Alternativní historie (AU)

"Vidím město veliké, jehož sláva... No, k hvězdám bude mít ještě dost daleko. Ale veliké bude. Bude se v něm vařit proslulé pivo - aha, tak ono bude proslulé nechvalně, to teda nepište... Možná nebude mít sto věží, ani metro, ať už to znamená, co to znamená, ale budeme mít spoustu soch, třeba sochu pana primátora na Náměstí Svobody, markraběte Jošta na kříženci koně s žirafou, exekutora zabavujícího pračku, lysohlávky ve větru... A budeme mít vlastní Hantec! To je taková čechoněmčina, na zmatení Pražáků, to mají za ty jejich blbý éčka... Br, no, nějak v tom vyžijeme, pak to necháme Slovákům."

"Tajuplná komnata, do které kdo vstoupí, nikdy se nevrací tentýž. Změna stavu, k níž zde dochází, bude trvalá a nezvratná, leda by bylo využito časového zaklínadla opakovacího. Odvážlivci budou vystaveni zkouškám nekolikerým ku prověření dovedností řečnických, alchemických a znalosti učení pythagorejského. Kdo se v onu komnatu vydá, ten vkládá osud svůj a život do rukou rady moudrých, která -"
"Ehm, pane kolego." Ředitel si odkašlal pod mrožím knírem. Magistr Hamáček, výpomocný pedagog gymnasijní, zmlkl. 
"Je to špatně, pane řediteli? Mám to přepsat?"
"Ale kdepak, kdepak. Jen, myslím, bude bohatě stačit, když tomu budeme říkat jako dosud zkušební místnost pro maturitní zkoušku."

Občas si představuji svět, který není.
Svět, v němž Rakousko-Uhersko neprohrálo válku, nerozpadlo se, stále máme císaře. V Rusku se neprosadili bolševici, v Německu ani jinde fašisté. Nedošlo ke druhé světové válce, ani k rozdělení světa na východ a západ. Nezažili jsme šest let nacistické a čtyřicet let komunistické diktatury, nikdo nemusel emigrovat. Morálka a čest jsou důležité hodnoty. Soukromé vlastnictví zůstalo nedotčeno, podniky s dlouhou tradicí prosperují. Žijeme v bohatém, mnohonárodnostním, demokratickém státě, nacionální spory jsou pouhá historie. Všude jsou dvoj- či vícejazyčné nápisy, vnímáme to jako normální. Všichni jsme prakticky bilingvní.
Máme německé i židovské sousedy a přátele.

“Už se blížíme,” pravil kapitán lodi Mayflower.
“Bohu díky!” zvolal jeden z mužů. “V Americe nalezneme nový domov a svobodu.”
“Tu jsme měli i v Nizozemí,” zavrčela jeho žena. “Ale tobě se to tam zdálo málo anglické! Teď budeme žít po anglicku v divočině mezi špinavými divochy.”

Kus od pobřeží se objevil oslnivý záblesk, bouře však nepřišla. Loď se jen zhoupla.

Přístavní molo bylo plné divně oblečených lidí, poutníci z Mayflower na ně zírali jak u vytržení.
“Imigrační kontrola,” zahlaholil muž v uniformě. “Doklady! Proč cestujete do Spojených států? Na jak dlouho? Kde budete bydlet? Žádný ilegální přistěhovalce tu nestrpíme!”

Okcitánština měla nakročena k titulu jazyka vzdělanců ještě před Velkým skokem. Těžko ale kdo mohl tušit, kam zájem o vzdělání a studium podnícený samou podstatou jeho vyznání dovede mladíka ze zapadlé vesničky ve vyprahlých horách nad Perpignanem.
Svět jako by sprintoval kupředu, když bylo náhle možné slovo přenášet vzduchem na nevídané vzdálenosti. V duchu poslání Dobrých lidí se šířilo do všech koutů laskavým srozumitelným jazykem a neslo myšlenky Velikých celého Středomoří.
Catorna se tiše usmála, než přejela prsty po spoji skafandru a znovu zkontrolovala výstupy na zápěstním displeji.
"Praotcové nemohli tušit, že jednoho dne skutečně vyšleme duše zpět ke hvězdám."

