Hra o trůny

Když mu vrátila meče, připadala si velkorysá. Královna, která pustí ze řetězu víru, aby roztrhala její nepřátele. Margaery, Loras, všechny ty růžičky měly objevit sílu zbožnosti.

Nejvyšší vrabčák před ní stál bosý, špinavý a mírný. To byla jeho největší lest. Lidé se nebojí muže, který mluví tiše o hříchu.

Pochopila to až v cele. Nevyzbrojila svou pomstu. Vybudovala cizí moc.

Cersei Lannister si myslela, že vypustila psa. Až příliš pozdě zjistila, že osobou s obojkem na krku je ona sama.

Zmýlil se však také Nejvyšší vrabčák. Podcenil její touhu po pomstě, kvůli které byla ochotná obětovat i štěstí svého syna…

„Víno ne, vodu. Budeme jednat dlouho,“ rozkázal.

Jeho velitelé nebyli spokojení. On je ale ignoroval. Místo toho se zájmem pozoroval dívku, kterou si vybral za služebnou.

Nalévala příliš opatrně, aby uvěřil, že se narodila mezi prasaty. Sice měla otrhané šaty, zavšivené vlasy a hrubé ruce, ale oči... ty zvažovaly, ukrývaly. 

Hlavně, děvče, nepracuj, pomyslel si. Práce člověka prozradí. Sedlák se ohne, služka sklopí zrak, písař se hrbí nad inkoustem. A ten, kdo hraje roli, se soustředí příliš.

Neřekl nic. Sloužila mu tiše, s dětskou pýchou, přesvědčená, že unikla pohledu mocných. Neunikla. Jen zatím neviděl důvod ji rozdrtit. Mohla být užitečná...

Kurník páchl. Slepičí kvokání se mísilo s dechem muže na podlaze.

„Slyšíš je? Vědí, co jsou. K čemu slouží.“

Žádná odpověď.

Dřepl si, v ruce protáčel malý ostrý nožík. Reakce ho potěšila, jeho oblíbená hračka prudce ucukla a snažila se odplazit co nejdál.

„To je ten problém s tebou. Zapomněl jsi.“

Rozhodil po zemi hrst zrní. Slepice se vrhly vpřed, klovaly, rvaly se.

„Vidíš? Jednoduché. Hlad. Strach. Poslušnost. Já ti jen pomáhám najít, co jsi.“

„Jsem Theon Greyjoy. Můj otec je Balon Greyjoy, pán Železných ostrovů.“

Ramsay pokrčil rameny. Nevadilo mu, když oběť vzdorovala. Lámat je bylo… zajímavé a uspokojivé.

Lancel si zaslouží odměnu, to bylo jisté. Jedno svědectví a oba mladí Tyrellové jsou na kraji propasti.

Margaery byla pro jeho plány perfektní volbou. Nebylo třeba ji nutit k pokání a podrobit ji veřejné pohaně jako královnu matku. Sama rychle pochopila, že její vyzývavé chování je nepřípustné. Kála se. Byla velmi přesvědčivá. Díky jejímu působení  se již brzy posunou dál, král svěří řádu ještě více moci.

Vše šlo nad očekávání dobře. Šlechtické rody Západozemí se nebudou stačit divit. Obyčejní lidé se chopí vlády a pomstí se za léta útlaku. To vše pod jeho vedením, pochopitelně. 

Nejvyšší vrabčák se spokojeně usmál. 

Knihovna v Citadele byla tím nejpůsobivějším místem, jaké kdy Sam viděl. Od podlahy po strop lemovaly zdi regály se svazky ze všech oborů lidského vědění. Od matematiky po historii. Od lékařství po stavbu lodí. Od alchymie po slovníky. Dokonce zde byly uloženy kopie knih poezie i příběhy, nad nimiž se čtenář začervená.
Sama však dnes zaujala jiná kniha. Sbírka pohádek. Bude příjemné si přečíst něco, co v těchto zlých časech pohladí po duši.
Usadil se a zalistoval: Drak žeroucí princezny? Vodní monstra? Čarodějnice, které pečou děti k obědu?
Zklamaně zase knihu zavřel. Asi bude lépe věnovat večer spisu o astronomii…
 

Myslela si o sobě, že se dokáže ovládat, ale po té větě sebou trhla.

