DMD č. 27. pro 27. 4. 2017. Téma: Jen ať ti to nezůstane!

„Tak doufám, že jsi teď spokojená?“
„Ale vlastně ani ne. Ze začátku to bylo prima, ale po dvou týdnech se mi to nějak zajedlo a teď se raději zašiju někde v prádelně a žehlím vyprané košile.“
„A jak se mu to stalo?“
„Vlastně nevíme. I když… víš, jak jsem mu vždycky říkala… nech toho, nebo ti to zůstane… a on se pokaždé ošklivě zatvářil, prej kdybych se postarala já…“
„A může to bejt tim?“
„No, doktor povídal, že prej ne.“
„Fakt divný. Chudáček nemocnej.“
Marek medituje. Vlastně teď už není Marek, Marek zůstal kdesi na Zemi, teď je ON. Priapos.

Éseld žila v eonélském Kamenném domě již osmý měsíc. Skoro osm báječných měsíců klidu!
„Chápeš už, proč jsou Kamenné domy tak bezpečné?“ tázala se jí jednoho dne představená.
„Jsou soběstačné.“
„Jistě. Aspoň z větší části. Soběstačnost ani pevnostní charakter domů však nejsou všechno.“
„Co tedy?“
„Informace, má milá, jsou mocnější než meče. Je důležitější budovat než ničit,“ pousmála se. Vzápětí zvážněla. „Kéž bys tu mohla zůstat!“
Cuklo jí v břiše. „Vědí o mně?“ Jen to ne!
„Obávám se, že by brzy mohli. Moc informací je umět být krok napřed. Posílám tě Faré.“
Faré bude opouštět omámená a zavřená v truhle.

První kasičku dostal, sotva mu byly tři roky.
Dal si do ní šupinu z ryby, dva kamínky a máminy náušnice.
Byl ještě malý a hloupý.
Od šesti let dostával kapesné, aby se naučil zacházet s penězi. Stará kasička nestála za nic, a rachotila v ní šupina, kamínky a ty náušnice. Pořídil si novou.
Pečlivě schraňoval. Když mu někdo navrhl, že by mohl něco utratit, zuřivě ho okřikl. Peníze se neutrácely. Peníze se šetřily.
„Budu to mít na stará kolena,“ opakoval, co někde zaslechl, a nadšeně si chřestil.
„Normane, nezapomeň, že lidé jsou důležitější než peníze.“
„Vždyť já vím, pořád.“
Zapomněl.

Jako kluk jsem si rád vymýšlel. Nevím, kde se to ve mně bralo, o příběhy jsem se nezajímal, ale jakmile jsem jen trochu popustil uzdu svým myšlenkám, rozběhly se kdovíkam. Jednou mi utekly tolikrát po sobě, že jsem se nedobral začátku. Stal jsem se jiným chlapcem.
Jako kluk jsem byl pravdomluvný. Vedla mě k tomu maminka. Způsobovalo mi to dost problémů mezi spolužáky, ale nemohl jsem si pomoci. Určitě by se to dozvěděla a vyhubovala by mi. Jako bych ji slyšel: „Když si zvykneš lhát, Billy, nikdo ti už neuvěří.“
Dnes píšu lži tak snadno, že znějí líp než pravda.

Vítejte u 352. letky. Mé jméno je Hughes, generál Hughes. Všichni, co tu teď přede mnou stojíte, jste sem byli přiděleni z jediného důvodu - jste dobří. To mi ale nestačí. Dobrý není dost. Dobrý není dost proti tomu, co vás čeká. Chci, abyste byli ti nejlepší stíhací piloti, co tahle země má. Nevím, na jaký přístup jste zvyklí, ale na ten můj rozhodně ne. Budete létat a bojovat. Na zemi budete trénovat a zlepšovat se. Potom budete zase létat, pořád budete létat. A budete sestřelovat. Nechci, abyste munici vozili zpět. Ta ať vám nezůstane. Ať si ji zpět odvezou Němci!

