Dobrá znamení

Venku pršelo. Oni se sešli u Wensleyho doma.
Brian seděl v křesle s učebnicí biologie v klíně: „Párové orgány jsou... játra, ledviny, varlata, plíce, srdce –“
Pepřenka ho zarazila: „Počkej, srdce není párový orgán, je jen jedno.“
„Má dvě komory a dvě předsíně, to jsou páry “ Brian na ni otočil učebnici s obrázkem: „Koukej, tady.“
„Takhle to přece...“ se zvednutým obočím, které říkalo ty to vyřeš, hodila zmačkaný papír po Wensleym.
Dotčený zvedl hlavu od psacího stolu: „Ehm. Párové orgány jsou jen ty, které jsou v páru jako celek,“ přisvědčil.
Brian se poškrábal na hlavě: „Ňák se mi to pořád nezdá...“

Azirafal se cítil jako Jonáš v břiše velryby.
Prchal před pokyny Božího Hlasu zvěstovat lidem den Posledního soudu? Jistě. To nebyl ten důvod.
Myslel to doslova. Hala madridského letiště připomínala trup obřího kytovce.
Podřimující anděl vedle něj v dlaních ochranitelsky svíral háčkovanou zeměkouli.
Nadechl se.
Znovu.
Věděl, kdo musí začít ten rozhovor.
„Crowley, já…“
Temná silueta za Murieliným ramenem se napjala.
„Mrzí mě to. Myslel jsem, že… pro tebe – chci to, co si zasloužíš. Jenže, možná… Jen jsem se bál. Být znovu na všechno sám a – – – Věděls, že srdce je párový orgán? Ne biologicky, ovšem, je to spíš…“
. . .
„… neříkej nevýslovné.“

Některým bytostem stačí jemně napovědět. Žel někomu, Azirafal k nim rozhodně nepatřil. Crowley si občas myslel, že by mu to nedošlo, ani kdyby veškerou svou lásku*, loajalitu a frustraci vzal a opakovaně s ní Azirafala mlátil po hlavě.

Když proti sobě po všech těch peripetiích s Druhým příchodem znovu stanuli, všechno to v Azirafalových očích viděl.
Crowley si opravdu přál mít vztek. Přál si začít na něj křičet, ale najednou jako by on sám potřeboval napovědět co říct.

Azirafal mu zatančil omluvný tanec.

"Anděli..." vydechl Crowley.

* Crowley důrazně protestuje proti výskytu slov jako "láska" poblíž jeho osoby. My víme svoje.

Uriel nebyla nikdy jemným stvořením světla a lásky. Snad koncepčně, jako příliš silná zářivka v lednici uprostřed noci nebo pevné objetí stokilového sloního mláděte. Kontakt s lidmi nebyl její silnou stránkou a kontakt, který měl vést k oboustranně příjemným pocitům na jeho konci, byl úsekem, kterým projížděla silou rozbitého atomu, a cestou narážela, kde (a do koho) mohla.
Po vstupu do Azirafalova obchodu nakráčela k tomu odpornému zrádci, chytila ho pod krkem a zvedla ze země.
„Uděláš přesně to, co ti teď řeknu.“
„Ne. Ne, děkuji.“
Zarazila se. Postavila ho zpět na zem. Zapojila závity, které možná nikdy nepoužila. „Prosím.“

Kdekoli na světě by těch tři sta metrů bývalo úsekem častých nehod.
Rozhodně v místech s obvyklou hustotou silničního provozu.
Byly tu vlajky. Desítky černých vlajek zabodaných do země podél oploceného pozemku.
Nápisy. Burcující, sprejem nastříkané na deskách z vlnitého, pozvolna rezivějícího plechu.
A symboly - zbraně, tanky, lebky, svastiky s rameny doleva.
V hlavním městě ostrova Rapa Nui, známějším pod názvem Velikonoční, však převažují prašné cesty. Když už jsou z asfaltu, množství výmolů donutí řidiče zpomalit.
Ješua se zastaví na křižovatce.
S mořem za zády a pohledem upřeným na výjev zachmuřeně uvažuje, že je to místo jako stvořené pro armagedon.

