Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Duben je skoro fuč, zbývají poslední čtyři témata, drabble i příběh jsou u konce. Letos je to loučení obzvlášť těžké..., tak snad bude na zítra něco veselejšího, protože dneska je mi nějak těžko u srdce.
"Neškleb se takhle." Nádech. "Nebo ti to zůstane."
"Přestanu se šklebit, až ty přestaneš dělat pitomosti a začneš..., no, dělat svoje normální pitomosti."
Ale tak to nebude a Ascobolus to věděl. I kdyby se sebevíc snažil přehlédnout všechnu tu krev, nemohl přeslechnout tiché, zlověstné hvízdnutí, které doprovázelo každý Calderův nádech. Drak zakňučel.
"Nefňukej." Další z těch strašných, trhaných nádechů. "Nejsi malá holka."
"Chisholme." Slova se zadrhla Ascobolovi v hrdle. "Caldere..., promiň. Kdybych si tě naschvál nevybral za kapitána, tak bys -"
"Toho nelituji."
Ascobolus ztratil řeč; poprvé v životě mu došla slova. Olízl pobledlou tvář svého kapitána.
"Já přece taky ne."
„Asi jsem se ztratila…“ přiznala Tonksová.
„Pravděpodobně se autor domnívá, že zničením jednoho horcruxu se v něm uzamčená část duše minimálně co do části vrátí zpět do těla nebo se přestěhuje do horcruxů ostatních,“ vysvětlovala Hermiona.
„V našem případě není tělo a víme o tomto a jediném dalším horcruxu,“ pokračoval Severus.
„Což znamená, že část duše uvolněná z poháru by se vtělila do medailonku?“ ujišťovala se Tonksová.
„A ten by proto mohlo být o dost složitější zničit,“ přikývl Lucius.
„Prostě by ti neměl zůstat jeden jediný poslední. Lepší je zničit oba najednou, pak nebude mít duše kam jít,“ shrnul Aberforth.
„Zdá se, že jsi v pěkným průšvihu,“ účastně kývl seržant Tračník. „Proč sis to vůbec kupoval?“
„Myslel jsem, že mi to pomůže s tím… Víš s čím?“
Tračník to nevěděl, ani vědět nechtěl. Nobyho tajemství byla z těch, která si nikdo nepřál odhalit.
„A teď mi řekni, kdo další koupí prokletej dryák, kterej ani pořádně nefunguje…“
Magie přání mívá ta úskalí, že výsledek bývá nečekaný a nepříjemně doslovný.
„Já bych to zkusil,“ nabídl se Reginald Půlbotka.
„Ty se nebojíš?“
„Posmrtné zatracení patří k věcem, které zombie obvykle neděsí.“
Noby zaváhal.
„Nebudeš si přát, aby si všichni byli rovni, že ne?“
Pro ty, kdo neznají stejnojmenný český film, konverzačním předmětem je kouzelná lahvička, která svému majiteli splní jen jedno přání - a poté musí být prodána za poloviční cenu dalšímu zájemci.
S bolavými zuby se "moc pěkně píše". Možná proto zastihla poutníky v brdských lesích pravá nefalšovaná a pěkně hustá mlha. Takové stojí za to.:-)
Vezmi svůj kříž a následuji mne!
---Mt 16; 24---
Mlha halila krajinu jako bílý plášť. Poutníci stěží viděli jeden druhého. Kráčeli tiše po lesní cestě. Stromy obtěžkané kapkami vody skláněly jehličnaté prsty za límce nevítaných návštěvníků. Každý zvuk jako by se rozplynul, zardoušený jejich sukovitými pažemi.
Stopař v čele s obavou prohlížel zavlhlou mapu. Nevlídný les ji poznamenal kapkami smolné vody a jedním zesnulým komárem. Snaha smést nečistoty dolů byla marná. Zdálo se, že na mapě navždy zůstane flek přesně tam, kde ležel cíl dnešní pouti. Stopař však znal, kudy jít, mlžný les tedy musel své oběti po čase propustit.
Cohen vyskočil. Rozbil držku gigantickému mravenci po levici a sekerou ťal po hmyzu dorážejícímu zprava. Hotovo.
Pro loupeživé hrdiny byla v pustém chrámu připravena truhlice. Cohen z ní sebral náhrdelník se štítkem: „Krásná mluvnice. Pozor, temperamentní!“. Nasadil ho. Účinky nepozoroval, ale nemohl ho sundat. Prokletý!
Po cestě domů potkal obchodníka.
„Ničemný náhrdelník mám, kde ho jen prodat?“ slyšel se mluvit Cohen.
Obchodník civěl.
„Ze svatostánku vybraný, jen tři veletucty zlatých!“
„Jakási magnificentní věc mi tu plandá! Do zadnice všeho tvorstva!“ Křičel Cohen a zkoušel si cetku strhnout. Povolila!
„Na takovém buranovi být nesnesu!“ zazněl kovový hlas amuletu.
„Dvacet,“ zjednal obchodník.
"Přiznejme si to, zestárli jsme," povzdechl si.
"Vzpomínáš, byly časy, kdy tě každá narážka na věk hrozně urazila," otočil hlavu.
"Vždycky jsi pak se mnou týden nemluvila," usmál se pro sebe.
"Říkával jsem ti, jen si trucuj, jen aby ti to nezůstalo - kdo chvíli mlčel, už mlčí opodál."
V koruně stromu zahvízdal vítr.