Říkají, že bude žít…

To přece není možné. Nesmí. Jestli se probudí… a promluví, je ztracena.

Radši zemřít, než žít jako mrzák, pronesl Jaime, ale nezdálo se jí, že by dostatečně chápal vážnost situace.

Tyrion se tvářil pobaveně. Mrňavý zvrhlík. Mohl snad něco tušit? A pokud ano, promluvil by? Samozřejmě si nedělala iluze, jí by ublížil více než ochotně… ale tímto by ohrozil i Jaimeho.

Soustřeď se na podstatné, napomenula se. Chlapec musí zemřít. Čím dřív, tím líp.

Měla dokonalý plán. Nebylo její chybou, že nedopadl…

„Bylo to nečekané,“ řekla Yennefer.
„Vzrušující,“ doplnila Melisandra.
„Místy velice vznešené,“ zdůraznila Galadriel.
„Bylo to k něčemu?“ zeptala se prakticky Minerva.

Všechny čtyři se ohlédly na K´rula, protože pochopily, že mohou moudře promlouvat, jak dlouho chtějí, ale hlavní slovo tu má on.

„Inu… sám jsem nečekal, jaký mišmaš z toho vznikne,“ připustil, načež neodolal a dodal: „Myši mašírují.“

Potěšilo ho (a zároveň trochu zklamalo – miloval vyvádět lidi z míry), že trpělivě čekaly, až bude pokračovat, nepodivovaly se, co blekotá.

„Nemohli jsme doufat, že každé setkání přinese užitek. Myslím ale, že máme dobrou naději, že některé světy se pohnou správným směrem.“

„Průzkumná sonda je zpátky, kapitáne,“ hlásil zpravodaj tajné základny skryté v nehostinné polární oblasti.
„Co zjistila?“
„Domorodci se pomalu dostávají z doby kamenné a stěhují se na sever. Hrozí, že nás tu objeví.“
„Hmm, potřebujeme je něčím rozptýlit,“ uvažoval nahlas kapitán.
„Třeba biomimetičtí droidi?“ navrhl šéf biorobotického úseku. „Dejme tomu v podobě velkých létajících plazů chrlících oheň? Folklór většiny civilizací takové tvory obsahuje.“
„Zní to riskantně,“ poznamenal kapitán. „Co když se je místní naučí využívat?“
„Časem budou nevyhnutelně degenerovat.“
„Dobře, poznamenám si to. Nějaké další návrhy?“
Ozval se vedoucí virologického výzkumu. „Co nějaká epidemie? Nedávno jsme vyrobili zajímavý zombie virus.“

Randyll Tarly byl otrávený. Bitvu u Jasanobrodu musel vybojovat sám a když těsně ale přece zvítězil, pozdě dorazivší lord Tyrell mu zkřížil plány. Místo pronásledování poražených navrhoval zamířit k Bouřlivému konci.
„Robert s armádou uprchl na sever, musíme je zničit, dokud jsou zranitelní,“ argumentoval pán Parožnatého vrchu, „dřív, než se spojí se Starky.“
„O Roberta se postará Jon Connington,“ oponoval lord Tyrell, „máme jedinečnou příležitost získat Bouřlivý konec a s ním i Bouřlivé krajiny! Kdo nám v tom zabrání? Většina baratheonských sil táhla s Robertem a hrad brání jeho mladší bratr. Kolik je mu? Sotva osmnáct. Ten dlouho vzdorovat nevydrží…“

„Jsem voják a nesnáším zabíjení. Vysměješ se mi?“ ptá se Šumař.
„Rád bych řek, že seš cvok,“ ucedí Ohař. „Ale nemůžu… To ty prcci. Jejich řev mám pořád vzadu v hlavě. Bolí to víc, než když jsem tehdy v dětství řval já.“
„To věřím,“ pokýval Šumař hlavou. „U nás umírají po tisících. Válka, hladomor a nějaká nová nemoc, co se šíří a napadá hlavně ty nejmladší.“
„Nemyslím, že to je nemoc. To tenhle zavšivenej svět. Viděly pravdu moc brzo. Z toho by zcvoknul každej.“
„Víš, co je strašný? Že se naučí přežít…“
„Jo. Až vyrostou, budou jako my.“
„Nebo horší…“