Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Po dlouhé době jsem se zase odhodlala přidat. Snad mi to půjde líp než minule (a doufám, že tu ten fandom alespoň někdo zná)
Tim už hodiny seděl za laptopem a soustředěně se proklikával jednou stránkou za druhou. Hledal místo. Zatím nevěděl kde je, ani jak se jmenuje, ale muselo existovat.
Od té doby, co zůstal sám, cítil, jak si kolem sebe udržuje jakousi bublinu. Musel. Věděl, že si nikoho nemůže pustit k tělu. Ten masakr by se jen opakoval znova a znova.
Pročítal reportáže o zmizeních, paranormálních jevech a úmrtích. Potřeboval místo, kam by mohl zmizet a kde by jeho kletba byla jen další podivností, která by splynula s ostatními.
A tady bylo. Městečko ověnčené více záhadami než jakékoliv jiné - Gravity Falls, Oregon
Tenhle crossover chci napsat už hodně dlouho (a tohle je spíš takový prolog k delší fanfikci). Snad tam to téma je.
Předpokládali jsme, že se vrátíš.
Vždycky ses přece vracel.
Někdy to ale chce víc.
V mýdlových bublinách hra světel.
Nesmíš nám pohlédnout do očí,
to snad přece víš,
že někde v atmosféře století strážci
stále zpívají svou píseň.
Ty mne neznáš.
Vrátil se, ale ne kvůli nim.
Měl srdce rozervané a plné zejících děr.
Potřebuješ ho zašít, příteli.
Ne. Potřebuju tebe, je a všechny,
abyste mi podali ruce
a vytáhli mne odsud.
Nesmíme. Ty jsi zachránce,
my ti jen dáváme peníze.
Nejsi víc.
Podíval se naň s pohledem, který říkal: To snad nemyslíš vážně.
Mecenáš mu přišlápl prsty zlatou botou.
Dobře, není to úplně optimistický start, ale věřte, jsem natěšená.
Téma, no... já ho v tom vidím.
Pod vodopádom stúpali na hladinu drobné bubliny. Pri brehu sa dvíhala pena do výšky dospelého chrobáka.
Nebyť peny, Chrúst by sa z tej šlamastiky určite dostal. Nebolo to predsa prvýkrát, čo spadol do vody. Prežil cestu dole vodopádom, podarilo sa mu párkrát nadýchnuť, prúd ho niesol priamo ku brehu...
No potom zapadol TAM. Do lepkavej peny, v ktorej sa nedokázal hýbať. Vzduch v bubline mu pomaly dochádzal. Zúfalo hrabal nohami – pokiaľ nenájde niečo, čoho by sa dalo chytiť, tak...
Vetvička! Chrúst ju chmatol a cítil, ako ho čosi ťahá nahor.
"Mami, pozri, chrobák! On sa topil, ale zachránila som ho!"
Toto bola istý čas moja obľúbená detská zábavka :)
Ahoj Karol!
Píšem z ubytovne, konečne mám voľnú chvíľku. Máme sa tu celkom dobre, je tu teplo, strava, postele.
Ako sa máš? Viem, že mi to ťažko povieš, dopisy od teba neprídu a ja ti tiež píšem nedobrovoľne. Aspoň že nado mnou nestojí politruk.
Naša prevýchova sa blíži ku koncu. Kontrolní politrukovia vraveli, že konečne vidíme zmyseľ štátostrany, že odteraz sa vieme zaradiť naspäť do spoločnosti.
V ubytovni sa však povráva, že ťažko uvidíme domov. Koľko ľudí poznáme, čo sa odtiaľto vrátili plní ideálov v budovanie štátostrany? Presne tak, veľa ich nie je.
Musím končiť Karol, dovolili len 100 slov.
Ahoj!
Tento ročník možno mierne prespím, neviem ako mi to pôjde. Posledné udalosti sú celkom intenzívne a emočne vyčerpávajúce (naviac v novej práci musím pracovať, kto by to bol povedal!) a drabble to zjavne neprispieva. Ale na druhú stranu, o čo menej by som drabblil, o to viac vás budem čítať.
Na úvod ročníku to bude crossover mezi dvěma tradičními fandomy.
Který zamilovaný mladý muž by se nepokoušel tvořit pro dívku svého srdce básně. Nejinak je tomu u Zdirada Zlámaljelita.
