DMD č. 12. pro 12. 4. 2017. Téma: Kapitální úlovek

Smála se.
Vždy se ráda vystavila na odiv.
Tančila.
Mladé ohebné tělo přitahovalo oči.
Vyzývala.
Učila se poznávat svoji moc.
Pletla mysli.
Udička lascivity vtáhla krále do slibu.
Triumfuje.
Přát si třeba polovinu království.
Rozmýšlí.
Tolik možností... co si vybrat.
Naslouchá.
Nedokáže vystoupit ze stínu matky.
Opakuje.
Králův zhrozený obličej se jí vryje do paměti.
Neustoupí.
Rozkaz zazní, neochotně, nepevně, ale přece.
Čeká.
Přinesou jí, oč požádala.
Lituje.
Místo bohatství, ozdob, zábav, dostává bezcennou trofej.
Bledne.
Hrůzná realita na ni zírá mrtvýma očima.
Mlčí.
Stejně jako ústa, kterými mluvil Bůh.
Kaje se.
Její svědomí bude navždy mluvit hlasem proroka pouště.

"To je tedy úlovek," zašeptal Muž, když viděl, jak se Poustevník vrací s Aaronem zpět do vesnice. "Takové štěstí jsme už dlouho neměli."
Žebrák se zavrtěl. "Jaký dostane úkol?" zeptal se lačně.
"To nám řekne Stařena. Má poslední slovo," odpověděl Muž.
Žebrák byl z jejich společenství nejmladší.
Přirozeně doufal, že to on sejme své břímě a předá ho čerstvé krvi.
"Bude to ale úkol někoho ze starších. Vždycky to tak je," pokračoval Muž. "Staří musí udělat místo mladým, aby svět zůstal v rovnováze. Kdo splní svůj úkol poctivě, zaslouží si z Boosdorpje odejít."
Žebrák si povzdychl. Jeho čas ještě nenadešel.

He thought it was going to make him famous. Baz was looking at his latest work, nine monitors displaying his Cathode Narcissus, the most beautiful man he had ever seen, the most shameless one he had ever met. His heart was pounding. He was thinking of the actor in the installation, his head was visualizing the nine Dorians in different art galleries (and the real one in his bed). That was going to be a proper beginning of his career. The art galleries, he meant.
But it never got there. It stayed private.
As private as Dorian could be, anyway.

"Fuck me into stratosphere and then twice around the Moon, Max, I mean... This is really something. This is... Fuck, this is the greatest shit since..."
"Since ever?"
"Since ever," Arthur agrees happily, squinting in the midday sun. His skin is flecked with tiny shimmering dots. He is...
He is radiant when he strips down to his nude self, racing over hot red sand, diving under the clear blue surface of the waterhole that I found by coincidence an hour ago.
Is there such a thing as Luck?
Guess not.
I thank it regardless, and follow Arthur into the deep.

Pozorovaly ho desítky párů zvědavých očí. Přeměřující pohledy, kam se podíval, rychle maskované ucuknutím, smíchem. Někdy naprosto neskrývané.
Měl jistý pocit, že je vážen a hodnocen jako flák masa pečlivou hospodyní.
Polévalo ho horko, ale zachovával ledový výraz.
V duchu se proklínal. Nebylo snad nutné, aby sem chodil, ďas aby spral společenské povinnosti!
Šepot.
Nenápadně pátral očima po útočišti.
Začínal ho škrtit límeček.
Přiblížil se ke skupince mužů. Třeba ten večer bude snesitelnější s nudnými obchodními řečmi.
„Prý kapitální úlovek,“ pronášel významně jeden ze skupinky.
Zatmělo se mu před očima. Tak i tady o něm-
„Darcy! Rybaříte? Tady Jonhson zrovna...“

