Dobrá znamení

O hodinu později, po další lahvi vína, Newton pospával s hlavou v Anatémině klíně a Anatéma už jen stěží držela oči otevřené. Azirafal je doprovodil k sofa a vrátil se ke krbu.
„Cítím, že si potřebuji odložit,“ pohlédl na krb a začal se soustředit. Lahve bílého na stole znovu získávaly svůj obsah.
„Dobrý nápad,“ přidal se Crowley a naplnil lahve červeného.
Anděl si protáhl ramena: „Takhle je to lepší.“
Otočil se k démonovi a s přísně staženým obočím zvedl ukazovák: „Pokud ses nudil, mohli jsme jít třeba do divadla nebo na koncert. Na některé večírky začínám být už moc starý.“

"So, there is something I've always wondered about," said Aziraphale. They were lounging on the sofa and cuddling after watching a movie.
"Hm?" asked Crowley, gently playing with Aziraphale's hair.
"What do people do after one of their hearts breaks? Do they just use the other one?"
Crowley was trying to hold back but he wanted to laugh so badly, that he started wheezing.
"What are you even talking about?" he asked. "Humans have just one heart."
Aziraphale looked at him with a confused expression. "Are you sure? How do you know?"
Crowley smiled. "You really don't want to know."

Voda hučela.
Pozdní chodec přicházel po nábřeží od nemocnice Hôtel-Dieu. Na protějším břehu Seiny zahlédl matný přelud.
Stín, který vyzařoval zvláštní směsici emocí.
Ne lásku. Možná hlubokou úctu, vděk, které se od sebe dotyčný snažil neúspěšně odehnat.
Stál bez pohnutí. Anděl si vzpomněl na jiného, poutníka na lavici v Digne. Měl nabídnout světlo ve tmě další bloudící duši?
Zeptal by se Crowleyho. Od hřbitova v Edinburghu ho však nespatřil pět let.
Postava se náhle vyhoupla vzhůru.
Ozvalo temné zašplouchnutí.
Azirafal nezjistil, kolik společného měl s neznámým, po němž zbyl pouze kloubouk policejního inspektora a otisky služebních bot na kovovém zábradlí.

„Myslíš, že jsme udělali správně?“
Azirafal seděl předkloněný na pohovce, hlavu v dlaních. Crowley právě zápasil s vývrtkou – po tom, co spolu udělali, nechtěl pokoušet věčnost konáním dalších zázraků.
„Nic lepšího jsme nevymysleli,“ pokrčil rameny a rozlil trochu vína na podlahu. Nebyla to jejich první láhev.
„Ale je to správné?“
Crowley se hadovitě rozložil do svého oblíbeného křesla. Překvapivě při tomto manévru nerozlil nic.
„Prospěje jí to,“ usmál se tak, že to Azirafal cítil, i když pořád zíral na své boty.
Zvedl hlavu. „Jako to prospělo nám?“
„Anděli…“ řekl Crowley, oči v očích svého anděla. „Leješ si víno na koberec.“

Po stěně kráteru tisíce let vyhaslé sopky se plazil černooranžový had magmatu. Dělal to už dvaadvacet dní, docela nepovšimnut.
Pomalu nabíral na síle.
Ten výjev příslušel k Rano Kau, nejvýchodnějšímu výběžku ostrova. Snadno bychom ho mohli dosadit i ke dvěma dalším místním ex-vulkánům. Láva z jejich útrob se kdysi spojila v mohutný tok a utvořila tak základ celého Rapa Nui. Dnes hrozil výsledek poněkud opačný.
Sedm kilometrů odsud, ve sladké nevědomosti, mezitím trojice nadsmyslných bytostí naslouchala slovům Božího Syna.
„... jste to vy, kdo mi byl inspirací. Musím HO - nebo JI? přimět mluvit. Není snad psáno, že na počátku bylo Slovo?“