Ticho královského sálu přerušovaly jen kroky Karlovy. Sem a tam, tam a sem - mašíroval kol dubového stolu s rozloženým plánem města pražského.
Přítomní královští kameníci a hvězdopravci ani nedutali.
Karel provedl otočku a vrhl se k plánu.
"Ha!"
"Ha?" zopakovalo nejistě shromáždění.
"Umístíme-li naši věž sem!" Karel zabodl prst do plánu, "hned vedle našeho mostu, pak za úsvitu dne jarní rovnodennosti zamíří sluneční paprsek skrze ni a skončí - zde!" Prst putoval na vrch Laurenzberg.
"Ano, Vaše Veličenstvo," přispěchal jeden z astronomů snaživě. "Tam je... kopec."
"Kopec," pronesl Karel zklamaně. "Nu což! Však budoucí generace si zde už něco významného vystaví!"

Loď Marine Sulphur Qeen si razila svou cestu vlnami oceánu. Přestože šlo o nákladní plavidlo, tentokrát měla i jednoho neobvyklého pasažéra. Byl jím Jonathan Talon, odborník na paranormální jevy, který právě dával kapitánovi každodenní přednášku o svém poslání.

"A to jsou asi všechny možnosti, co se mohlo stát s letkou 19. No a pak je tu loď Cyclops..."

"Která zmizela 1918, dyť já vím!" zavrčel kapitán.

"Přesně tak! Ale však já tomu přijdu na kloub!"

"No jasně...," odplivl si kapitán znuděně přes zábradlí.

"Ehm... kapitáne?" ozval se kormidelník. "Ty přístroje dělaj něco divnýho. Asi byste se na to měl mrknout."

Azirafal: (čte noviny) To je přece hrozné, co se v tom Československu děje.
Crowley: (sedí zkroucený jako paragraf a pozoruje neposlušný pramínek Azirafalových vlasů) Hm?
Azirafal: Měli bychom jim pomoct nastolit takový ten jiný režim, jak se to… (vzpomene si a rozzáří se) demokracie!
Crowley: (vyděšeně) Cože, ty bys chtěl celý stát vyhodit z okna? Režim se přece jmenuje degradace.
Azirafal: Aha, já myslel, že degradace je když voják uteče z armády. I když to je vlastně asi defenestrace.
Crowley: Ano! (sebevědomě, učeně) Ale nepleť si to s ponížením, to je dezerce!
Azirafal: (Zasněně) Dezerce… to bych si dal, dezert.

Zpoza pobitých dubových dveří od sklepa se začaly ozývat zvuky boje. Výstřely, řev, víc výstřelů, nakonec hrobové ticho.

Nikolaj k sobě pevněji přitiskl děti.

Dveře se rozrazily a dovnitř vpochodovali muži se zbraněmi v rukou. Jeden z nich přistoupil k Nikolajovi a pokynul mu, aby vstal.

"Zavolejte starouše, tenhle vypadá důležitě."
Jazyk byl cizí, přesto povědomý.

Do místnosti za salutování vojáků vkročil pomenší muž s knírem. Přes pravé oko měl pásku, vyzařovala z něj autorita.
"Ja.. jakou barvu mají vaše pláště, bílou, nebo rudou?" Vykoktal Nikolaj.

"Barvu?" usmál se generál Syrový. "Když jeho veličenstvo dovolí, naše uniformy zdobí barva svobody."

Poustevna stála nedaleko od kostela, ale otec Serafim měl špatné nohy, takže došel tak možná k potoku pro vodu a pak na zahrádku. Lidé chodili za ním, nechat si požehnat, prosit za přímluvu. Jemu by stačila krotká lesní zvěř. Alespoň většinou.
Půlnoční bušení na dveře vzbudilo v poustevně nejen jeho.
"Copak copak, moji drazí," došoural se ke dveřím.
Za nimi stál sám ďábel. "Serafime," pravil úlisně. "Zase ti jdu připomenout, že ve vsi je měkká postel, milá společnost, dobré jídlo. Nepůjdeš?"
Serafim jen mávl rukou.
Na to znamení zpoza něj takřka vyskotačil medvěd a rovnou se zahryzl ďáblu do krku.