DMD č. 6. pro 6. 4. 2012. Téma: Běsnění

V Malfoy Manoru to skoro vždy vypadalo jako o Božím dopuštění jen pro sebemenší prkotinu. Všude létali kletby a Lucius už ani nestíhal zasklívat okna.
„Šedohřbete, to jsou MOJE ponožky!!!“ rozlehlo se sídlem a na zem dopadla s křachnutím oblíbená Narcissina váza.
„Severusi, na zemi je tlustočerví sliz!“ tentokrát se roztříštilo zrcadlo v hale. Tentokrát to byla ale o mnoho větší rána.
„Aaaaaaa!!!“ zaječel Temný pán jednoho dopoledne.
Když přiběhla Bellatrix, uviděla ho, jak klečí na zemi a objímá něco růžového a chlupatého.
„Kdopak ti to udělal, Nagini?“ starostlivě hladil vypelichaného pudla. Draco už začal hledat pro sebe vhodný úkryt.

Upozornění: Násilí, naznačení velice drastických scén
Fandom: Směsice Warcraftu jako takového a larpové bitvy Soumrak
„Lok'tar ogar!“
Useknutá ruka. Ještě svírá meč.
„Lok'tar ogar!“
Rozseknuté břicho. Nějaké ty vnitřnosti.
„Lok'tar ogar!“
Uříznutá hlava. Už nevolá o pomoc.
„Lok'tar ogar!“
Osamocená skupinka dvou bojovníků. Až příliš snadná kořist.
„Lok'tar ogar!“
Město? Hradby? Kde je zástava?
„Lok'tar ogar!“
Ruce, nohy, hlavy, spousty krve.
„Lok'tar ogar!“
Zabili toho vedle. Stane se.
„Lok'tar ogar!“
Obrana padla. Neměla šanci.
„Lok'tar ogar!“
Krev. Žízeň po krvi. Touha po krvi. Krvi nepřátel.
„Lok'tar ogar!“
Příkazy velitelů. Pokřik a zpěv. Strašidelná slova.
„Lok'tar ogar!“
Válka Hordy s Aliancí mohla mít jen jednoho vítěze.
A orkové naprosto přesně věděli, kdo se jim má stát.

Sedávala u okna a snila. O životě, který přijde, až se objeví on. Něžnou ručkou si podpírala bradu, zasněný výraz rušilo jen maličko nakrčené čelo. V bílých šatech vypadala jako anděl. Každý večer čekala; vlahý vzduch doprovázely slzy. Nepřicházel.
Nejdříve chodil starý za ní. Pak začala sama navštěvovat mlýn. Šaty si umazala; upadla. Už neplakala, ale stále snila. Jednou roztrhala pytel s moukou a práskla dveřmi, přesně tak, jak se nesluší.
Nakonec potkala mladého. Každý den mířila k jezeru. Když jednou nepřišel, šaty si vzteky potrhala a zahodila do jezera.
Utekla. Když ji přítelkyně objala, Jarmila se poprvé nevědomky usmála.
Poznámka: Tady mají jistí lidé konečně odpověď na otázku, jestli si už Jarmila "našla ženskou", když jí došlo, že u Viléma jí "pšenka nepokvete". Teď už se nemusejí ptát. ;)

Poznámka: Arthur Rimbaud a Paul Verlaine měli velmi vášnivý vztah, protkaný mnoha, mnoha hádkami a spory. Ta poslední "rozchodová" hádka, se už skoro zapsala do dějin. Má mnoho různých verzí, nikdo tudíž přesně neví, jak se to tehdy přesně odehrálo. Tohle je jedna z mých verzí - ta stoslovná.
_______________________________________________
Dopadla rána. Druhá. Třetí.
„Řekl jsem, pusť mě!“ zasyčel Arthur a vysmekl se mu. Měl toho ufňukaného ožraly plné zuby.
„N-ne,“ zamumlal Paul. Ze rtu mu tekla krev. „Nenechám tě, abys mě opustil!“
Arthur se otočil. Paul na něj mířil pistolí.
„Seš ubohej,“ vyslovil Arthur s odporem.
Paulovi už tekly slzy proudem.
„Nechoď za mnou,“ natáhl ruku po klice.
V tu chvíli se ozval výstřel. Rudé kapky začaly pomalu dopadat na dřevěnou podlahu.
„T-tys mě s-střelil,“ vydechl šokovaně Arthur.
„J-já nechtěl, o-odpusť mi to!“ blekotal zoufale Paul.
„Na to ti seru!“ zakřičel Arthur z plných plic. Chvíli předtím, než omdlel.

