Autorův výběr 2016

Doktor Horrible se nudil. Šíleně. Když jste největší superpadouch pod sluncem, život vás za chvíli přestane bavit.
Proto ve skrytu duše zajásal, když se na scéně objevil nový superhrdina. Doktor se zrovna chystal vloupat do mrakodrapu v New Yorku zdobeném velkým "A". Do cesty se mu ale postavil vysoký svalnatý pohledný blonďák.
“Střez se, Doktore Horrible! Jsem Steel Man a přišel jsem tě rozdrtit!”
“Steel Man? To jako fakt, chlape?”
Blonďákovi na tvářích vykvetl ruměnec. Bylo to svým způsobem roztomilé. Zkoumavě pohlédl na svůj ocelový oblek. Pokrčil rameny a rozpačitě se pousmál.
“Co na to říct… železo už bylo zabrané.”

Na nábřeží toho dne seděl námořník. Byl zády opřený o lampu pouličního osvětlení a po tvářích mu stékaly slzy.
Někdy máte svíravý pocit zeptat se, co se stalo.
V ruce svíral poloprázdnou láhev rumu a rozmazaným zrakem bloumal po vodní hladině.
Na některé věci vás možná nenapadají správné otázky.
Na levém rameni měl vytetovaného mořského hada s kotvou a předloktí měl rozdrásané do krve.
Jindy vám zase dochází slova.
"Mamí, pláčou námořníci rum?"
Občas je dobré mlčet a jít dál?
Muž prstem setřel slzu a olízl jí. Pobaveně zavrtěl hlavou a konečně se usmál.
Někdy je lepší nechat mluvit jiné.

Dny v Saint-Rémy utíkaly pomalu.
Vincent byl letargický, celé dny ležel na svém kavalci a četl si nebo pozoroval ostatní pacienty ústavu. Měl pocit, že tam nepatří. Oni byli skutečnými šílenci, které sem příbuzní odložili, on byl v pořádku. Nebyl šílený, jen v jeho záchvatech občas probleskl náznak běsnosti.
Chtěl vyjít ven a ponořit se do svých barev a pláten.
Doktor mu to ale zakázal. Měl strach, co by s ním další vypětí udělalo. Ne, Vincent se rozhodně nesmí znovu vysilovat.
Dovolil mu psát aspoň dopisy, do kterých občas kreslil perem. Těšil se, až zas bude malovat nádherně žlutá pole.

Vidíš nebe a na něm hvězdy. Nekonečný prostor sahající až tam, kam nedosáhne tvoje představivost. Bledá světýlka, která se mihotají v atmosféře. Nekonečně možností. Nekonečný život. Hledíš na minulost, protože hvězdy zářící na obloze už miliony let neexistují.
Přemítáš nad tím, že tam venku někdo je. Že možná stejně jako ty hledí na noční oblohu a pátrá očima po světle, které taky ochraňuje živé bytosti. Oba máte svázané ruce, protože vám nezbývá, než fascinovaně hledět do temnoty a přát si, že jednou nastane den, kdy se podíváte vzájemně do očí.
Vidíš nebe a je za tím celá existence našeho života.

Moje děti sedí za stolem a kreslí pastelkami obrázky. Nakreslíme ti kočičku, mami. Kreslily opravdu dlouho a důkladně. Želvovinovou kočku a modrého kocoura. Červená, černá a modrá pastelka byly znatelně kratší než ostatní v krabičce.
Při pohledu na obrázky náhle zatoužím po opravdové kočce. Kde ji vzít? Cestou z práce promýšlím možnosti. Nejlépe bude zajít do útulku. Hned při vstupu do bytu depozita, jehož adresu jsem našla na internetu, se ke mně ženou dvě kočky. Překvapeně na ně hledím. Modrý kocour a želvovinová kočka!
Doma horečnatě hledám obrázky dětí. Nejsou k nalezení. Zato v krabičce… Všechny pastelky jsou stejně dlouhé.

