DMD č. 27. pro 27. 4. 2017. Téma: Jen ať ti to nezůstane!

Chtějí po mně, abych sundal tu masku z tváře. Prý se mě lidé děsí už na první pohled. Prý se mi všichni přátelé začnou vyhýbat.
Hm. Opravdové přátele jsem nikdy neměl. Jen známé, kteří se se mnou stýkali i tak jen sem tam. Teď se s nimi nejspíš už neuvidím vůbec.
Maska na tváři je vlastně něco jako zkouška lidských vztahů, člověk hned zjistí, jak moc ho ostatní mají rádi. Teď to tedy poznám na vlastní kůži.
Jak rád bych masku sundal. Nejde to. Ta zjizvená hrůza, kterou mám namísto obličeje, je moje skutečná tvář a zůstane mi už navždy.

"Tohle už není náhoda, tohle už je vážně problém," povzdechl si Jack, zatímco se probíral lékárničkou. John se i přez zranění dokázal tvářit jako král celého vesmíru.
"Při takovém počtu by se to stalo každému," nafukoval se: "to je otázka statistiky."
Možná by dodal ještě něco, ale Jack ho bez varování polil dezinfekcí. Zařval tak, až se roztřásla okna.
"Já jen, že si o tom už povídá půlka galaxie," poznamenal Jack a rozbalil krabičku náplastí: "Jestli ti někdo vymyslí přezdívku, tak už se jí nezbavíš."
"Přezdívku?" odfrkl si John: "Jako John - Lamač Srdcí?"
"Spíš něco jako John, co ošustil radiátor."

Tajemná dámo z kamene
Chtěl bych být k tobě blíž
Třeba jak nechtěný prach na kabát
Snášet se stále níž a níž
Každý den tě vídám. Tak nedostupná, vzdálená, až z toho srdce krvácí. Občas si přeji s tebou promluvit, ale příliš se bojím neúspěchu.
Vím, že by jsi mě odmítla
Jen ať ti ta smítka neulpí na drahé látce
Ať nezůstanou tady déle
Smeť je pryč, dolů, jak největšího zrádce
Kdysi jsem doufal a snil. Ale pak mi řekli, že je čas dospět a zapomenout na hloupá dětská přání.
Strach z neúspěchu ničí mou naději
Že jednou bude krásněji

Jako první - dávno před křečky, čolkem, potkany, nebo nedejbože leguánem - se dostavili šneci. Nasbírala je na zahradě a v teplácích propašovala do prázdné krabice. Máma měla zrak jako ostříž, ale tentokrát neměla šanci. Brzy ráno mazaní plži zavětřili průvan zvenčí, uprchli z krabice a jako živoucí mozaika dekorativně pokryli dveře. Je jasné, že tím mámin odchod do práce dostal zcela jiné grády. Ségřin příchod ze školy pochopitelně také.
Sledovali jsme, jak roste, a doufali, že jí to chovatelské obžerství nezůstane.
Nedávno jsem ji navštívila. Provedla mě novým domem a zmínila větší terária a humánní sekačku na pozemek.
Pořídí si lamy.

Střípky. Zlomky. Útržky.
Malé kousky životů.
Vůně, o které si byla jista, že ji nikdy předtím necítila (protože některé věci cítíte jen jednou za jeden život).
Kus kůže, který bolel, jako by na něm měla modřinu vždy, když vykvetly vistárie (protože některá zranění dokáží překonat čas i prostor).
Sněhová vločka, co prý je jedinečná.
Pamatovala si je. Byly známé. Zůstávaly.
Bezvýznamné drobečky.
Ohraničovaly velké kusy osudu. Uzlové body. Chvíle, kdy mohla změnit všechno (jakkoli nevěděla jak a musela zkoušet jednu špatnou volbu po druhé).
A pak tu byli lidé.
Teddy, Jimmy, Frieda, Pamela, Hugh...
Láska k nim byla stále stejná.

Je mu pět; matka vytahuje jeho palec z úst a odmítavě vrtí hlavou, slyší - neví.
Je mu osm, zlověstně se šklebí na rozšlápnutého pavouka, co praskl jako nafouknutý balónek, opět přichází matka a cosi říká, slyší ne, ne a víc se ztrácí.
Je mu deset a svět hoří, rodinu svázali plameny, jeho klecí. Smích probodává bubínky; tentokrát si pamatuje, zní horce. Lepkavě.
Je mu patnáct a spokojeně pozoruje sluhovu práci: rozbouraný dům, zoufalství v nepřítelových očí, co chápe, že svět dnes hoří po Jeho, a znovu nalézá onen zakázaný, necitelný škleb. Teď je brněním a rád ho staví na odiv.

Sandor zaplatil za to, že hrubě podcenil devítiletého chlapce, kterého vychovávali divocí na Skagosu, a tudíž věděl, že když mu někdo vyrazí meč z ruky, ještě má zuby.
Sandorovo klení přitáhlo pozornost značné části Zimohradu a zdálo se, že místní pobavilo, když viděli, jak se snaží Rickona setřást.
Vlče mělo zatraceně silný chrup, jak dosvědčovaly rozesmáté ranky na Sandorově předloktí.
„Budu si s Rickonem muset promluvit,“ povzdechla si Sansa, když mu je čistila. „Takhle se pán ze Zimohradu nechová. Snad po tom kousnutí nezůstane jizva.“
„Už jsem na tom byl hůř,“ ujistil ji suše Sandor, ale ochotně se nechal opečovávat.

Byl jeden Išek a ten byl jen napůl. Nebyl chytrý, ale jen chyt, nebyl šikovný, ale jen šik, a místo odvážný byl jen vážný.
Vymyslel si to sám a vydrželo mu to dlouho. Maminka mu často říkávala: "Jen ať ti to nezůstane, v dospělosti se ti to nebude líbit."
Ale Išek si pořád dělal, co chtěl. Nepsal krasopisně, ale jenom opisně, nebyl chlapec, ale jenom pec...
Když vyrostl, kluci se mu posmívali: "Išek je chyt! Išek je pec!"
Iškovi se to nelíbilo, a řekl si, že maminka měla pravdu.
Začal si říkat František, a byl chytrý, šikovný a odvážný chlapec.

"Uč se. Jdi do hospody, kdy si naposledy viděl kamarády?" říká čert na mém rameni.
"Sklapni."
"Napíšeš to," snaží se mi pomoci anděl z druhého ramene.
"Tohle není krize třetího týdne, to je krize pátýho roku."
"Aspoň letos nebyla žádná kytka," přidá se druhý anděl. (Kolik andělů může tančit na jednom rameni?)
"Když mě se od rána drží tak blbej nápad. Nemůžu napsat Pána prstenů ve sto slovech. Jo, devět chlapů vrací šperk, ale to není z mý hlavy. Ale nedostanu to z ní!"
"Tak napiš o tom, jak se tamtoho námětu nemůžeš zbavit."
"A jdi do hospody," nařídí čert.

Maddie always bled too quickly.
Can't leave the equipment on her.
He took it, her wallet, her necklace...
Get away.
Nick of time.
Footsteps. Angry voices.
Found dead-drop for the equipment.
She'll pick it up later.
Not too far.
Took too long.
They caught up.
His bullets ran out - mistake.
Too many x-rays.
Get rid of comm.
Beaten, tossed into the back of a van.
Blindfolded, taken to a cell.
He was trained against interrogation.
Enduring physical pain.
Wouldn't believe anything his enemy said.
But her face confirmed it.
Anger fought desperation for control.
Was there reason to hold on?