DMD č. 5. pro 5. 4. 2017. Téma: Žádám vysvětlení

Seděl v úctyhodném křesle u svého stolu, pil pravou kávu a procházel poštu. Dopisů a zpráv zdola bylo mnoho, ale čas ho netlačil. Přešel s šálkem k oknu a pozoroval pražské nádraží. Když byl s pravou kávou hotov, zavolal sekretářku, aby šálek odnesla a posadil se ke svému stolu. Otevřel dopis, který byl adresován přímo na jeho pracoviště v Petschkově paláci.
Když dopis přečetl, pobaveně se zasmál. Dopis začínal slovy: „Oskare, ty bídáku!"
Vypadá to, že jeho den začne tím, že si někoho pozve na kobereček, zabavený židům.
Oslovil sekretářku: „Trudi, zavolejte mi inspektora Fleischera, bude mi chtít něco vysvětlit."

Mlčí. Mlčí tak hlasitě, jak to snad nikdo jiný ani nedokáže. Jeho teple ledová očka se upírají přímo na mě. Nehýbá se a skoro jako by ani nedýchal. Každá vteřina je delší než ta předchozí a nedaří se mi potlačit údiv nad tím, jak si najednou začínám připadat. Ten intenzivní pocit, že očima provinilce se tady rozhlížím já. Naplňuje mě od konečků prstů až po krk a tam se rozpíná a hrozí výbuchem. Toužím po slovech tak strašně moc, jako už dlouho ne. Jakýchkoli.
Ano, je pravda, že na chyby dvou bývají dva. Ale první jsem se ptala já!
Proč?

„Když jsem se přestěhoval, měl jsem najednou spoustu místa,“ otřel jsem si čelo a usedl jsem do písku. Malý princ pozorně poslouchal.
„Byla tam půda a velké střešní okno,“ řekl jsem.
„A tak jsem si udělal tu radost a koupil jsem si refraktor…“
„Co je to refraktor?“
„… a díval jsem se na hvězdy.“
Malý princ nikdy nenechal otázku vyznít do ztracena. Ptal se prostě tak dlouho, dokud nedostal odpověď. Nejdřív mě to přivádělo k šílenství. Pak jsem to mlčky toleroval. Nakonec jsem to miloval.
Ale Malý princ mlčel a díval se vzhůru.
A já pochopil, že vzpomíná na svou planetu.

Nepřítel byl chycen a Zametloděj si s rozkoší připravoval své tříštící kouzlo. Muže však najednou setla má katana.
Čaroděj si vykouzlil magické čepele a rozešel se ke mně. Nemohl jsem se pohnout. Jednou čepelí mě "chytl" za krk, druhou pak hyzdil mé tělo. Naštěstí mi narušil plicní oběh a já omdlel.
Zametloděj seděl na kameni a usedavě plakal: "Proč?! Proč?!!"
"Protože jsem chtěl vidět, jak vypadáš, když se naštveš," odpověděl jsem obvazuje si krk.
Zvedl se a jeho kouzla na mne začala pršet jedno po druhém...
Roztržení těla v půli obvykle moc nebolí, protože do pár vteřin umřete. Ale já?

The gaggle of ladies giggled as they began to vie for his attention. Maeve chose to retreat.
Passing him, she asked quietly:
"How did you know, though?"
Flicker of surprise bubbled through his carefully masked bemusement. She didn't wait for answer.
He found her by the refreshments table after a few moments.
"A dance, m'lady?" he bowed, offering his hand.
She let him lead her to the floor.
"You know more about real magic than you let on," she spoke.
"So do you," he replied.
"I'm just beginning to learn."
"I could teach you."
A shark could envy his smile.

