Téma č. 00 pro březen 2018: Utečeme z bublin!

Sprint, skok, překulit se. Metr do cíle, půl metru, dvacet centimetrů. Má ho! Vyčerpaně se zhroutí a objímá ho. Už nás nerozdělí!
V dálce se ozve rána. Tiché dunění zesiluje.
Napřímí se, hodnotí situaci.
Obzor je bílý. Sníh, hromady sněhu. Možná by mohl..., ne, asi ne, nebo ano? Ano! ÚTĚK!
Běží, poklad drtí v pevném sevření. Lavina se blíží. Sto metrů, padesát a už je zabaluje do bílé hromady.
V první chvíli bojuje, snaží se nadechnout. Potom zastaví. Sníh kolem nich pomalu tvoří kouli, jejich vlastní bublinu. Už není potřeba utíkat.
Žalud pevně sevře v tlapkách a doopravdy se usměje.

Jejich kořeny prorostly hluboko do základů země. Srůstali jeden s druhým, pomáhali si. Oblékali se do mechu a nechali lišejník, aby do jejich kůry vyrýval barevné mapy. Někdy na nich zahlédli záblesk svých ztracených družek, ale z místa se nepohnuli. Smířili se s tím, že už je neuvidí, že zemřou a smrt bude pomalá, pomalá jako jejich životy, a odejdou ze Středozemě zapomenutí, zasutí ve starých legendách.
A pak se nějak stalo, že se země otřásla, když z ní své kořeny vytrhali ven, když vyrazili na Železný pas a duněli svou bojechtivou píseň.
Protože smířit se šlo, ale zapomenout nikdy.

Je mi všechno fuk
a tak foukám bubliny,
tak foukám bublifuk.
Překvapím sama sebe,
když předčím svojí plicní kapacitu
a vyfouknu bublinu kolem tebe.
Na povrchu bubliny se odráží duha
a ty vypadáš zprvu šťastně.
Toť alkoholická mlha.
Když opadne, chceš z bubliny ven.
Vezmeš špendlík a řekneš:
„Byl to jen sen.”
Pokrčím rameny.
Je mi to fuk.
Foukám bubliny.
Foukám bublifuk.
Pak ale zastavíš tu rutinu,
mě obklopí mlha alkoholu,
když kolem nás vyfoukneš bublinu.
Tančíme v bublině skryti
před světem nad světem.
Propletené zmatené city.
Vezmeš mi bublifuk.
„Dáme bublifu(c)k?”
Tvojí cigaretou prasknu bublinu.
.....
V mlze bubliny nefoukám.

Jindřich
Procházel web a přemýšlel, že je na čase překonat svůj strach a vyrazit poznávat svět na vlastní oči.
-*-
Vrbová dívka
Seděla na kraji Padrťského potoka. Vzpomínala na chvíle strávené ve společnosti Vypravěče. Toužila po tom ho opět spatřit. Sama to ale nezvládne. Bude muset opět začít někomu důvěřovat.
-*-
Jan Rokycana
Stál před dveřmi, které tam neměli co dělat. Najednou mu hlavou proudily vzpomínky na podivné události z jeho dětství. Salix, Vypravěč, Alois. Bublina zapomění praskla a on po tolika letech opět vstoupil do tajemného města.
-*-
Město
Pozorovalo trojici.
Mělo plán.
Ale zatím jej nehodlalo odkrýt.
Všechno má svůj čas.

Blíží se duben. Slyšíš to dávné volání?
Co na tom, že parťačku jsi neměla ani loni. Že jsi to loni ani nedopsala.
Vždyť jsi jen zavřená ve svých bublinách, které si hýčkáš a nechceš vylézt.
Vždyť v té první bublině nemluvíš. Občas počítáš, pletou se ti čísla i jazyk a doufáš, že nebudeš muset. Doufáš v roubík a přemíru slin a další rány. Přece škoda rány, která padne vedle, ne?
A v té druhé? Mluvíš. Přemýšlíš. Počítáš integrály. Determinanty. Řady. Relativitu. Vstáváš v šest na cvika k docentovi, kterého se děsíš.
Jsi úchyl. Ve dvou bublinách.
Tak proč nepřidat třetí?

Nebyl hlupák. Jistě, carský režim nepatřil k nejmodernějším, ale fungoval celá staletí. A tradice se většinou vyplácí dodržovat. Vláda, která vznikla potom, vypadala slibně až do příchodu druhé revoluce. Už tehdy uvažoval o odchodu, ale přece jen byl patriot. Za pár měsíců mu zabavili dům, prý ho brzy dostane zpět. Tři měsíce nejsou zrovna chvilka, přesto ho potěšilo, že má klíče zase v kapse. Když při kontrole sklepa narazil na pozůstatky časů, kdy mu jeho dům nepatřil, rozhodl se rychle. Nebyl sám, své bezpečné bubliny opouštělo mnoho Rusů. O několik měsíců později požádal inženýr Ipatěv o azyl v mladém Československu.

test