NezmarMan - Nezmařitelný muž

Procházeli kolem pouti, všude kolem hudba, barevné atrakce a vůně jídla.
"Ty jsi vážně nikdy pořádně nebyl na pouti?" Znova se zeptal Erik.
Tomáš zavrtěl hlavou.
"O víkendech jsem býval na závodech, naši by to stejně nedovolili,"rozpačitě přiznal.
"Můžeme to napravit." Zazubil se Erik a stiskl Tomášovi ruku.
Jakmile Tomáš souhlasil, dotáhl ho Erik za zápěstí ke střelnici, pak se i s pugétem růží vydali na horskou dráhu.
"Na tohle mě příště nedostaneš," prohlásil zelený Tomáš.
Nemohl na tom být tolik špatně, o pár minut později spořádal klobásu, velkou zmrzlinu a Erik byl rád, že ho dostal večer pryč.

Tomáš ležel na gauči, Erik na něm, užívali si klidný, páteční večer.
"Pojedeme někdy k Vašim? Chci se seznámit," nadhodil Erik.
Tomáš svraštil obočí, mimoděk zatahal za Erikovy vlasy, kterými se probíral.
"Musíme?" Zkusil to. Erik neodpověděl.
"Ukážu ti Bestiář," Rozhodl Tomáš, po Erikovo nepochopení dodal: "Myslím rodinné album."
Seděli, album na klíně.
"Proč tady brečíš?" Ukázal Erik na fotku zobrazující malého Tomáše s medailí v ruce.
"Byl jsem druhej," vysvětlil.
"To tě tolik dojalo?" Erik zněl překvapeně.
"Ne, měl jsem být první, abych dostal kytaru." Pochmurně odtušil Tomáš.
Erik jen Tomáše objal, pak za oba rozhodl, že návštěvu odloží.

Sasanka překontroloval plány muzea. Pohled na hodinky.
V žaludku mu bublala nedočkavost.
Sehnul se a převázal si tkaničky růžových conversek.
V odrazu v okně upravil růžový rozcuch.
Ujistil se, že plášť není zmačkaný.
Zkusil se padoušsky uchechtnout. Dobrý, není nastydlý.
Ohmatal svůj opasek, ke své úlevě tam našel všechny svoje vychytávky.
Zhluboka se nadechl. Do ulic vyrazil přesně na čas.
S přicházející tmou se vloupe do muzea.
Se vzácnou vázou pak čeká za rohem, než se ozve poplach. Nervozita narůstá.
Pak se ale mezi policisty objeví zelený oblek a Sasanka si oddechne.
Stálo to za to. To pako je tady.

Sasanka měl ze začátku honičky jako vždycky náskok, a dneska si i dával lepší pozor, na to, kam běžel, aby se zase nedostal do slepé uličky, ale NezmarMan už pomalu začal zmenšovat vzdálenost mezi nimi.
Kapitán se ohlédl přes rameno, všiml si toho, přidal, a pak za sebe cosi hodil.
Nezmar sotva zaregistroval, jak žlutá šmouha přistála před ním na zemi, a uklouzl.
Když seděl na (nyní zatraceně bolavém) zadku a Sasanka se smíchem mizel za rohem ulice, zjistil, že to byla prostá banánová slupka.
(Bezpochyby účinné, ale taky jediná zbraň, kterou si Sasanka s týdnem do výplaty mohl dovolit.)

Padesát tři. Padesát čtyři. V duchu si počítal NezmarMan. Visel za ruce a zvedal nohy, kterými se dotýkal hrazdy. Docházely mu síly, seskočil a dal si pauzu.
Po chvíli začal s kliky.
Nový padouch ve městě ho znepokojoval, chtěl se ujistit, že dělá všechno, aby ho porazil.
Jakmile padla tma, vydal se na Odbramské střechy. Měl štěstí, Sasanka běžel nedalekou uličkou.
Když seskočil před něj, došlo mu, jak je Sasanka malý.
Sasanka nemohl utéct, rozběhl se proti Nezmarovi, praštil ho do břicha. Úder Nezmarem nepohnul, Sasanka si třel bolavou pěst.
Nezmar si uvědomil, že má o zábavu po nocích postaráno.

Od té doby, co Nezmara praštil a s tím to ani nehlo, naopak se tomu napůl lítostivě pousmál a začal Sasanku v přímém boji šetřit, byl Kapitán odhodlaný mu ukázat, že v něm taky něco je.
Logické řešení bylo samozřejmě se uprostřed noci vloupávat do posilovny - co mohl dělat, na permanentku neměl a jeho křiklavě růžové vlasy by stejně každý poznal.
Každou noc odcházel naprosto zničený.
Hodiny strávené s činkami a stroji se zúročily po pár týdnech.
Když ho NezmarMan pobaveně chytl za ramena a držel ho v bezpečné vzdálenosti od sebe, Sasanka zvládl mlátit vzduch třikrát déle než předtím.

"Sasanko, zastav! S tím obrazem mi neutečeš!" zavolal NezmarMan, a Kapitán Sasanka by se mu zasmál, kdyby mu už pomalu nedocházel dech.
Obraz mu nakonec upadl, a tak zastavil a chvilku se v předklonu vydýchával, jakmile ale zaslechl Nezmarovy kroky, narovnal se. S úšklebkem se otočil.
Hrdina udělal krok blíž, a Kapitán taky, ale šlápl na plátno a tlustá vrstva barvy mu pod nohama podjela. Spadl na zadek, a NezmarMan nezadržel smích.
Sasanka už začal truchlit pro svůj oblek opatlaný barvou, nasupěně nabral barvu a hodil jí Nezmarovi do obličeje.
"Zničil jsi obraz, mazanče," zvážnil Nezmar.
"Byla to spíš mazanice."

Erik Svoboda byl prostě normální kluk. Zbožňoval mořskou biologii, dokázal ji v Odbrami vystudovat a doufal, že dokáže ve svém oboru najít práci - protože on si to zasloužil, protože tvrdě dřel a byl nejlepší ve své třídě.
Nenašel. Pracoval zastrčený ve skladu, tak daleko od akademické kariéry, jak jen mohl být. Nenáviděl to a plat byl ubohý.
Když mu svět nic nedal sám, usoudil Erik jednoho dne, bude si od něj muset něco vzít. Vyrobil si oblek, vymyslel si jméno Kapitán Sasanka. Vztek na celý svět vracel svému městu, vykrádal banky, vyvolával chaos.
Jeho plán B bohužel nepočítal s NezmarManem.

NezmarMan měl Kapitána Sasanku v pasti, doslova zahnaného do kouta, ale Kapitán by nebyl dobrý záporák, kdyby ho to mohlo pokořit. S ukradenými penězi se dávno rozloučil, balíky z banky už měl v držení Nezmar, ale aspoň hrdinu mohl pro zbytek dne rozladit.
Ušklíbl se. "Víš, že pod kmen žahavci spadá, kromě třídy polypovci, která zahrnuje řád nezmaři, i třída korálnatci, do nichž se řadí sasanky?"
NezmarMan zamrkal.
"Jsme si podobnější než si myslíš, ty a já," zazubil se.
"Přestaň," varoval ho Nezmar.
"To není všechno. Růžová a zelená, naše barvy, jsou na barevném spektru přesně naproti."
"Nenávidím tě."
"Nápodobně."