Vrznutí dveří, nejisté přešlápnutí. “Jene?” Tak vzdálené rozbouřeným vlnám koncilu.
“Chtěl jsem se ti vyzpovídat,” špitl Jan. Příboj emocí.
“Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo,” přiznal Štěpán. Přesto za ten proud, který je oba strhává, každého jinam, může jen on.
Mlčeli.
Pak Jan znova promluvil: “Štěpáne, omlouvám se, jestliže jsem řekl nějaké hanlivé slovo, že jsem tě zval Vymýšlečem. Můžeš mi odpustit?”
Štěpán nevěděl, kdo z nich se rozplakal první, ale když se objali, bylo to jedno.
Štěpán se topil v záplavě slov. Nedokázal říct jediné.
Každý sám, mezi divokými vlnami.
Slzy druhého je oba pálí víc než ty vlastní.

Pastelky
Žluté, oranžové, zelené
Pastelky
V papírovém pouzdru balené
Pastelky
Všech barev dokonalé spektrum září
Pastelky
Malovat kouzla s nimi se daří
Když jeden přijde vyčerpaný, plné srdce úzkosti
po papíru a barvách sáhne, začne kreslit ve zlosti
Jako kouzlem srdce svou tíhu ztrácí
a kouzelník zpět ke svému srdci se vrací
Vlákna bíleho papíru sytou barvu přijímají
Zjišťuje, že každý umí kouzlit
Na své dílo šťastné oči šťastně se dívají
Už ví co dělat, až zas bude v srdci blouznit
Pastelky
Zářivé, klidné i ohnivé
Pastelky
S těmi hned všechno obživne
Pastelky
Světlé i tmavé, barevné, nádherné
Pastelky
Kouzelné

Pan Fajst jest pokladníkem na penzi. Má spoustu času a proto otravuje a donáší na nás do školy. Pročež jsme mu přísahali strašlivou pomstu.
Letos o vánocích k nám přijel na návštěvu brácha Láďa, co se učí na příručího až v Teplicích. Mluvil hlubokým hlasem, ptal se mě, jak prospívám, a koukal mi do sešitů.
Ale já beztak věděl, že by nejraději kul pomstu s náma, jenže nemůže, anóbrž už je dospělý.
Pročež když jsme panu Fajstovi psali na dveře neslušný nápis, Ladislav stál na rohu, pokuřoval sváteční viržinko a dával bedlivý pozor, aby nás při tom psaní nikdo nenačapal.
***

Dobrácky vyhlížející chlapec rozvážně balil do obrovského kufru pečlivě vyžehlené a poskládané oblečení, které mu postupně podával jeho otec. Na stole se vršila hromada dalších věcí. Učebnice, rolička pergamenů, svazek brků, inkoust, kotlík, spousta plátěných pytlíčků, ale hlavně jedno malé úzké pouzdro s emblémem Olivanderova obchodu s hůlkami. Konečně bylo všechno uloženo a hoch se chystal zaklapnout víko.
„Rubíku, nevezmeš si taky svýho Aragoga?“ Drobný mužík držel velikého plyšového pavouka s korálkovýma očima.
Chlapec vzal hračku rozpačitě do rukou, ale pak ji otci velice jemně, přesto rozhodně vrátil.
„Ne, táto. Dyť jedu do Bradavic. Na todle už sem přeci starej.“

Voda ho svírala, škrtila... Ponořil se pod hladinu, ale neodvážil se nadechnout. Zalknul by se, to věděl jistě. Vodnické smysly odhalily sedmero zámků spletených z rusalčí magie.
Zašátral v kapse a vytáhl perličku. Byla maličká, úplně obyčejná. Rozdrtil ji v prstech, jemný prach voda okamžitě spolkla. Druhá, třetí a čtvrtá, každá větší než ta předchozí, skončily stejně.
Pátá perla se mu svými úlomky zaryla do prstů. Krev vodu rozbouřila.
Šestou perlu rozdrtil druhou rukou.
Sedmá, velká jako hlemýždí ulita, se rozpadla na poloviny a zapadla do bahna.
A konečně magie jeho oběť přijala. Zámky povolily a on se zhluboka nadechl.