Aldorma/Tristenol

„Neměla bys opouštět lože, jsi nemocná,“ napomenula ji matka.
Georgiana ji neposlouchala. Nechala služebnou, aby jí pomohla do černých šatů a poté ji propustila. Připadalo jí směšné truchlit nad smrtí člověka, který ji zničil, ale byla to součást protokolu a jako nová hraběnka jej respektovala.
„Kde je otec?“ zeptala se bez špetky zájmu.
„V hlavním sále, dnes probíhá audience s obyvateli Olanesu.“
„Cože?“ vykřikla vztekle Gee. „Proč mě nikdo neinformoval?“
„Protože je ti patnáct, tvůj otec se o chod vesnice postará.“
„Otec není hrabě,“ ohradila se. „Už nejsem dítě! Byla jsem dost stará se vdát, převezmu tedy i povinnosti hraběnky.

„Je nádherná.“ Georgiana se nakláněla nad kolébkou.
„Dokonalá,“ odvětila vyčerpaná dívka a rozplakala se. Gee jí rozuměla, sama by se s takovou situací nedokázala smířit lehce.
„Jsi si jistá, Valentýno?“ Tristenolská princezna přikývla, v obličeji bolestný výraz.
„Nebude ji nic scházet, slibuji,“ ubezpečila jí hraběnka. Když před pár dny dostala dopis, ve kterém ji Valentýna prosí, aby se postarala o její dítě, výměnou za doživotní dědičné právo hradu v Olanesu, nenacházela slov. Nemohla však odmítnout, a tak se zavázala navždy mlčet a přijmout do opatrování nemanželské dítě.
„Jmenuje se Leontýna,“ slyšela ještě princeznino zvolání, než se za nimi zavřely dveře.

Georgiana vytáhla uvolněnou cihlu a nakoukla dovnitř. Byla to skrýš plná úhledně složených pergamenů. Na některých rozpoznala svůj rukopis.
Našla i pergameny s hraběcí pečetí. Nebyl to však Tarnakův rukopis, ten by poznala. Vedena zvědavostí jeden rozložila.
„Nic z toho nedává smysl,“ povzdychla si, jakmile přečetla pátý. „Od koho jsou?“
Alvonie proletěla pár řádků a zalapala po dechu. „Ty jsou od Mae. Se Sidem používali různá hesla, kdyby se dopis dostal do špatných rukou.“
„Nesměli se stýkat,“ dodala na vysvětlenou.
„Panebože,“ vykřikla náhle Gee, „byla těhotná. Napsala mu to v den, kdy spáchala sebevraždu. Datum se shoduje, podívej.“
Alvonie zbledla.

Mrskl s ní na postel, jako by to byla jen hadrová panenka. Třásla se po celém těle. Hrabě se nad ní tyčil a ona se cítila bezmocná. Zrazená vlastní rodinou.
Hrubě si ji přitáhl a políbil. Rukama surově putoval po jejím těle. Chtěla křičet na celý svět, ale věděla, že by jí nikdo neslyšel.
Pak zaslechla vrčení. Zvuk naděje, který dával najevo přítomnost posledního přítele.
„Zmiz, bestie!“ zařval hrabě ve chvíli, kdy se po něm zvíře ohnalo.
***
Neviděla, jak se to stalo. Ale když si jí po pár minutách hrabě násilím bral, její pohled setrvával na prázdných očích psího hrdiny.

Freja se zhluboka nadechla, setřela zbloudilé slzy a na podnos položila sklenici s mlékem.
Když procházela hradem, cítila na sobě pohledy sloužících – nenávistné, lítostivé, obdivné. Sama se chtěla ukrýt a poddat žalu, věděla však, že musí zůstat silná. Kvůli synovi i mladé hraběnce, která ji nyní potřebuje.
Zaklepala na masivní dveře a vstoupila. Hraběnčino křehké tělo se choulilo v rohu, zahalené jen v tenké noční košili. Nevnímala. Už několik týdnů její mysl zakrýval temný mrak.
Položila tác a poklekla před svou chráněnku.
„Georgiano, probuď se!“ zatřásla s ní.
Marně, ta roztomilá dívenka zemřela v den, co se jí hrabě zmocnil.

Jeho život byl protkán množstvím křižovatek, kterého ho nelítostně nutily k výběru. Většinou směr našel okamžitě, ale v nestřežených okamžicích přišly takové, kde volba znamenala vše.
Nyní přemýšlel, zda své cesty zvolil správně. Jaký by jen byl jeho život, kdyby se tehdy rozhodl s Mae prchnout? Dokázal by zachránit Gee před tím strašným osudem, kdyby ji neopustil? Byla by jeho žena a děti stále naživu, kdyby se tehdy postavil králi a nevzal do služeb panoše?
Na to snad ani draci neznají odpověď.
Nyní věděl, že veškerá rozhodnutí směřovala k jediné cestě, královně cest, jejíž cíl dychtivě čekal v Dramonské cele.