Každý teď tvoříme
svou vlastní množinu,
máme kolem sebe
obrovskou bublinu.
Bublina pevná je,
zcela neprostupná,
a tak Ty, Tabito,
jsi tak nedostupná.
Pojď, zkusme prorazit
ty naše bubliny,
a nás, prvky, spojit
do jedné množiny.
Přestože Zdirad jsem,
radím zdi rozbourat,
Tabito, prosím, věř,
že Tě mám tuze rád.
Vyluzujme spolu
tóny harmonické,
naše soužití, snad,
nebude dramatické.
Tak jako ty tóny,
budou souzníti nám,
i ty naše duše,
Tabito, přísahám.
Na cestě životem
chtěl bych Tě provázet,
ach, jak já moc toužím
o to se ucházet.
A až nám vyhládne,
má milá Tabito,
nám dvěma rozlomím
nějaké jelito.
„Hagride, budíček!!!“
„Co je, Regi?“
„Duben.“
„Už? Já myslel, že je eště březen.“
„A co nějaká příprava, testovací drabble a tak.“
„Ach joo, to zase budu muset stávat celej měsíc v pět, co?“
„Hmm.“
„Nemoh by za mě někdo zaskočit? Prej máme číst mimo naše bubliny. Tak musí taky někdo z jinej bubliny něco psát, né? Třeba ta tvoje Indy, co sem ji onehdá hlídal.“
„Tak jo, Hagride. Běž zase spát, já se letos domluvím s Indirkou a…“
„Ale to nééé, tak sem to nemyslel. Já jen že by vobčas zaskočila, dyž se zdržím u Prasečí hlavy nebo tak něco.“
Tak zase znovu. Dost jsem se těšila. Na drabblení i na vás, lidi. A Hagrid nakonec taky, jen s tím vstáváním se nějak nemůže smířit. Tak si možná domluví nějaký občasný záskok. V tom případě bych založila nový fandom. Sice po mně moje border kolie Indy škemrala vlastní identitu, když má přece v Šíleném šupleti celou rubriku, ale to jsem jí zatrhla.
PS: Z pracovních důvodů se asi s prvním drabbletem zapojím až v úterý 3. dubna. Protože pochybuju, že by to Hagrid s Indy zvládli úplně sami beze mne.
Ahoooj! 2018, můj 3. ročník. Nemůžu tomu ani uvěřit :) Poslední rok byl plný změn. Vlastně celý ten kolotoč začal koncem loňského dubna... Mám v hlavě plno myšlenek a inspirace ještě víc... A budu letos psát možná i trochu poezie ;)
A jednou básničkou hned začnu. Napsala jsem ji nedávno a přijde mi, že se k tomu tématu hodí, tak jsem ji poupravila a rozepsala.. :)
Jsme spolu
a přece každý sám
moc dobře tenhle pocit znám...
Vedle sebe ležíme
potichu mluvíme
i když vlastně nevíme
o čem se to bavíme
Jsme spolu?
marně se tě v duchu ptám
však na odpověď nečekám
A tak radši mlčíme
do stropu civíme
třeba se dozvíme
proč vlastně mlčíme
přestože tady
spolu ležíme
Jsme spolu,
marně si namlouvám
a jsem sama zvědavá, kdy to vzdám
Ráno vodu na kafe stavíme
u snídaně spolu sedíme
každý jinam hledíme
a oba už tušíme
že je to naposledy.
Stejně se spolu akorát trápíme...
Snad jednoho dne
se s tím smíříme.
Nejsme spolu.
Dotýkal se jí. Cítila jeho prsty na svých a na hrudi jí tančili motýlci. Tak moc si přála jeho ruku chytit, vzít jí do té své. A věděla, že on to chtěl též. Ale nešlo to.
Kdyby jen tehdy věděli, co dělají, když si volili stranu. Kéž by věděli, že se nebudou moct vídat s nikým mimo svou stranu. Kéž by věděli, že se do sebe zamilují.
A těď se museli vydat každý jiným směrem. Každý na jednu stranu. A zítra proti sobě pozvednou zbraně jako odvěcí nepřátle.
Oni věděli jaké je to venku. Ale uniknout ze svých bublin nemohli.