V kuchyni vládla přátelská atmosféra.
„Nechce se omluvit.“ nakrčila nos nevolí.
„Co prosím?“ zakuckal se Azirafal. Keř k ní se zájmem natočil větev, minotaurovi zaskočila sušenka. Newton se pochechtával a bouchal minotaura po zádech.
Anatéma zvedla obočí.
Azirafal si odkašlal.
„Démoni a omluvy, to je kapitola sama pro sebe. To není, že by nechtěl, ono to nejde. Nejspíš by se stalo něco strašného.“ pousmál se a mrkl na ni.
Anatéma zvedla i druhé obočí.
„Prozatím ho klidně nechme trucovat.“
Pohled mu padl na hodiny: „Jejdanánku, to už je tak pozdě? Rozložím vám sofa,“ nabídl Anatémě a Newtovi: „Ráno moudřejší večera.“

Brian dorazil do bunkru první. S otevřenou pusou hleděl na značku, která se zjevila v ohybu cesty.
Záhy dorazila i Pepřenka. Na značku koukla se zdviženým obočím, ale nic neřekla. Sedla si na pařez a rozbalila svačinu.
„Máma už zas peče,“ prohodila k Brianovi v otevřeném pozvání.
Brian jen mávl rukou a dál pozoroval ceduli.
Adam a Wensleydale dorazili spolu, v družném rozhovoru.
Wensley se zarazil uprostřed slova: „Tak tady je. Říkal jsem si, že by bylo zvláštní, kdyby ten úsek přehodnotili.“
Adam vytáhl z brašny čerstvý výtisk Timesů. Na titulce se skvěla fotka zatáčky.
„Třeba to zábradlí konečně opraví.“

„Mám toho dost! Kam přijdeš, nastane katastrofa! Nechci toho být součástí!“ Knihkupec se třásl vzteky.

„Jsem démon, pokud sis nevšiml,“ ušklíbl se Crowley.

Zlatovlasý „papiňák“ neměl daleko k výbuchu. „Ty tvoje „náhody“. Kapitola sama pro sebe. Co třeba potopa světa?“

Pokrčil rameny. „Dostali jsme pozvání.“

„Zabíjení neviňátek v Egyptě?“ Povytáhl obočí.

„Já faraonovi ruku nedržel,“ zkřivil rty pekelník.

„Velký londýnský požár?“

„A divíš se? Měli všechno ze dřeva.“

Anděl nafoukl tváře. „Tak a teď ti konečně povím něco od plic. Já…“

Démon prudce zvedl ruku a čas se zastavil. Pohrdavě zíral do tváře navztekaného anděla. Počká si, až Aziraphael vychladne.

Kavárna byla prázdná. Tedy až na Ninu a taky Maggie, která u pultu popíjela kávu. Povídaly si.
Najednou se otevřely dveře.
"Zdravím, já-" zarazil se Aziraphale. Podíval se nejdřív na Maggie a pak na Crowleyho.
"Jenom jdeme... koupit..." Crowley se rozhlédl. "Kávu."
"Ano," souhlasil Aziraphale. "Jednu kávu, prosím."
"Dvě kávy," opravil ho Crowley.
"Hned to bude," řekla Nina váhavě, ale začala jejich objednávku připravovat.
Maggie je oba pozorovala. Něco si špitali a pokukovali po ní.
"Co to bylo?" zeptala se, když odešli. Nina jen pokrčila rameny.
"Netuším. Už se jim nesnažím porozumět. Ti dva jsou fakt kapitola sama pro sebe."

„Ach, Crowley… Nic netrvá věčně.“

Bolest byla ohlušující. Oslepující. Paralyzující. Řítil se městem, aniž by tušil kam, aniž by viděl na cestu, ruce se mu třásly a po tvářích stékaly slzy, které se neobtěžoval utírat.
Poprvé v životě obnažil svoji duši, nabídnul svoje černé, okoralé srdce na dlani… A Azirafal ho popadnul, a ještě tlukoucí rozdupal na bolavou, krvácející kaši.

Jezdil a jezdil, dny míjely, až najednou stál znovu před knihkupectvím. Zaostřil na nejbližší značku.

Úsek častých nehod, stálo na ní. Vysoké riziko zranění, postupujte opatrně!

Světla zhasla a ptáci poplašeně uletěli, jak se celá čtvrť otřásla pekelným, hysterickým smíchem.