DMD č.17 pro 17.4.2010. Téma: Sedmnáct

Mesto B., ulica S., popisné číslo sedemnásť. Byt na prízemí. Ženu v strednom veku najčastejšie vidno za stolom, ako opravuje písomky. Často pritom máva pustené rádio alebo televízor; nemá rada okolo seba ticho. Jej manžel rád sedáva v hlbokom kresle, s knihou a neodmysliteľnou cigaretou. Okolo polihujú mačky. Občas vybehnú von, obehnúť si svoj revír, občas donesú domov drobnú korisť. Dni tu plynú nenáhlivo a možno trochu jednotvárne. Manželia majú jednu dcéru. Je už veľká, študuje v meste ďaleko od nich.
Mesto B., ulica S., popisné číslo sedemnásť. Byt v prízemí. Bývam tam čoraz menej, ale stále som tam doma.

„Znám kout, tam je louka a na louce tůň,
a stáj, odkud kouká a řehtá se kůň.
A sůva tam houká a hedvábnou tmou
ta louka si brouká tu mou:
V hrstích mám koltů pár,
ze tmy smrt na mne zuby cení,
banditi nocí jdou krást.
Taky snad račte znát
tyhle příběhy, vážení,
i vám jednou bylo sedmnáct.“
Tohle je písnička mého mládí. Tedy spíš mládí mých rodičů. Ale to je jedno. Všem nám jednou bylo sedmnáct. Romantika Divokého západu byla nedílnou součástí našeho dospívání. Našeho, našich rodičů, prarodičů. A co dnešní sedmnáctiletí? Znají romantiku westernů? A znají vůbec romantiku?

Závětrná 17. Tam bydlívala mámina stará teta. Mívala jsem ji ráda. Byla milá, trochu zvláštní, prý se zajímala o tajemné věci, snad i zkoušela čarovat. Kdoví, co na tom bylo, ovšem dělala skutečně kouzelné cukroví. Zemřela, když mi bylo jedenáct. Dům připadl příbuzným, které skoro neznáme.
Dnes jdu po letech náhodou kolem. Ráda bych ten starý dům zase viděla. Sotva si ho pamatuji. Míjím samé krásné staré vily. Třináct, patnáct – devatenáct? Kde je sedmnáctka?
Marně procházím celou ulici. Číslo sedmnáct nikde. Zmateně odcházím. Mám pocit, jako by dům ani teta nikdy neexistovali.
Noví majitelé se rozhodli dům skrýt před mudly…

„Zachovám ti lásku, úctu a věrnost, nikdy tě neopustím a ponesu s tebou všechno dobré i zlé až do smrti.“ Když odříkával tato slova, věřila mu. „Budu tě milovat navěky,“ zašeptal předtím, než ji políbil. Byla tak šťastná. A slzy dojetí jí stékaly po tvářích.
Když na tuhle chvíli vzpomínala teď, o sedmnáct let později, také plakala.
„Statistika říká, že naše manželství trvalo nadprůměrně dlouho, tak bych vlastně měla být vděčná,“ pomyslela si ironicky, když podepisovala žádost o rozvod. Pro některé lidi jsou věčností třeba jen tři roky. Možná mohla být ráda, že to jeho „navěky“ trvalo celých sedmnáct let.

Poznámka: tentokrát vlastně žádná sranda...
Bylo jí sedmnáct, nechápala svět a jediným smysluplným řešením byl skok. Stála na římse, pod sebou několik pater. Ale nakonec zavrtěla hlavou a dala životu ještě jednu šanci. Poslední.
***
Bylo jí jedenadvacet. Zahleděla se do očí sedmnáctileté a pochopila, že život jí konečně přinesl, co před tím marně hledala.
***
Bylo jí dvacet pět. S hlubokým nádechem vstoupila do třídy, knížky až moc křečovitě tiskla k tělu, hlas se maličko klepal. Úplně vzadu seděl on. Jeho oči ho prozradily. I on svůj život málem ztratil. Může být ona tou poslední šancí, kterou životu dal?
Proč ho nepotkala, když mu bylo sedmnáct?