Chtěla bych letos psát i Starmel, zatím neuvažuju o žádné ucelenejší sérii, ale uvidíme, jak to vyjde. Následující drabble volně souvisí s Éseldskou sérii, kterou jsem psala vloni, jen se podíváme trochu dál do minulosti. A ano, začneme trochu drsněji.
Pohlédl na růžové bublinky, místo, kudy z plic utíkal vzduch – otvorem pod levou paží, který v těle korunního prince Legeldena vyrobil svou dýkou. Pro jistotu ji nechal napustit jedem. Bodl však dobře, jistou, pevnou rukou. Jed nebyl potřeba.
Gidon věděl, že musí zmizet a že to musí udělat rychle. Princ dodýchával, pomoci už mu nebylo. Vina padne na ergelindské, nevadí, že jejich průzkumný oddíl je dosud za kopcem. Jeho samého tu ovšem nikdo nesmí vidět.
Jenže viděl. Wilden z Norivaru, princův přítel.
Blahoslavená rychlosti!
Norivarského výkřik odumřel. Klesl s dýkou v srdci, bezhlesý vedle knížecího syna.
Jed znovu nebyl potřeba.
Souvislost s Éseld viz drabble Kroužek jako symbol budoucího kruhu rodinného (http://www.sosaci.net/node/23708) a Jen se trochu pobavit (http://www.sosaci.net/node/24495).
S tímto drabble pak volně souvisí i toto drabble napsané v rámci akce 4D na téma "Prašivé pryšce"
Jedna vražda nestačí
"Paliatsky prýšč, oreladsky dávivec," vysvětloval apatykář. "Je to taková prašivá rostlinka: v malém množství léčí, ve větším… zvracení, hnačka, blouznění, křeče, nadměrné pocení, třas, motolice…"
"Působí pomalu anebo rychle?" zajímal se Gidon.
"Spíš pomalu."
"Děkuji." Nůž na rozdíl od dávivce působil rychle. Nepotřeboval, aby to apatykář vykládal i někomu jinému.
O měsíc později zemře oriadský korunní princ Erendias během epidemie černé horečky. Stejně jako stovky dalších obyvatel hlavního města bude trpět průjmem, zvracením, blouznivými stavy a svalovými křečemi.
Nikoho nenapadne, že on černou horečku nedostal.
A Gidon netuší, že dal svému "mecenáši" do rukou další trumf, jímž ho bude vydírat.
Erendias byl mladší bratr oriadského prince Legeldena, s nímž byla Éseld zasnoubená. Dlouze jsem o tom přemýšlela, ale nakonec mi to dost logicky sedlo do příběhu: věděla jsem, že Erendias stál v cestě, věděla jsem, že ho z ní kdosi nejspíš odstranil (jinak by ta epidemie přišla zatraceně vhod), tušila jsem i kdo, jen jsem nevěděla, jak přesně to udělal. A ano, psát Starmel na tohle téma byla docela výzva ;-)
Operátor Yaramus Graitin byl mírně nervózní.
Za zády mu stála vědecká ředitelka Siana Almagorda a sledovala údaje na displejích.
Vyťukal vstupní parametry a spustil se krátký odpočet.
Při nule bylo do testovacího prostoru vstřeleno malé množství gelu.
Ve slow-time poli bylo vidět jak se gel začal po dopadu okamžitě měnit na tisíce bublinek, které s jasnými modrými záblesky praskaly až dokud se látka celá nevypařila.
Trojice obětních psů opodál se v mžiku vypařila též.
Graitinovi jich bylo trochu líto.
Na druhou stranu, jejich smrt byla milosrdně rychlá.
Zdaleka ne každé pokusné zvíře má takové štěstí.
Pokus byl vyhodnocen jako úspěšný.
Kertinax - Druh nestabilní látky podobné gelu, která na vzduchu i pod vodou velmi rychle těká a rozkládá veškerou organickou hmotu. Používá se jako munice do hlavic či granátů, anebo přímo ve zbraních na podobném principu jako vrhače plasmy. Je to zářivě modré s problesky do bílé. Při odpařování vytváří biogenní radiaci, která ale rychle mizí a tak zasažené území není ničím zamořeno. Kertinax vynalezla do té doby téměř neznámá Daevonská firma Kertina Labs, jež prodejem této technologie získala značné jmění. První větší použití zbraní na bázi této technologie nastalo ve válce proti Mytnaxu. I dnes se jedná o poměrně raritní technologii.