„Co se ti stalo?“ zeptá se Azirafal a dívá se na ni s lítostí, kterou nedovede snést.
Andělům se věci nedějí. Nemohou. Nemají žádná vlastní přání, slouží stvoření.
„Měli jste zemřít,“ odvětí nakonec. Není v tom nic osobního.
„Hospodin má asi jiné plány,“ řekne démon Crowley za jejími zády.
„Hospodin se plete!“ Vlastní hlas ji vyděsí.
Azirafal sebou škubne jako kopnuté štěně.
„Oko za oko. Tak to nějak říkají lidé, ne?“ řekne jeho démon. „Koho mstíš, Michaeli?“
Poznání ji zaplaví ze všech stran. Prameny se slijí dohromady. Znějí jako jediný známý hlas.
„Koho?“
Odváží se vyslovit jméno zase svého démona.

Na stole se rovnaly láhve v šiku.
Azirafal se chichotal jako školačka.
Crowley se zubil jak šílenec.
Anatéma se pochechtávala.
Newton se chrochtavě smál.
Azirafal první popadl dech: „A pak jsem keři vysvětlil, že já jsem pultík přijal v dobré víře, protože jsem myslel, že je to něco od Dionýsa. Nejdřív nesouhlasil, ale pak jsem mu z dobroty srdce věnoval určitý manuskript,“ mrkl na Anatému: „a domluvili jsme se, že jsme si kvit.“
Ticho přerušil Crowley, když se zvednutým koutkem parodoval „V dobré víře!“
Celý kvartet unisono vybouchl smíchy v soutoku myšlenek.
Crowley si utřel slzy: „Seš trochu bastard, anděli.“

Vprostřed silnice na okraji Dolního Tadfieldu stály dvě ženy nápadně noblesního vzhledu. Dle pouzdra na klarinet v rukou jedné z nich možná zabloudily cestou na vystoupení Londýnské filharmonie. Pátravé výrazy by tuto teorii potvrzovaly.
Nikdo z místních nemohl tušit, že se chystají rozehrát jiný velkolepý koncert biblických rozměrů.
Anatéma s Newtem v zádech vykoukla ze dveří Jasmínového loubí.
„Á, zdravíčko! Čekali jsme někoho od vás!“ zašveholila.
Anděl s démonem si vyměnili nechápavé pohledy.
„S ADAMEM,“ dodala vědoucně.
První se vzpamatovala Shax. Vyrazila k domu, Michael neměla šanci.
„Co to je?“ špitl Newt manželce do ucha. „Archivní výběr z pekelnejch hroznů?“

Po andělově malém zázraku se Crowley malinko uklidnil, nazul boty a bez slova opustil knihkupectví. Důrazně za sebou práskl dveřmi, až se zvonek bláznivě rozcinkal.
Azirafal s úsměvem přešel do kuchyně a začal chystat snídani.
…
Večer, poté, co otočili ceduli na dveřích na zavřeno, si Anatéma, Newton a Azirafal sedli na gauč ke krbu a spokojeně si dál povídali. Trojlístek magických bytostí vyprovodili už ráno, ale ve vzduchu pořád viselo zvláštní napětí.
Přesně v devět cinkl zvonek. Rázné kroky zaduněly na podlaze.
Všichni tři zvedli hlavu.
„Mám tu Merlot, výběr z hroznů,“ pozvedl Azirafal lahev.
Crowley s úšklebkem nastavil skleničku.

Do ucha mi šeptaly hlásky.
„Má to ještě smysl? Nepomohl by šlofík?”
„Nenaváděj ji! Musí se učit. A navíc lenost je jeden ze smrtelných hříchů.”
„Což takhle napsat kamarádům a zahrát si Kabo?”
„Už dlouho jsi nebyla v kavárně na rohu. Určitě budou mít šlehačkové béze.”
Smetla jsem si čtyři postavičky z ramen do dlaně.
„Vy jste teda banda. Jeden maličko hodný démon. Jeden anděl, tak trochu bastard. Další anděl, s lidskými nedostatky. A čert, který je v nebi více doma než v pekle. Vybráni ti nejlepší z nejlepších, aby mi seděli na rameni a radili. Víte co? Budu háčkovat.”