Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
"Proč jsi to udělala?" vyslýchal mě královský arcimág, který teď zastupoval krále. "Proč jsi ji pustila?"
"Chtěla ji mučit."
Saura mě probodla pohledem. "Lže. Snaží se zakrýt vlastní zradu a pomáhání bohům a není to poprvé. Už na pláních u Estefieru měla možnost ji zabít, ale neudělala to."
Pamatovala jsem si to. Artemis mi hleděla do očí, slabá a bezbranná, a já ji nedokázala ublížit.
"Chceš k tomu něco říct?"
Zavrtěla jsem hlavou. Nebylo co.
"Jsi tedy zrádkyně. Tímto ti odebírám tvou hodnost a majetek a až do popravy budeš uvězněna."
"Ale tati..."
"Neříkej mi tak! Už nejsi moje dcera!"
Starostka Dvojky zuřila. Odmítla všechny, kdo jí nabídli pomoc s formulací zprávy pro starostu té nechutné pětky. Tohle napíše sama... A dá mu to pěkně sežrat. Usedla k počítači, přinutila se alespoň trochu zklidnit a do kolonky předmět vepsala: Žádáme vysvětlení!
"Vážený pane starosto," bylo to poslední, kde se udržela.
Nějaké pranice o jednotlivé části mostu ještě zvládala. Dokonce se podvolila zavedení kontrol, a to i přes stovky e-mailů rozzuřených řidičů i pěších. Ale napadnout zcela bezdůvodně normálního studenta jen proto, že má v kapse trochu máku, to už bylo trochu moc. Pohár trpělivosti přetekl. Rychle klikla na tlačítko odeslat.
Dnes je to trochu bez pointy, ale bylo mi líto psát na takové krásné téma něco jiného než Prahu a věřím, že se dostaneme k vyvrcholení...
Království, před cca 30 lety
Dlouhý večer pod lampou v královském pokoji; královna si krátí čas pletením, král je rozrušen.
"Miláčku, tak naposledy, co ti je?" táže se.
"Nic," odsekne královna.
"Něco přece, to poznám. Tak mi to vysvětli!"
Odpoví mu jen přísné ťukání jehlic.
Království, současnost
ReiNatus I. si dělá starosti.
"Matko, jsi podivně zamlklá. Děje se něco?"
Královna založí prstem rozečtenou knihu.
"Nic."
"Opravdu? Jestli kuchařka zase vyhrožuje výpovědí kvůli knihovníkovi, podívám se na to, slibuji."
Dramatický královnin povzdech.
ReiNatus se nevzdá:
"Tak co ti tedy je?"
"Nic!"
Kniha bouchne o stůl, zašustí brokát. Královna matka opouští pokoj.
"Berete antikoncepci?"
"Ne."
"Takže ji budeme předepisovat?"
"Ne."
"Vy chcete být těhotná?"
"Vážně nechcete antikoncepci?"
"Víte, že kondom má jen sedmdesátiprocentní účinnost?"
"Co budete dělat, až vám praskne?"
Vysvětlete mi, prosím, proč bych chtěla brát něco, co má takové vedlejší účinky? Proč bych měla riskovat věčnou změnu nálady, vkus na chlapy i to, že pak třeba nebudu chtít sex. Proč bych měla brát něco, čeho se hrozí všichni ostatní lékaři kromě gynekologů? Proč bych měla brát něco takového, když těhotenství není nemoc a vždy se to dá nějak vyřešit? Proč bych to měla brát, když vím, že jsem riziková skupina?
Jsem, s prominutím, nasraná. Nemám nic proti tomu, pokud někdo užívá hormonální antikoncepci, ale jsem šíleně naštvaná, pokud se mi ji snaží někdo vnucovat. Jako na dnešní kontrole na gynekologii (mimochodem, kurzívou je sestřička, věty pak pochází od doktora). Kromě toho, že znám vedlejší účinky a něco jsem si o tom četla (včetně zkušeností mnoha žen), tak jsem poněkud riziková. Hormony, byť to byl starší typ, dost hnusně zhoršily mé babičce průběh rakoviny prsu. Mám citlivá játra a stačí málo, aby mi vyšly špatné jaterní testy. Můžu být sice po mamce a otěhotnět na první dobrou, ale taky se mi jedna dědičná choroba může rozvinout dřív (kvůli které mamka přišla později o vaječník) a budu s tím otěhotněním mít slušný problém. Nechci něco, kde se správně má udělat alespoň nějaký test předem, když na ten většina lékařů kašle a z antikoncepce dělají něco naprosto normálního a nezávadného, něco, co prostě spapáte a bude to v klidu. Ani neberu těhotenství jako nemoc, které se musíte za každou cenu vyhnout - a když otěhotním na vysoké, tak co jako. Určitě nebudu první ani poslední a vždy se dá najít nějaké řešení, které neobsahuje to, že do sebe cpete s prominutím svinstvo.