Plavala si malá planktonice v rybníce, užívala pronikajících paprsků slunce.
Tu narazila na chutný fosforový atom. „Mlask,“ pomyslela si, „aspoň povyrostu!“
Tu plaval kolem lín, a chramst, bylo po planktonce.
Jeho veselí netrvalo dlouho, než ho zhltla kolem plovoucí štika.
Ta však jako moučník chtěla si dát vypasenou mušku, a už se houpala na udici.
Rybář se zaradoval, vesele si povyskočil, kolem rybářské stoličky zatančil a toxoplazmóza v jeho hlavě se jen vesele chichotala.
Celou tu planetu o chvíli později zhltl vzrostlý Gigantius Maximi Ultraplanetare L.
Pak ho Bůh vytáhl z vesmíru, položil na prkénko a lup, bylo na večeři.

Sním, že jsem liška
a běhám po lese,
cítím v tlapkách mech
a svobodu.
A netrápí mě nic
a běžím, běžím po jehličí,
jsem odloučena od společnosti,
jsem psanec.
A netrápí mě nic,
jsem živá, mimo síť,
jsem v poezii přírody,
offline.
A netrápí mě nic.
Létá nade mnou,
můj krásný vrabčáček
a já jako všichni moji soudravci
bych ho měla chytit.
Neulovím vrabčáčka,
i když bych moc chtěla,
jeho krása je v jeho svobodě
a tak ho nechám letět.
A tím, že běžím s ním
jsem ulovila něco většího
a krásnějšího.
Lásku.
...
Sním, že jsem liška.
Je to pravda?

"Jste si jistý, pane? Řekl bych, že tahle kajuta je stejná jako ta předešlá."
"Ano, jenže tam nebude Lister! Teď pozor, Krytone!" vykřikl Rimmer, když android zvedal jednu bednu s jeho osobními věcmi. "Tohle je moje sbírka cínových vojáčků! Toho nejvzácnějšího jsem dokonce koupil v obchodě. Pořád jsem váhal, jestli ho raději nemám sebrat tomu neslušnému klukovi s bohatou matkou, ale nakonec jsem se rozhodl zaplatit. Ten kluk měl nabušené kumpány. Pozor s tímhle opatrně!"
"Copak to je, pane?"
"Sbírka mých vyznamenání!"
"Byl jste vyznamenán?"
"Mnohokrát. Najdeš tam jedno ocenění, kterým se chlubí jen ti největší! Bronzový diplom za plavání!"

"Tak co tu máme dneska? Tohle všechno za jeden týden? To jsem dlouho neviděla..." komentuje můj úlovek při pohledu do sítě, "neříkejte mi, že tohle všechno jste zvládl sám. Obvykle člověk zvládne slabší půlku."
Chtěl bych se cítit potěšeně, ale tón v jejím hlase mě znervózňuje.
Ne, my jsme na to doma dva," vysvětlím.
"Tak mi povězte hezky popořadě, co tu máte," vyzve mě.
"Tak tady je třináct kilo spánkového deficitu, šest kusů pro řečených nocí, dvacet deka nevěry, kilo a půl výčitek svědomí a litr hysterických záchvatů."
Psycholožka smutně pokýve hlavou a zavře můj deník.
"A co s tím?"

Slunce pomalu expandovalo, u Armageddonu proti sobě vybíhaly dvě největší armády v dějinách Země a vypařujícím se mořem sebejistě proplouval Leviatan. Vlnobitím ničil evakuovaná nebo rozbombardovaná přístavní města, sem tam zakousl nějakou tu ponorku kvůli železu nebo godzillu kvůli proteinům a rozhodně nikam nespěchal.
Nepředstavitelně obrovská masa zrůdnosti se prostě líně plavila Atlantikem a ve vší své příšernosti se usmála – svět možná hoří, ale je celý jenom jeho. Netvor se zatetelil blahem, přistál na písčině mezi Albionem a Galií a opaloval se v rudém soumraku lidstva.
A právě tam ho zaskočil a jako špagetu vcucl Jörmungand číhající v Severním moři.