Bylo malé. Chlupaté. Roztomilé. Běhalo s žížalkovitým ocáskem nahoře. Nadšeně pískalo, ještě neumělo mňoukat. Dívalo se velkýma rozzářenýma očima.
Vždycky, když šel kolem, se sklonil a ono mu vylezlo do náruče. Snažilo se vrnět a hřálo. Srst mělo jemnější než chmýří pampelišky.
Pravidelně měl po ruce kapsičku, kterou zhltlo na posezení. Nechápal, kam to do sebe dává.
Každý den na něj čekalo. Když se opozdil, vyšlo mu naproti a potom sedělo uprostřed cesty a upřeně hledělo směrem, odkud přicházel.
Až jednou tam nebylo. Našel ho na zadním sedadla svého auta. Potom na svém gauči. A nakonec i ve své posteli.

Imberlijskému vévodovi, mému nejdražšímu otci!
Kéž Vám nikdy nezůstanu dlužna svou lásku a oddanost! Kéž se nikdy nezpronevěřím své drahé rodině, jakož to učinila jiná Vaše dcera, otočivši se věrolomně zády ke všemu dobrému a správnému, špiníc čest Vaši i naši. Můj údiv, když jsem dnes tuto osobu, jejíž jméno se stydím napsati, zahlédla při návštěvě Kamenného domu oděnou v modrém šatu! Není mýlky! Přebývá v Eonéle, složivši již první sliby Společenství. Považte tu drzost! Ten výsměch rodině! Vám to však jistě nezabrání tuto ničemnou proradnici potrestati, jak káže čest.
Vaše milující dcera Kaie provdaná Onervolová, toho času v Eonéle.

Johana byla houževnatou neřízenou střelou. Brala dětem hračky, ničeho se nebála. Ráda se učila novým věcem, poznávala krásy světa, nenechala si nic líbit. Když měla ve svém okolí někoho, kdo byl o trochu dominantnější než ona a byl takzvaným kňourou, nebo si dovolil z ní dělat šoufky, vyplázla na něj svůj jazyk a celého ho poprskala. Brala to jako takový trest a projev opovržení. Co čert ale nechtěl, jednoho dne se ji zasekly panty a její jazyk už nezastrčila. Plápolal ji skoro až na její růžovou vestičku. Při převozu k doktorovi schytala od rodičů kritiku: "My jsme ti to říkali!"

"Nedloubej se v tom nose!"
Protočil oči vsloup a odběhl za roh.
"A nešilhej, myslíš, že jsem to neviděla?"
Vyběhl do zahrady a posadil se pod strom. Chyba.
"Nemni si to oko, proboha, chceš si ho vydloubnout?"
Raději odběhl úplně. Vrátil se navečer, kolena sedřená, ve tváři škrábance, na jednu nohu došlapoval opatrně, měl pocit, že si do ní něco zapíchl.
"Tobě to jednou zůstane, říkám ti, že ti to zůstane! Až ti bude padesát, bude ti chybět kus nosu, oko a půlka nohy, tak si na mě vzpomeň!"
Alastor Moody se na sebe ušklíbl do zrcadla.
"Nojo, vzpomínám, mami."

Nejdřív jsem chtěl bejt myslivec, pak Vinnetou, pak tuším Robin Hood. Na základce jsem šéfoval partu. Lez jsem po stromech, střílel z luku, rval se a čural vestoje. Pak mi máma zakázala hrát si na kluka. Tak jsem to dělal tajně. Taky nemusí vědět všechno.
V patnácti jsem to už nějak nezvlád. Naučil jsem se udělat si perfektní mejkap a nehty, pořídil si šatičky, punčošky a boty na podpatku a konečně zažil něco jako přijetí. Sbalit jakýhokoliv kluka bylo v podstatě snadný.
„No ještěže jsi dostala rozum, my už jsme si mysleli, že jsi nějaká divná.“
***
Teď se jmenuju Petr.