, jak se chlapci v očích rozzářily hvězdičky. Aby taky ne. Cesta v Saladinu byla sice pro devítileté dítě bezpečná, ale neuvěřitelným způsobem nudná.
Kolem poledne se tedy Saladin zastavil před velkým německým nápisem Lidl. Sice jsem tomuhle velmi levnému řetězci moc nevěřil, ale na druhou stranu, sklad by mohl být docela chladný a snad v něm nějaké konzervy a voda ještě po více než roce a čtvrt zůstaly čerstvé.

"Cíle jedna, dva, tři, na pěti hodinách, vzdálenost 36 km. Cíle čtyři, pět na devíti hodinách, vzdálenost 45 km. Cíle šest, sedm na dvanácti hodinách, vzdálenost 58,6 km."
To se do ticha přerušovaného jen blikáním kontrolek ozval počítač a já nevěřícně sledoval, jak cíle označuje červenými tečkami na monitoru.
"Jak o nich do hajzlu můžeš vědět?" zeptal jsem se počítače.
"Cíle a jejich vzdálenost byla sdělena vojenským satelitem Milénium III," odpověděl počítač. Mám pocit, že jsem v jeho elektronickém hlase zaslechl náznak samolibosti.
"Asi už blouzním," zakroutil jsem hlavou.
Cesta s tímto počítačovým vidoucím okem proběhla mnohem klidněji než obvykle.

Saladin se poklidně houpe a já usazen v řidičském křesle, s řidičskými brýlemi na očích, dělám řidičské věci. Ne že by to bylo něco složitého. Jedeme po pláži, která vypadá jako z obrázku cestovní kanceláře z minulého století, a já nemám nic jiného na práci, než sledovat zemi a hledat stopy snědených korýšů, které nám jako znamení zanechali poslední lidé z Gussovy skupiny. Netuším, kdo to vymyslel, ale počítač v knihovně našel něco o nějakých bratrech Grimmech.
Ten Druhý se jako vždy nudí a tak otravuje: "Hele klepeto. Je a hele druhý," infantilně komentuje vše, co vidí.
"Sklapni," zavrčel jsem.

Jdu dost pomalu a snažím se veškeré pavučiny ignorovat. Můj záchvat paniky ale nezmírňuje zvuk ozývající se z míst, kterými jsem prošel.Zvuk, jako když pytlík naplněný vodou dopadne na zem.
„To nejsou pavouci,“ přesvědčuji sám sebe.
„Co jiného by to mohlo být?“ prosákla panika do hlasu Toho druhého.
„Netuším, ale nebudeme to zjišťovat.“
Náhle mne zachvátil amok. Jeden pavouk mi záhadným způsobem spadl za krk, propadl se na záda a jak jsem sebou trhl, pukl. Chlupaté nožičky mne škrábaly na zádech a já hystericky ječel.
Kdyby mi v to chvíli kdokoli pohlédl do očí, spatřil by pouze záblesky šílenství.

Náčelník Guss mne pozval na něco, co asi před pěti lety mohl být obstojný panák. Naštěstí jsem se neptal, co destilovali tentokrát.
"Singhaia je velmi dobrý bojovník, Maxmiliáhe, pane neviditelného stroje, nabídni cenu, jinak z ní bude velmi dobrý pap-anc-tek," zatvářil se náčelník Guss vážně a já v tu chvíli nevěděl, jestli si dělá srandu či nikoli.
Nakonec jsem se s náčelníkem Gussem dohodl. Vyměnil jsem Singhaiu za mou nejlepší odstřelovací pušku a začal její odumřelé ruce operovat.
Při operaci jsem omdlel tolikrát, až jsem se styděl. Naštěstí byla Singhaia vzhůru a pokaždé mne uklidňovala: "Nejsem žádná květinka, operaci zvládnu..."

Ústupová cesta vedla skrze výškovou budovu. Všichni kladní i záporní hrdinové při útěku v podobných stavbách prchají nahoru, směr střecha. Hloupost! Tam je čeká buď smrt skokem, nebo shozením.
Tohle všechno se mi míhalo hlavou, když jsem s Jonášem vběhl do spojovacího tunelu. Jediný slyšitelný zvuk široko daleko byl náš přerývavý dech a mlaskání mrtvých nohou.
Seznámíme Vás anonymně! Nevěříte? Věřte!
Ing. Vrabčáková - majitel agentury, hlásal nápis na dveřích jedné z kanceláří, ve které jsme se ukryli.
Mrtváci nás stejně našli. Nevím jak, ale našli. Vzápětí jsem seznámil dva anonymní mozky tak intimně že by to žádná Ing. Vrabčáková nezvládla.