DMD č. 22 pro 22.4.2010. Téma: Poslední hodinka

Fandom: prozradím na konci
„Všechno mě bolí. V hlavě mi hučí jak ve včelíně a luplo mi v zádech.
Svaly mám namožené, jako bych sám přestěhoval celý obývák, klouby mi křupou.
V oku mám tik a v uších mi píská.
Zimnice se mnou třese, celý se potím. Určitě mám horečku.
To je bolest, to je bolest! Bude to asi moje poslední hodinka!
Nejspíš omdlím,“ mumlá si jakýsi chlapec, schoulený pod peřinou. Skoro by se mu to dalo věřit.
„Rychlonožko,“ ozve se maminčin hlas z kuchyně. „Vstávej a pojď se nasnídat, ať nepřijdeš pozdě do školy!“
„Ach vy plantážníci,“ povzdechne si Rychlonožka. „Zase to nezabralo…“
(Fandom: Rychlé šípy)

Fandom: Pan Kaplan má stále třídu rád
Poznámka: Opět očekávám mírný náraz na hranice fandomu. Měla jsem dva nápady a vyhrál to tenhle, protože jsem myslela, že ten druhý už musel někdo zaručeně zpracovat.
No, nezpracoval. Zatím. :D
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V první třídě Večerní přípravné školy pro dospělé panoval klid rušený pouze skřípáním křídy. Tři žáci přepisovali na tabuli své úkoly a ostatní je sledovali ostřížími pohledy a dělali si poznámky o případných chybách. Profesor Parkhill si četl práci slečny Mitnickové pojednávající o návštěvě hodinářství a tvářil se spokojeně.
… poslední hotinky, které jsme viděli…
„Máte zde pouze jednu závažnější chybu,“ zamířil ukazovátko na slovo hotinky.
„Chrupka od Mitnick!“ vykřikl radostně růžolící cherubín uprostřed první řady.
„Ano, patří tam…“
„Hotinka!“
„Nikoliv, správný tvar je hodinky.“
„Ale pamprésor, dyš je to posletní hotinka! Jetnotný číslo!“
Pedagog bolestně zamrkal. Dnešní hodina bude dlouhá.

Byli uvězněni na posledním ostrůvku souše uprostřed pádících vod. Dva bezbranní vysílení tvorečkové. Den se zvolna chýlil ke konci.
"Už nevydržím..."
"Ani já ne. Takové utrpení."
"Jak nám to mohli udělat? Nechat nás tu samotné."
"Bídně zahyneme."
"A pak je budeme chodit strašit," blýsklo se prvnímu z nich zlomyslně v očích.
"To nám zrovna teď moc nepomůže," pronesl apaticky druhý.
"Pipine, Smíšku!" ozval se hluboký hlas. "Omlouvám se, zdrželi mě."
"Mysleli jsme, že jste na nás zapomněli," stěžovali si dvouhlasně.
"Snad se tolik nestalo," Gandalf se pobaveně pousmál. "Prostě se navečeříte trochu později..."
"Nestalo?!?"
"Málem to byla naše poslední hodinka..."

Zadíval se do očí milované osoby. Té, které si na celém světě vážil nejvíce. Té, které chtěl slíbit, že o ni bude pečovat ve zdraví i nemoci, bohatství i chudobě. Té, které chtěl slíbit lásku a věrnost. Té, které chtěl šeptat „miluju tě“ po vyčerpávajícím milování i ve všedních dnech. Ale nemohl. Nemohl dopustit její zatracení, potupu a odsouzení. Nemohl. On sám by to zvládl, ale On, jeho On, ne. Na to ho moc miloval. Až příliš.
Odvrátil se od tmavých uhrančivých očí. Jednou to pochopí.
Usmál se na nevěstu, otočil se na oddávajícího a pevným hlasem řekl své ano.

Darth Vader sledoval záblesky doznívající vesmírné bitvy.
Kradmo se k němu plížil admirál Piett.
„Admirále?!“
Vader se otočil, málem Pietta smetl.
„Pane, hlášení.“
„Hlaste jen to, co nevím!“ zaburácel Vader.
Piett vykulil oči.
Zbledl. Zrudl. Zezelenal.
Hrdlo mu sevřel neviditelný spár.
Bitva nedopadla nejlépe.
„Velmi jste mne zklamal, admirále!“
Piettovi se dýchalo stále hůř.
Už sípal hlasitěji než Vader.
Omluvy jsou marné.
Slova zbytečná.
Nezbývá než osvědčená taktika mrtvého brouka.
Zvažoval, že krovky na zem hodí, když vtom Vader zavrčel: „Nezklamte mne podruhé, admirále.“
Piett ulehčeně sledoval, jak Vader odchází.
Tohle bylo hodně zlé.
Myslel, že nastala jeho poslední hodinka.

