DMD č. 27. pro 27. 4. 2017. Téma: Jen ať ti to nezůstane!

Provozovatelé lyžařského areálu, kteří si nechali novou lanovku navrhnout architektem ptáčkem moudivláčkem, se nestačí divit. S přicházejícím jarem se v kabinkách stále častěji objevují bílá vejce. Není jasné, zda je tam zanechávají fanynky, či milenky známého architekta.
Pokud se prokáže, že se jedná o druhou možnost, padne zřejmě celá architektova výplata na alimenty.
„Doufáme, že jim to rozmnožovací šílenství nezůstane navždy. Stávající situace by byla během sezóny neúnosná. Kabinky by bylo potřeba neustále kontrolovat, aby se zabránilo neštěstí.“
Majitelé navíc zřídili v kuchyni jedné horské chaty provizorní líheň.
„Je snad pochopitelné, že během zimy tam potřebujeme ohřívat úplně jiná vejce.“

Snad mají něco v sobě, tihle novodobí tuláci. Ve vlacích, v autobusech, na zastávkách, žijou si svoji cestu a občas potkají někoho svého druhu. Neví přesně jak, zapovídají se. Přání a pochopení a radost a politování a rady a prostě život, co je potřeba, dají do rozhovoru. Sdílí triky a tipy, dělí se o ledacos. Když se to zrovna hodí, třeba půjčí knížku nebo časopis nebo cédéčko nebo šátek nebo něco, co mají u sebe.
Když knížku dočtou, loví zapsaný kontakt z cest. Snad hlavně ze strachu, aby ji nezapomněli vrátit, snad ze zájmu na chvilinku obnovit to dočasné pouto.

,,Mně se viklá zub,“ hlásí Gvačara.
Jugháš to ozkouší prstem. ,,Ještě vydrží.“
,,Tak se rozluč,“ pobídnu Gvačaru.
,,Harg, Jugháš-dádâ,“ vrhne se Jughášovi okolo krku. Jugháš otočí hlavu a odplivne si. Pak se zeširoka usměje – třetí řezák pryč. ,,Alespoň nezačne chrastit uprostřed boje.“
,,Přežij, Jugháš-iš.“
,,Vyplním, Igrûn-thrakka.“
Sledujeme, jak se jednotka řadí a vyráží.
Po namáhavém pochodu konečně vytoužené shledání.
Jen polibek je divný. ,,Co máš s ústy?“
,,Ratiště,“ vycení zpola prázdnou dáseň. ,,A dva byly nové.“
Mávnu rukou. ,,Dorostou.“
,,V příštím století.“
Gvačara vykulí oči. ,,To trvá tak dlouho?“
,,Ale ne. Tehdy už ti budou padat podruhé.“

Noby Nóblhóch seděl na strážnici a tvářil se zkroušeně, občas zavzdychal a podíval se ke stropu směrem k Elániově kanceláři. Seržant Tračník seděl naproti němu a měl o svého přítele vážné obavy.
"Víš, Freddde," začal desátník těžce. dostal velkou dávku ze zásob brandy určené na lékařské účely, "ono je to vlastně strašné, s tím vším kolem vévodování. Když já se o to neprosil a teď tohle. Bych se nad tebe měl povyšovat, když jsem ten šlechtic a ty obyčejný plebs. A přitom jsme spolu tolik prožili."
"No, velitel s tím snad něco udělá, Noby," snažil se mu Tračník zvednout náladu.

Jednou u nás byla tehdy asi osmnáctiletá dcera naší sousedky. Jmenovala se Šárka a povídala si s náma.
Moje máma: "...a ona si prostě kouše nehty!"
Šárka: "Tak to ne, hele. Koukej si ty nehty nechat dorůst a nekousej si je. Jen ať ti to nezůstane. Já se to neodnaučila a podívej:"
Ukázala mi svoje ruce. Na jednom prstě měla takovou bouličku, nevěděla jsem, co to bylo, tak jsem se na to zeptala. Jenže ona moji otázku špatně pochopila, protože odpověděla: "To jsou moje nehty, vidíš? Takhle taky skončíš pokud neskončíš."
Pochopila jsem to. Nehty jsem si přestala kousat. Konec.