Naléhavé předvolání před Kongres Zla.
Kapitán Sasanka, stojící před hromadou superpadouchů a jejich přísnými pohledy, v ruce nervózně žmoulal cíp svého pláště.
Šeptali si, a on nevěděl o čem - nevěděl ani, proč ho předvedli - to mu dělalo starosti.
“Ticho!” temným sálem zahřměl hlas. “Kapitáne Sasanko, dne pátého dubna jste se dopustil následujícího: při potyčce s NezmarManem jste na jeho výzvu, cituji: ‘polib mi zadek’, reagoval polibkem na tvář,” přednesl Sasankovi vrchní padouch obvinění. “Žádáme pro toto chování vysvětlení, jelikož podstatou padoušství je superhrdiny nenávidět, ne je líbat.”
Kapitán se nadechl a jal se celému Kongresu vysvětlovat, jakým zbůsobem vylučují láčkovci.

Zvoní telefon.
„Sova. Emo! Kde se mi touláte? Myslel jsem, že jste na návštěvě u sestry. Pak jsem si všiml, že zmizely kompoty ze spíže. Proč?“
„Já vám to nechtěla říkat, pane primáři. Jela jsem za Kájou. Do toho Týniště.“
„Ale Emo! To jste mi mohla říct. Měla jste mi to povědět.“
Na druhém konci telefonu je slyšet jen pláč.
„Emo!?“
„Kája…“
„Pije?! Zjistila jste, že zase pije?“
„Něco horšího. On tady v tom Týništi…“ hlas se zlomí do vzlykotu, „…injekce.“
„Jaké injekce? To je přece v pořádku, že píchá pacientům injekce.“
„Ale on je píchá sobě, pane primáři! Morfium!“

Odpolední procházka po břehu řeky. Každodenní rituál. Kružnice, přímka, přímka, kružnice, úhel. Místo paruky rozevláté vlasy stříbrné jako rtuť, upřený pohled, tiché mumlání. Zapeklitý problém, ale už už se blíží k řešení.
Míjí ho skupina studentů. Opožděně jim opětuje pozdrav. Jsou zvyklí.
„Hle, zde jest muž, jehož knize nikdo nerozumí,“ žertuje jeden starší student.
Principy napsal latinsky, úsečným strohým slohem. Všichni učenci umí latinsky, ale pořád se ptali, pořád vysvětloval, pořád nechápali. Nakonec se ptát přestávali.
Hranol mění bílé světlo v duhu.
Když na ni hledí, rozhodne se, že příští knihu, tu o světle, napíše jinak. V mateřském jazyce. Barevně.

Veškeré jídlo bylo rozmazáno po zadní stěně nad učitelským stolem, několik automatů na plechovky leželo v troskách v jednom rohu, a jejich obsah byl rozsypaný a rozlitý po celé jídelně.
Všechny stoly byly na jednom velikém pahorku, po kterém bylo roztroušeno několik studentů, a na jeho vrcholku se tyčila jediná žákyně při vědomí, ruce v bok a smála se vítězoslavně na celé kolo.
Dírou ve stropě (od kdy máme nové okno?) se s jekotem přiřítila Yang Xiao Long, dopadla mezi stoly, až se rozletěly třísky na všechny strany.
„Tohle si opravdu vyžaduje vysvětlení,“ konstatovala Glynda, stojící ve vstupu do jídelny.

Posadili se k čistému, ale evidentně starému stolu.
"Rád bych věděl..."
"To jsme dva!"
"Jak jsem se sem..."
"...vlastně dostal!"
"A proč..."
"...tam byly ty dveře."
"Neměly tam být!" řekli oba najednou. Prokop se podíval na svého společníka. Muž byl rozložitý a podsaditý, skoro jako místní horníci, holá hlava doslova svítila. Oči prozrazovaly inteligenci.
"Jak se vlastně jmenuješ?"
"Jirka," odpověděl popravdě a sepnul ruce nad stolem. Prokop se zachechtal.
"Vsadím se, že jsi jak v Jiříkově vidění, chlapče. Povedlo se ti projít zpátky do minulosti. Aspoň jsi ale na správném místě. Mohls taky projít někam úplně jinam. To napravíme."
Snad.