Bolest. Bolest, bolest, bolest.
Únava. Velká únava.
Hnusný bílý sál
Další dávka bolesti.
Tohle se přece nemůže dát přežít.
Možná by bylo lepší to skončit.
Trvá to hodiny.
Doktoři v bílých pláštích se nezúčastněně objevují a zase mizí.
Boléééést.
Proboha ať už to skončí!
Čas strávený v bolesti neutíká.
Prý se nedá nic dělat.
Nová vlna bolesti.
Únava, přímo vyčerpání.
A bolest zase znovu a znovu.
Další směna lékařů a sester.
Prý normální průběh. Haha.
Bolest se stupňuje.
„Tak maminko, a teď tlačte!“
Řev. Dvojitý.
Sylva si myslela, že je to její poslední hodinka.
A přitom to byla Davídkova první.

Fandom Harry Potter
Stál uprostred záhrady. Pripravený umrieť.
Jeho oči boli upreté do diaľky. Čakal zelený záblesk.
Ten ho vyslobodí. Vytrhne ho z ničotného života.
Zmieril sa s osudom. V duchu si prešiel celý život.
Odrátaval posledné dni, hodiny a minúty. Ten okamih sa blížil, cítil to.
Zaslúži si umrieť statočne. Jeho život bol krutý, tvrdý, neľútostný.
Koľkokrát schytal rany, bojoval s aroganciou, posmeškami... Nevzdal sa.
Dokázal sa postaviť na nohy a bojovať ďalej. Celé roky, celé desaťročia.
Stále to isté, stále rovnakí malí parchanti...
„Argus, poďte spať,“ jemne ho oslovila sestrička v sanatóriu. „Dnes to nebude žiadna Avada...“
Nebude? Tak snáď ráno...
******
Vysvetlenie: Zelený záblesk alebo aj zelený lúč, je prírodný optický úkaz, ktorý sa objavuje pri západe slnka alebo tiež pri jeho východe. V priebehu krátkeho časového intervalu je možné zazrieť zelené svetlo nad slnkom. Zdroj Wikipédia

fandom: Dobrá znamení
varování: slash
Nebe a peklo.
Napjaté očekávání.
„Co dělá zánik?“ natáhl se Crowley na záda do trávy.
„Netrpělivče,“ povzdechl Azirafal, zaclonil si oči a zadíval se do slunce. „Musíš ještě vydržet.“
„A zabavíš mě?“
Dětská otázka a nevinný úsměv.
„To měl být návrh?“ povytáhl anděl obočí.
„Záleží na okolnostech,“ stáhl ho Crowley k sobě dolů. „Já bych řekl, že spíš rozkaz.“
Ústa popálila.
„Takové padlé cosi mi bude něco přikazovat,“ zamumlal Azirafal, pokusil se vyhnout polibku a prohrál.
„Věř mi, že tě čeká nejďábelštější poslední hodinka, jakou jsi kdy zažil,“ zamručelo mu cosi do ucha.
A pak svět, jaký ho znal, zanikl.

Fandom: Druidská škola vysoké magie v Budči
Často přemýšlela o čase. Uměla ho odečítat z hvězd. Členit den do úseků. Sčítat je pak zpět do dnů. Čekat až se slunce přehoupne přes černající obzor a pak tu chvíli zaznamenat čarou na březový svitek.
Vždy měla dojem, že čas jí něco dluží. Nevěřila, že by se dočkala první splátky. Hodlala ale onu částku zanechat těm, co přijdou po ní.
V Budči je mnoho podivuhodných místností. Mnozí ale říkají, že nejčarovnější je ta, ve které má každý den pětadvacet hodin. Je možné tam vejít a k času, který zbývá, přičíst něco z toho, co je spláceno následovníkům dávné čarodějky.

Fandom: originál
---
Blankytně modrý přízrak prolétl muži kolem hlavy. Jaroslav L. si ani nevšiml, že na sebe vzal svoji oblíbenou podobu. Kniha mu vylétla z prstů.
„Nech toho, Poplašňáku. Víš, kolik je hodin?“ vyjel na ducha.
„Nejlépe všech. Jsou však tací…,“ odmlčel se blankytný muž.
Jaroslav vzdychl. „Vrať mi tu knihu.“
Duch kupodivu poslechl.
Zaklepání na dveře.
„Danieli, tys tu pořád?“ Hlas příchozího zněl rezignovaně.
„Ty máš co mluvit,“ zvedl oslovený hlavu od knihy.
„Já se před chvílí vrátil. Přinesl jsem ti Dávné proso.“
Profesor von Drak se usmál. „Děkuji.“
Jaroslav mlčel.
„Žádná poslední hodinka v práci. Pojď domů, Dane,“ řekl tiše.