Dobrá znamení

Poupraví si límeček. Odkašle si. Nejistě se usměje.
Azirafal si je nucen připustit, že je nervózní.
Ovšem mohlo by to být zajímavé, řekne s určitým... jablečným podtónem hlásek někde na kraji jeho mysli,

*
Není to zajímavé. Dotazy na znamení zvěrokruhu ho deptají. S úlevou uvítá přestávku.
Zvedne oči od chlebíčku a spatří svůj odraz ve slunečních brýlích. Zakucká se.
"Ccho thchady-"
"Žertuješ? Tohle je náš vynález," ušklíbne se Crowley. Samozřejmě.
Přisedne si.
Jejich zaujatý rozhovor přeruší cinkání. Uvědomí si, že u nich vzniká zmatená fronta.
"Pokračujte ob stůl," mávne rukou Crowley ke zmateným účastníkům.
"My už se našli," zakření se.

Měla mezi nimi být nenávist. Tak to bylo správně. Nebo si to alespoň všichni mysleli. Skutečnou nevýslovnou Boží vůli vlastně nikdo neznal. Takže mezi nimi probíhalo všechno, jen ne to, co by mělo.
“Palačinky!”
Anděl a démon, to přece nejde.
“Ústřice?”
Přirozeně nepřátelé, vždyť ten zápor je v tom slově!
“Co že to říkal, že ho to dostalo na kříž?”
“Miluj bližního svého.”
“Ach, ano. To dává smysl.”
Všechny snahy je od sebe oddělit vedly ke vzdalování se od Nebe a Pekla a vzájemnému přibližování.
“Nejsem milý! Milý je sprosté slovo!”
Měli se rádi a tak to bylo.
“Aha, bebop.”

> > > rozklikni < < <

> Pomoc, nezvládám to! Vánoční výzdobu už máme úplně všude a teď si ještě začal zpívat.
> To zní vážně… U nás zatím vede jmelí a litry kakaa.
> Co bych dal za kakao, z těch jeho tradic se jednou zblázním. To ten tvůj zní tak poklidně…
> Blázníš? To jsi ho neviděl tančit. A plánovat štědrovečerní menu, už teď to vypadá asi na pět chodů.
> Už aby bylo po svátcích… Věřil bys, že mě chtěl dotáhnout do kostela?
> Dobře, beru zpět, tvůj je rozhodně horší.
> Nepomáháš… Promiň, napíšu později, chce mě P., máme krizi. Prej že ztratil nějaký jablko.
> Lepší jablko než Antikrist…

Paměť nesmrtelných bytostí je nezměrná, nekonečná a pro ně samé průhledná jako vodní hladina. Čas je arbitrární, minulost a přítomnost obě stejně živé. Nebeská ani pekelná paměť neslábne, neláme se. Každý detail je věčně stejně ostrý.
Michael už není anděl. Její já tkví v konečném lidském těle. Její smysly v omylných orgánech z dočasných tkání. Její paměť… Bezmezné narazilo na limity lidského mozku. Už ne anděl a ještě ne démon, Michael zoufale bije do mříží své paměti. Nevidí počátek, nerozezná každou jednotlivost, neprojde se vzpomínkami, jako by je zažívala poprvé. Hladina věčné paměti je tmavá jako rybník za horkého léta.

Crowley měl CD teprve dva dny, takže se ještě nestihlo změnit v Queeny, ale poslušně hrálo Pink Floydy. Přesto s ním nebyl spokojený. Možná to bylo tím, že od té doby, co Azirafal odešel, nebyl spokojený s ničím.
So, so you think you can tell, Heaven from Hell, blue skies from pain? ptalo se Bentley provokativně. Rozpoznat nebe a peklo? Nic nemohlo být vzdálenější. Tak proč Azirafal v nebi tak moc připomínal bolest a pekelné plameny?
„Vrátíš se?“ chtěl se zeptat, ale věděl, že odpověď nepřijde.
Místo toho jen další sloka, cesta směr melancholie.
How I wish you were here.

Zaklepání se ozvalo těsně před začátkem Tančení s hvězdami.
„Třeba odejdou, neotvírej,“ zabručel Shadwell z pohovky.
Madam Tracy se zahalila v šál. Zaklepání se ozvalo znovu. Otevřela.
„Vy…!“
„Dobrý večer,“ roztáhl ten démon ústa do širokého úsměvu.
„Neradi rušíme,“ pokračoval Azirafal poněkud úzkostně. „Potřebovali bychom, abyste se postarala o jednoho našeho…“
Odmlčel se.
„O jednu osobu, urgentně,“ doplnil dlouhán.
„Já už ale mám jinou práci,“ ohradila se. „Prošla jsem rekvalifikací a…“
„Už to nedělá, vy zmetci!“ zařval Shadwell, i když nevěděl, co přesně to bylo. Doufal, že myslí tarot.
„Kryjeme všechny náklady,“ zavrněl démon. Azirafal protočil panenky.
Michael našla útočiště.

Pokud se vůbec dalo říct, že Crowley měl na svém životním údělu něco rád, bylo to našeptávání. Rekreačně si odskočit k náhodné osobě do hlavy a vnuknout jí, aby si za heslo k internetovému bankovnictví zvolila něco jako k_?ψjnQuS4ljkn∑m§.
Jediné, co ho frustrovalo, byla schopnost lidí vystačit si v tomto ohledu sami. Jistá individua vážně nepotřebují démona, aby je napadlo, že jejich země je nesnesitelně malá a potřebuje rozšířit. Přál by si, aby si takoví lidé raději v pominutí smyslů koupili cizrnovou mouku a potom dva roky přemýšleli, co s ní.
Jenže oni ho prostě přes své vlastní démony neslyšeli.

Hastur pořád nebyl zdaleka tak hrozný šéf jako někteří jiní. Crowley si bezděčně promnul hlavu nad spánkem, když vzpomínal na Prahtura.
„Dakota se to tam jmenovalo," vyprávěl Azirafalovi. „Chatičková osada někde ve střední Evropě. Jen banda pivařů, co v noci třískají do kytary a přes den si hrají na zálesáky. Nic k získání. Poslal mě tam z čiré škodolibosti. A prý že se musím přizpůsobit místním představám. Jednou mi ten klobouk spadnout musel. A místní šerif hned -"
„Co udělal?"
„Povídá: Jupí, čerte, běž radši dál," vzdychl Crowley, „potom mě za rohy vzal... křísnul jsem o balvan a bylo po parádě."

Krajina se noří do tmy. Šedá předzvěsti nesmrtelné noci se v pozdravu míjí s růžovou věčného dne. Michael stojí uprostřed všech cest. Cítí život i smrt, hledí do nicoty. Je anděl a není. Je démon a není. V dáli zahlédne štíhlou šíji volavky. Žluté oči jako reflektory se vpalují do těch jejích. Přichází.

Otevře oči a přijme první nádech. Vydechne. Nadechne. Rychleji a rychleji. Dovnitř. Ven. Proti její vůli. Plíce se pohybují, srdce bije, slyší krev v uších, třese se zimou, z očí jí tečou horké slané slzy. První sen prvního spánku se rozplyne v zákrutech její nové smrtelné paměti.