Mohli by se ptát, proč o tom měkkém místě mezi světy nikomu neřekl.
Mohli by se ptát, proč nevaroval mistryni Sánchez, že toto konkrétní téma práce zadané právě tomuto učedníkovi nejspíš nebude nejbezpečnější.
Mohli by se ptát, proč vůbec do Chansons Ayreho posílal, když znal jeho potíže a dokázal vytušit, co to udělá.
Mohli by zjistit, že vlastně chtěl, aby v Chansons vznikla Mandala.
A pravděpodobně by se už neptali, proč to chtěl.
Takže se pouze ujistil, jestli opravdu chtějí nechat novou Mandalu zapečetit.
Nedošlo mu, že až se vrátí domů, bude se zodpovídat Mandale bjørkhallenské.
A ta zradu neodpouští.
Trochu předbíhám děj seriálu a doufám, že se ve vývoji nepletu...
Díval se na svoji sestru, část jeho samého, milenku… a viděl cizince…
Když opouštěl Královo přístaviště, litoval, že se od ní vzdaluje.
Když trávil noci sám ve stanu, stýskalo se mu.
Když přijížděl a vítaly ho doutnající trosky, obával se o ni.
Když ji spatřil s korunou na hlavě, nechápal.
Když jí pohlédl do očí, uvědomil si, jak strašně se v ní mýlil.
„Že jsi čubka bažící po moci, která si myslí, kdovíjak není chytrá, mi došlo už dávno, jen jsem si to nechtěl připustit. Vždycky jsem ale věřil, že své děti miluješ… Jak jsi mohla?!? Vysvětli mi to!“ křičel.
To bylo v tom porevolučním čase.
Všichni se opájeli svobodou slova, svobodou konání, svobodou užívání (si).
Byli jsme s chlapci na výstavě mechanických dinosaurů (božínku, takoví obři) a pak do obchoďáku.
Na jednom rohu stál stánek.
"Maminko, co to je?"
Zvídavý dotaz šestiletého dítěte uvrhl do střehu všechny kolemjdoucí.
"No víš, to je ochrana. Když nechceš hned děti a nebo abys nedostal nějakou hnusnou nemoc."
Po čase k nám zavítala chlapců tetička a významně si brala prášek.
"To abych neměla neplánovaně děti" řekla synovi na dotaz na co.
"A proč si nevezmeš raději ochranu, tetičko." zaznělo vážně z dětských úst.
Stála na náměstí před neogotickým kostelem a v upocených prstech svírala kožený popruh brašny. Na náměstí se procházeli holubi, kteří byli tak přidrzlí, že už ani neuhýbali před občasnými kolemjdoucími. Kolem náměstí vedla rušná silnice, spousta aut, špína a smog.
Dívka se nervózně rozhlédla a pak znovu upřela oči vzhůru na mozaiku v průčelí kostela. Za minutu bude poledne. Dívka pohodila hlavou a zhoupla se na pravé noze. Rozezněly se zvony. Všichni holubi se naráz zvedli v šedý oblak šedi a tlukot křídel. Odletěli.
K dívce před kostelem se hnal mladý strážník: Žádám vysvětlení!
Hleděla na něj s blahosklonným úsměvem.
Vítr zaševelí listím.
Paprsky ozáří koruny stromů.
Vítají na konci cesty.
V místě, které provázelo její dětství.
V domě, který opustila ještě jako mladá dívka.
V kraji, který čas změnil téměř k nepoznání.
"Co se to tu děje?!"
Drobný úsměv se mihne tváří.
Poznání prozáří oči.
Očividně čas nedokáže změnit vše.
"Zdravím tě, matko."
"Jasmine? Kdo jsou..."
"Klid, matko. Jsou to naši přátelé."
"Přátelé? A to děcko.... proboha..."
Pochopení.
Strach.
Beznaděj.
"Co jsi to jen udělala?"
"Matko..."
"Ticho a všichni dovnitř! A ty mi vše okamžitě vysvětlíš!"
Na místě, kde vždy našla bezpečí.
U lidí, kteří jí nikdy nezradili.
Doma.
V Hermioně se pralo hned několik protichůdných pocitů. Zklamání, že Řád ani nenapadlo Harryho, Rona a ji informovat dříve. Vztek, že ji samotnou nenapadlo, že je možné nejprve odstranit Volddemorta a až pak ničit jeho horcruxy. Podezření, že Lucius Malfoy hraje vlastní hru. Nakonec však převládlo nadšení, že se ji rozhodli přizvat. Ještě o chvíli později jí došlo, že by si měla hlídat výraz tváře…
„Hlavně, že se naučila nitrozpyt,“ pronesl Severus směrem k Luciusovi.
„Prosím?“ ozvala se dotčeně.
„Toho si nevšímejte, Hermiono,“ protáhl Lucius pobaveně.
„Jak si toho nemám všímat? A odkdy mi říkáte křestním jménem?!?“ dožadovala se rozhorleně.