Šestiletá holčička tančila po kuchyni. Z rádia hrála kazeta Šmoulové. Maminka míchala polívku a pobaveně ji sledovala. Roční sestra ,,velké tanečnice" spala v postýlce.
Kazeta dohrála. ,,Ještě jednou..." upřela hnědé oči na mamku. ,,Ne, už to hrálo dvakrát! A pojď si dát polívku, je hotová."
Jednadvacetiletá holka zaklapla skripta a protáhla se. ,,Já už fakt nemůžu..." zavrčela a popadla mobil. ,,To mi povídej," utrousila její šestnáctiletá ségra od učebnice z matiky.
Z mobilu se ozvaly první tóny. ,,Tak teda Šmoulinka už vaří makarony..."
Mamka otevřela dveře. ,,Polívka je hotová..."
Obě bláznivě tančily po pokoji.
,,Achjo... Vám ty šmoulové fakt zůstanou!"

Vysmekla se mu a popadla první věc, kterou nahmatala. Těžký vzduch tmavého pokoje rozzářil vodopád střepů s kapkami krve.
„Dej si pozor, aby ti ta krev nezůstala na šatech!“
Vyjekla, když jí silnými prsty sevřel hrdlo. V jeho očích viděla jen šílenství.
„Je to tvoje chyba!“
Lapala po dechu.
„Kdybys ji netahala na plesy!“
Marně se bránila.
„Za ním! Děvko!“
Poslední zbytečky vzduchu –
Stisk ochabl a Miklós se sesul vedle ní na podlahu. Neviděla, co se stalo, všechno bylo rozostřené, všechno bylo rozdělené na částečky bolesti.
Prohlížela si temně fialovou památku na krku.
Nakonec zmizí, jiné stopy ale zůstanou navždy.

Nobody ever warned her that this is something that will stick with her for the rest of her life. Well... maybe they should have.
When she finished writing her first fairy tale, she was nine years old.
In eight grade, she won a writing competition. The school got a lot of money from it, she got a chocolate bar.
In high school, she spent a lot of time on the internet. She made herself a blog to post short stories on.
Then she started to read stories from other people and eventually, after so many various stories, she discovered fanfiction.

Když se Sirius setkal v domě s Hagridem a leknutím se málem zastřelili na schodech, vyšli raději ven.
Chvíli se venku dohadovali o Harryho, ale Hagrid byl neoblomný.
"No tak jo," zafuněl nakonec Sirus. "Vem si ale moji motorku, budeš u Čmeláka mnohem rychleji. Ta věc skoro lítá."
Hagrid vykulil oči. "Seš si jistej Blacku? Dyť ty ten vehikl úplně miluješ."
"Jo, jsem. Já ji už nebudu potřebovat."
Snad ti to nezůstane pomyslel si, když sledoval Hagrida nejistě vybírajícího první zatáčku.
Pak z budky zavolal pohřební službu, přes dráty nastartoval Hagridovu Toyotu a vyrazil do Londýna. Přesně věděl kam jet.

Chtěla jsem mu říci ať přestane, že už mu to zůstane, ale pak jsem se jenom usmívala a usmívala na racky a moře, zatímco zatímco Marek skákal po kamenech a dělal opičky. Slunce prozařovalo vodu, foukal vítr a ve vzduchu byla sůl. Mrtvo a křik racků.
Marek spadnul do vody, vynořil se a prskal vodu. Jak bych se mohla nesmát? Šklebil se jako nikdy a oblečení na něm zplihle viselo. Po chvíli mne to přestalo bavit a tak jsem se zvedla a odešla jsem. Stal ve slané vodě a měl blbý výraz ve tváři. Sůl se do něj vpíjela. Tuhnul.