Varování: Napsala jsem více méně protikuřácké drabble. To je ještě větší zvrhlost, než het:-)
Když jsem ji našel, chyběly tři. Ležela si jen tak v šuplíku jeho psacího stolu.
V jedné krabičce je dvacet cigaret. Každý den jedna další ubyla.
Každý den jsem se trápil tou představou. Jak Ludva dopíše stránku (vždy dopisoval stránku, říkal, že je to jedna z nejtěžších věcí na celém psaní), jak vstane, jak si jednu vezme, jak vyjde na zahradu…
Sedmnáct dní jsem se trápil. Sedmnáct dní, sedmnáct cigaret. Kolik jich stačí, aby se kouzlo čaroděje Išimaka zlomilo?
Pak jsem se zeptal.
Dozvěděl jsem se pravdu. Pravdu o tom, jak Ludva vyjde na zahradu a jak začne ošetřovat růže.

Varování: Časový skluz je časovým skluz a bodíky jsou bodíky :).
________________________________________________________________
Když bylo sedmnáct...
...Johance z Arku, osvobodila se svým vojskem Orléans.
...Šípkové Růžence, píchla se do prstu a usnula na věky. Jo a potom ji zachránil princ, vzali se a žili spolu šťastně až do smrti.
...Harry Potterovi, porazil pošesté Voldemorta a stal se konečně právoplatným hrdinou.
...Sheldonu Cooperovi, oslavil roční výročí od doby, co získal doktorát.
A Rákosníček zemřel na sešlost věkem.
Kopyto s Mňoukem dopadli svého sto padesátého zločince.
Jeník Sarpata statečně lovil orchideje někde v Kostarice.
A Rebelka si v obýváku sfoukla svíčky na dortu, rozbalila dárky a naznala, že člověk nemůže těm knížkám věřit ve všem.

Nesnášela je. Nenáviděla jejich pohledy, kterými ji obdarovávali, když je vyrušila. Nebo ty, které obdržela, když se někde náhle ukázala a oni se vyděsili. Někdy až k smrti.
Každým rokem to bylo horší. Snažila se v tu proklatou dobu vycházet co nejméně, ale začínalo se jí zdát, že ta doba vlastně vůbec nekončí.
Nechtěla si to připomínat. Nebyla to zbabělost, ani strach. Spíš jen slabost. A možná i bolest. Taky touha a osamělost.
Mourovatá kočka si jen znechuceně odfrkla. Kde jsou ty časy?
Muchlující se dvojice se od sebe odtáhla a zmizela jí z dohledu.
Sweet seventeen.
Taky bývala mladá.

Mohlo to být sedmnáct vteřin stejně jako sedmnáct tisíc let. Nezáleží na tom, když zbývá veškerý čas světa.
Každý rok. 1. září. Nádraží.
Tady si mě nikdy nikdo nevšiml.
Dnes měl do vlaku nasednout i jejich první syn. Trochu se bál, jako každé dítě. Harry měl uštvaný výraz. Ginny se tvářila ustaraně. Když se vlak rozjel, trochu se uvolnili. Ještě ne úplně.
Jak je chápu. Zodpovědnost za rodinu tíží víc, než odpovědnost za osud světa.
Čekal jsem. Teddy se vyklonil z okna a svému kmotrovi zamával. Důvod, proč jsem zůstal. Moje soukromé peklo. Syn, za kterého jsem nedovedl být zodpovědný.

Byl čas Novoročních oslav.
Ohňostrojů a veřejných poprav odpůrců Impéria.
„Kolik je odsouzených?“ těšil se Palpatin.
„Čtrnáct,“ zahučel Vader.
„Pouze čtrnáct?“
Císař byl zklamán. „Chci jich sedmnáct.“
„Proč sedmnáct?“
„Jednička symbolizuje úspěch, sedmička schopnost vidět skryté.
Dohromady dávají nezničitelnou Sílu. Sežeň ještě tři!“
„Kde je mám vzít? Oslava začíná.“
„Však ty si poradíš,“ zavrněl Palpatin.
Tři chlapi seděli na terase hospody v centru Coruscantu.
Smáli se a halasili, z popravy jim nic neunikne.
Nedaleko zastavil vojenský transportér.
Chlapy v hospodě obstoupili vojáci.
Doprovázel je sithský lord.
„Pánové, následujte mne!“
Nad městem zazářil ohňostroj.
Netušili, jak skvělý výhled budou letos mít.