*Kulhánek = vulgarismy*
"Kurva! Kurva! Kurva! Kurva!" zařval jsem a kopnul do Michelinky, která mi sklouzla ze zdviháku a rozjela se po hale. Ještě štěstí, že se nepoložila. Už bych jí nezvedl.
"Kterej debil vymyslel, že to kolo bude vážit 2 tuny?" znovu jsem kopl do Mishelinky. Moje umělá noha při tom zavrzala, až jsem měl strach, že jsem jí zničil.
"Klid, uklidni se," uklidňoval jsem sám sebe, "nádech, výdech."
Po třech hodinách, jsem měl nervy v kýblu. Ta hnusná pneumatika mi spadla ještě pětkrát. Chvíli jsem řval, chvíli brečel. Nakonec se mi to povedlo. To byla první. Zbylých sedm pneumatik mne čekalo.

A/N: Nejspíš vám některé názvy kapel nebudou nic říkat, ale opravdu existují ;).
„Tak co, jaké to bylo? Dobrá akce?“
„E!E. SAKUMPRÁSK, všechno to bylo o ničem.“
„Já myslel, že to vždycky rozjedeš. Úplný pán běsu.“
„NEPŘIPADALO V ÚVAHU. Byly tam se mnou moje TŘI SESTRY.“
„No a? Vždyť jsi dospělý. Nejsi žádný KOBLÍŽEK.“
„Hlídaly mě s TOTÁLNÍM NASAZENÍM, ale samy nasávaly jako HOUBA. A taky si daly nějaká DOVOLENÁ NARKOTIKA. No měly ji jak ZPRAKU. Nakonec jsem je vezl domů, jenže se mi zasekl VOLANT. A pak už auto nejelo vůbec. Nějaký SZKRAT, či co.“
„Ale žádný větší KONFLIKT s nimi nebyl, ne?“
„To ne. I tak si připadám jako VYPSANÁ FIXA.“

"Přestaň!"
Navzdory tvému ostrému tónu stále stojíš několik metrů ode mě, skoro jako kdyby ses bál (ale nebojíš).
Vím, že to myslíš dobře, ale vztek mě příliš zaslepuje, než abych se dokázala uklidnit.
Z náhlého impulsu udělám pár kroků dopředu a vstoupím do tvého osobního prostoru. Tvé vyčítavé hnědé oči jsou nyní mnohem blíž a ty mé se do nich bezostyšně zaboří.
"Tak mě zastav," zašeptám a v mém hlase zazní jasná výzva.
Nejhorší je, že si občas opravdu přeji, abys to dokázal, než svým běsněním zničím vše okolo a především sebe samotnou. Ale jak zastavíte bouři, když už vypukla?

Už se smířil s tím, že ho nikdy neuvidí. Že už nikdy nepocítí jeho chladivý dotek na ruce. Smířil se s celou dlouhou věčností, kterou stráví jen s výčitkami.
Byl smířený se svým osudem. Ale pak se k němu donesly znepokujující zvěsti. O zlatém záblesku na dně řeky, o podivném stvoření pod horami. A tak vyslal své služebníky, aby mu ho přinesli.
A oni se vrátili s prázdnou. Jeho už mezitím někdo vzal - vzal a schoval u sebe. Nějací malí hobiti si mysleli, že oklamou Temného pána a jeho si nechají pro sebe.
Mýlili se, teď teprve poznají jeho zlobu.

Doctor Donnu poměrně nešetrně vystrčil ze dveří TARDIS.
„Říkám ti, že není čeho se bát.“
„To říkáš vždycky. A proč bychom se vůbec nějaké Slavnosti běsnění měli zúčastňovat?“
„Bude to legrace,“ táhl ji za sebou.
Dorazili na planinu plnou podivných stvoření velikosti macaté kočky s obrovskými ulitami na zádech. Donna váhala. Nebezpečně nevypadali, ale jeden nikdy neví, co udělají, když se rozběsní. Zatím se nijak zvlášť nehýbali. Spíš jako by si protahovali růžky.
„Tak kdy to začne?“ zeptala se nervózně.
„Už to začalo.“
„Děláš si srandu! Tohle že je běsnění?“
„No fakt! Měla bys je vidět, když takhle rozzuření nejsou…“
---------------------------------------------------------------
Poznámka: Doufám, že mi spolknete, že to původně byl strašně geniální nápad, ale osekáním na sto slov to velkou část svého kouzla ztratilo...

V tom snu moře běsnilo. Provazy deště bičovaly rozzuřené vlny, blesky křižovaly oblohu. Divoký vichr s sebou nesl zoufalý křik mnoha hlasů, praskot dřeva, skřípění kovu, nářek, a ještě něco. Starý nápěv, polozapomenutý žalm. Za ty, kdož jsou vystaveni nástrahám moře.
Když se reverend Charles Morgan probudil, zněla mu ta melodie pořád v uších. Celý dojem ze snu mu přetrvával jako pachuť v ústech a nedovolil mu znovu usnout.
Následujícího večera zahájil mši právě tímto hymnem. Jeho ovečkám to hluboko v kanadském vnitrozemí muselo připadat trochu zvláštní.
Bylo čtrnáctého dubna 1912. O několik tisíc mil dál se právě potápěl Titanic.