DMD č. 22 pro 22.4.2010. Téma: Poslední hodinka

fandom: avevina totalita
poznámka: Není zdravé občas sama sebe zabít?
varování: Neumím přesně zformulovat, ale varováni byste být měli.
-----------------------------------------------------------
Konečně nastala její poslední hodinka. Navzdory všem předpovědím a výhrůžkám diktátory to nebylo u té zdi.
Nastal čas bilancovat, řekla si. Jak to bylo s jejím realismem?
Když jí bylo pět, chtěla být baletkou. Se svou nadváhou a neohrabaností. Jak směšné.
V deseti chtěla být učitelkou. Se svými hlasivkami a nervy. Absurdní.
Ve dvaceti chtěla být mnichem. Ale nehodlala si měnit pohlaví. Patetické.
Ve třiceti chtěla být společnicí Doktora. To bylo realistické přání.
Od té doby už chtěla jen najít svůj pokoj.
Doběhla šedesátá minuta její poslední hodiny a ona vydechla naposledy.
Totalita se zbavila veřejného nepřítele.
Svůj pokoj našla.

Od toho dne, co Ayreho přijal jako žáka, ne jen formálně, ale doopravdy, v srdci, se Mandala chovala jako výtečně seřízený hodinový stroj. Žádné výstřelky, žádné otevírání nových úrovní, když Ayre jen prošel kolem... žádné další oběti. Zpočátku si to Mistr Mandaly neuvědomoval: trápil se pro Gunnara, vyčítal si zbytečnost jeho smrti, svou předpojatost. Ale čím dál postupovalo Ayreho zasvěcování, tím víc to bylo zřejmé.
Mandala byla spokojená.
Tak si to aspoň Mistr vysvětloval.
Dnes tedy zprostředkuje Ayremu poslední zasvěcení.
Přistoupili ke kamennému kruhu.
Roztočil se jako ciferník orloje a Mistr rázem věděl, co uviděl Gunnar, než tenkrát vkročil dovnitř.

fandom: Stopařův průvodce po galaxii
Tráva byla šťavnatě zelená, nebe blankytně modré a hory na obzoru ověnčené mlžným oparem. Všechno bylo dokonalé. Až na malý detail. Nic se nehýbalo, bylo naprosté ticho. Dalo by se říci hrobové ticho, jenže nic tu nepřipomínalo hrob, spíš laboratoř. Všechno bylo tak trochu sterilní. Dokonale čisté, dokonale bez ducha.
Nehybné ticho prolomil hlas.
"Startujeme životní cyklus, tři, dva, jedna, teď!"
Vítr. Pohyb. Růst. Zvučení. Rození a smrt. Poupata růží vybuchovala jedno po druhém a záhon kypřily žížaly. Ledňáček přistál na větvi, v zobáku čerstvě ulovenou rybku. Semafor blikl zeleně a auta se rozjela.
Teprve teď bylo všechno doopravdy dokonalé.
poznámka: Inspirovala jsem se spíše filmem než knihami, protože tahle scéna z něj mě vždycky fascinovala.

Fandom: RPS ;) Kdo to vyluští, má bod, ale psst. :)
Poděkování Kleio.
Poznámka: Miluju lingvisty. :)
Vstoupil do místnosti č. 9 v Celetné č. 13. Rozhlédl se.
„Máš to tady… hezké.“
Martin ani nezvedl hlavu, dál něco hledal ve štosu papírů. „Kecáš. Pořád mi vyprávíš, jaké to je na AA, takže ti nevěřím.“
„Musím říct, že místnosti pro HEL se mi líbí, ale stůl nemám v takovém… relativním soukromí jako ty… A poslední seminář jsem učil včera.“
Usmál se. Štíhlé tělo v černém svetru se svůdně protáhlo. „Mě čeká letzte Lexikologie teď… Ale potom… takhle v pátek večer už tu soukromí není jen relativní…“
Dlouhým polibkem usadil Ondřeje do relativně pohodlného křesla. „Na tu hodinku… slovník?“

Celý den ležela mrtvě na posteli, maskaru rozmazanou po celé tváři. Pak zašeptala jméno, které už nevyslovila několik let.
A on za ní stál. Věděla to, přestože nezvedla hlavu z polštáře.
"Proč?" zachraptěla.
"Budeš-li znát odpověď, pomůže ti to v tvém žalu?" odpověděl tiše.
"Ale oni jsou všichni mrtví! Všichni!"
Na ruku jí skanuly dvě velké horké slzy. Její nebyly, hodiny už neměla co plakat.
"A mě tu necháš? Opuštěnou?"
Ucítila ve vlasech jeho dech. "Jestli chceš, zůstanu s tebou."
"Mám šanci?" zašeptala. "Mám šanci se s nimi ještě někdy setkat?"
"Jistě, Zuzano. Ale budeš se muset vydat delší cestou."