"Já vím, že ta průpovídka je ve skutečnosti jinak. Ale to všechno, tolik se toho změnilo. Podívej na mě, copak by mě někdo ze starých přátel poznal? Faun, který netančí," umlkl.
"Tak už jednou přestaň trucovat," přejel rukou po hrubé kůře, "prosím."
Vrba mlčela. A sníh padal.
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Severní čínská hranice, kolem roku 100 př. n. l.
Císař Wu zuřil.
"Vyplatit? Nechali jste ho se vyplatit? Měknete! Postarám se, ať vám to nezůstane!"
Soudci se vkleče třásli hrůzou. Proč jen nechali generála Li Kunga naživu? Takové provinění... měli být tvrdší. Li Kung byl sice při boji proti mongolským nájezdníkům těžce zraněn a padl do zajetí, ale věrohodně přestíral smrt, načež uloupil koně a vrátil se zpět ke svým vojákům. Pozabíjel pronásledovatele, shromáždil rozprášenou jednotku a dovedl většinu mužů zpět do pevnosti, ale ... co na tom? Padl do zajetí a přitom je stále živý! Jaký prohřešek proti trůnu!
Výkupné od Li Kunga naštěstí uspokojilo i císaře.
Tentokrát vyvázli.
Císař Wu, sedmý císař dynastie Chan vládl dlouhých 54 let. Jako první vytvořil fungující úřednický aparát, čímž nahradil moc šlechtických rodů a pevně sevřel vládu ve svých rukou. Dynastie Chan také vybudovala více než deset tisíc kilometrů slavné Velké zdi (podle posledních výzkumů měla tato nejen bránit Čínu proti nájezdům tatarských hord, ale také zabránit čínskému obyvatelstvu útěku do oblastí za ní, čímž by vláda přišla o daně a pracovní síly. Severní čínská hranice byla drsné území, kde sjednocené mongolské kmeny na čínské obránce těžce dotíraly. Hraniční posádky žily v ubíjející osamělosti, vzdálené stovky kilometrů od útěchy jejich civilizace.
Úryvek ze soudobé poezie:
Bojujeme na jih od zdi, umíráme na sever od zdi,
zemřeme-li, stanou se naše nepohřbené mrtvoly v divočině potravou vran.
Vody hluboké jsou a vířivé, rákosí temné je a ponuré,
jezdci bojují na život a smrt, jejich vyčerpaní oři kráčejí sem a tam,
slyšet je ržání.
Poblíž mostu kdysi stával dům, dnes už nikdo neví,
zda byl víc na sever, či na jih.
Nesklidí-li se rýže, co budeš jíst?
Jsme sice ochotni věrně sloužit, leč jak můžeme takhle dál žít?
Neupadnete v zapomnění, vy udatní a čestní vojáci,
Za úsvitu vyrážíme vpřed, za soumraku se však nevracíme.
Pramen: Julia Lovellová, Velká čínská zeď
Byly to první prázdniny, které dvojčata trávila odděleně, a Kerribecca se ve vesničce svých prarodičů snažila pomáhat, kde jenom mohla. Zalévala stromky, utírala prach v pradědečkově pracovně, roznášela noviny a jednou se dokonce rozhodla asistovat kominíkovi.
Domů se vrátila nadšená, ale celá od sazí, které její původně světlé chlupy přebarvily tak dokonale, že ji rodina málem nepoznala.
[„No, hlavně aby to šlo dolů,“] povzdechla si nakonec babička Erris, praděda Churr dál nevěřícně civěl a prababička Tublatanca se vydala do kredence pro nějaké to univerzální čistidlo.
Ne že by byli rasisti, to vůbec, ale jednu temnou pravnučku už přeci jen měli…
"Molly," jemný dotek ji okamžitě probudil.
Tatínek vypadal v ranním příšeří unaveně.
Pomalu narovnávala přeležený krk.
"Posaď se, tatínku. Ohřeju čaj."
"Netřeba, už je zapřaženo. Pojedeme domů?"
"Určitě. Jak je na tom Squire?"
"Bolestně zlomený. Teď spí. A ty, má milá? Neměla by sis zvykat nocovat v cizích křeslech."
"Nehodí se to snad pro dceru lékaře? Vždyť víš, ve skutečně cizím domě by mě děsilo zůstávat."
Lehce se usmál. Dětské křivdičky přetrvají všechno. Vyšli spolu do modrého rána.
Podobně se měla na Hamley Hall probudit ještě dvakrát. Po uzdravení malého Osborna konečně s radostí. V doprovodu spěšného návratu známých kroků.
Rada vyplývající z tohoto drabble? Superhrdinům na jídlo nesahejte!!!
Bojovat s nepřáteli bylo mnohem jednodušší než to, co Steve zažíval nyní.
Pohyboval se po Tonyho večírku a snažil se usmívat. Natolik křečovitě, až se obával, aby mu to nezůstalo napořád. Konečně zahlédl stůl s občerstvením a vydal se k němu.
A pak přišel útok ze zálohy.
“Hej, neber ten poslední sandvič!” přiskočila k němu neznámá dívka. Steve stěží stačil zvednout ruce, než mu z nich sandvič vytrhla.
“Díky, krasavče!” zakřenila se, políbila ho na tvář a byla ta tam.
Steve za ní zůstal zírat s otevřenou pusou. Tentokrát si byl jistý, že tohoto přihlouplého výrazu se hned tak nezbaví.
