Doba ledová

Zamrzl! To si dělá srandu nebo co jako?! Jako já chápu, že je doba ledová, ale tohle už snad nemyslí vážně...
Veverka zuřivě sledovala oříšek v jeho ledovém vězení.
Dostanu ho. Snažím se tu o to už pět dílů nebo kolik jich do háje vlastně teď je.
Začne zuby sekat do ledovce. Poetické duše by jistě mohly tvrdit, že ten cinkot trochu připomíná zpěv, ale Scrat má k poetické duši daleko. Jeho nejhlubší myšlenkový pochod v životě cele vystihuje prohlášení Chci dostat ten oříšek!, což si ostatně myslí i teď.
A k tomu ještě jednu věc.
Já prostě nenávidím led!

Pohled do dálky se změnil, zúžil, zaostřil.
Zdálo se, že je tam. Ano, ano, vypadalo to tak.
Původní pohled z dálky přešel v pohledy z blízka.
Ten krásný tvar, ty ladné křivky. Ta nádherná čepička.
Vše slibovalo, že to není jen prázdná skořápka, jen vyschlý obal.
A ta hra barev, ten základní tón i ty odlesky, ten úžasný kontrast s čepičkou.
Pohledy z blízka nenápadně přešly v první, nesmělý dotek.
Ta hladkost, ta radost dotýkat se.
K zulíbání. K sežrání.
Úžasný, nádherný žalud. Kryserku zaplavila obrovská radost. Těžko říct, co přinese budoucnost, ale určitě si do ní vezme tenhle žalud.

Sid nikdy nebyl dítětem štěstěny (proto ho koneckonců jeho rodina nechala chrápat, zatímco se dali na strategický ústup, že), ale sežrat pampelišku - údajně poslední - před nosem dvěma úžasně pesimistickým nosorožcům a ještě jim sdělit o jakou ňamku že to přišli, to bylo zatím to nejblbější, co se mu kdy podařilo.
Slova "Sežerem ho." ho zrovna moc nepotěšila, takže nedopatřením zašlápl tu opravdu poslední pampelišku.
"Právě jsi nám popravil poslední pampelišku. Nejposlednější ze všech posledních. Už na světě není ani jediná žlutá kytka."
"Pánové, stejně nebyla tak dobrá, ehm... Šišku?"
"Pampeliška...
"Klid. Teď mi popravíme tebe, lenochode jeden. Na něj!"
"Ááá...