Nebyl moc oblíbený. Žil sám už dlouho. Málokdy ho někdo navštěvoval, i když v poslední době se občas objevil ten chlapec. Jako kdyby se spolu znali už z minulosti, ale z dávné minulosti a jako by se od té doby vůbec nezměnili. Ten chlapec mu rozuměl. A on ho poslouchal. Dělal vlastně všechno, co mu na očích viděl. Nevěděl proč, nějaká síla z minulosti ho k tomu nutila.
A pak... pak přišel ten... Potter. Harry Potter. Měla to být snadná oběť, ale kdosi mu musel pomoci. Protože najednou měl... Nebelvírův meč.
Baziliškovo tělo se ve smrtelné křeči zhroutilo k zemi.

Bylo to spektakulární, všechna čest. Hollywood hadr. Washington se sesunul ve směsi popela a bílého prachu, Eiffelovka to vydržela, na rozdíl od zbytku Paříže, Big Ben změnil přídavné jméno na No Longer Ben, Jeruzalém se stal územím nikoho, Rudé náměstí bylo skutečně rudé, Sydney z toho vyšlo prakticky netknuté, až na to, že se právě nacházelo padesát metrů pod mořskou hladinou a Mogadišu, u Mogadiša to telka zabalila. Spolu s proudem.
Netuším, kdo to spustil, kdo co zmáčkl.
A nemám čas to zjišťovat.
Musíme hasit, dokud je čím.
Protože poslední hodinka má svou poslední vteřinu.
A o tu teď jde.

Fandom: Život
Poznámka: Pro všechny letošní maturanty. Tahle myšlenka mě napadla vloni přibližně touto dobou a držela jsem se jí jako klíště až do onoho osudového dne. A vážně jsem se jí se skrytu duše snažila uvěřit.
Varování: AU. Bohužel.
_____________________________________________
Maturantka si chtěla osušit upocené dlaně papírovým kapesníčkem, ale vypadl jí z ruky. Cítila, že shýbnutí by její žaludek scvrklý na velikost vlašského ořechu nemusel unést.
Její poslední hodinka začala už před devětapadesáti minutami.
Stála před třídou, ticho, zatracené ticho, a sváteční halenka se náhle zdála příliš těsná pro její splašené srdce. Utekla by, kdyby neměla nohy z gumy.
„Pojď dál!“
Klika zadrnčela pod její rukou, ale nakonec otevřela. Krok. Dva.
„Kávu nebo čaj?“
Nechápala.
„Víš, maturita nikdy není doopravdy. To se jen tak říká, aby se na ni všichni naučili. Celou dobu tu budeme jen sedět a jíst sušenky.“

fandom: Budeč
pozn. Technicky se jedná o předpokračování k Juliinu Před budoucností, které je předpokračováním mojí Budoucnosti. Prostě to na mě přišlo a musela jsem si to napsat :o)
T-60
Struktura působí křehce, domeček z karet, kostky domina seskládané do spirály. Ale je pevná. Prý vydrží cokoli.
T-30
Už je téměř hotovo. Slavnostní výzdoba. Občerstvení. Rychlé kroky sem a tam. Unavené úsměvy.
T-10
Budečský představený ve slavnostním rouchu. Cvičně pokašlává a naposledy si prochází připravený projev. Právě vyškrtl celý odstavec. Musí to mít rytmus a spád.
T-3
Přinášejí poslední kámen. Dav utichá.
T-2
Potlesk.
T-1
Kámen zapadá na určené místo.
T0
„A tak se vydáváme dál po cestě pokroku! K budoucnosti!“ projev začíná.
Poslouchají. Užívají si slavnostního dne.
A nikdo z nich si nevšimne, že právě zhasla první hvězda.

fandom: originální
poznámka: velmi volně inspirováno písničkou, jejíž název jsem použila i pro název drabble: Tulák po hvězdách (J. Čvančara/J. Fallada)
------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Přeplul jsem oceán. Bojoval s nepřízní větru i s mořskými obludami. Přemohl jsem oceán a pak se utopil. Svět mě unavil. Nenalezl jsem, co jsem hledal.
Žil jsem v Orientu jako samuraj. Byl jsem oslavovaný hrdina, ale nenalezl jsem, co jsem hledal. Spáchal jsem harakiri.
Žil jsem mnoho životů za pouhých tisíc let. Nikdy jsem nenalezl, co jsem hledal. Znovu a znovu jsem se musel vracet zpět.
Chudá chaloupka pod horami. Dřina a bída.
Nejsem unaven světem, ale odcházím. Vlídné bílé světlo mne obklopuje. Vítá mě tu moje žena. V tomto životě jsem konečně nalezl, co jsem stále hledal. Lásku.