Aldorma/Tristenol

„Honem, už bude půlnoc,“ křikla Gee a i se Saemem se rozběhla k řece. Ethan s bratry ji znuděně následovali.
„Ty jsi nějak natěšená,“ dobíral si ji Jonathan, „na kterou lodičku máš spadeno?“
„To se neříká, jinak se to nesplní,“ odvětila zvonivě. Přivoněla si k svazku sedmi různých květů, převázanému copánek, spleteným z vlastních vlasů.
U řeky již postával houf dívek a chlapců. Jonathan se posadil o kus dál a opřel se o kmen.
„Ty nejdeš?“ zeptal se ho Ethan.
„Přijdu hned… jsem rád, že můj zadek po celodenní šichtě konečně sedí. A Ethane?“ křikl za bratrem, „šťastný hod loďkou.“

Georgiana stála před vchodem do rodinné krypty, kterou nechal zhotovit její předek, Archibald Clemens. Sbírala odvahu vstoupit.
„Milovala tě,“ řekl dračí kněz, který se k ní připojil. „Chtěla, abys to věděla.“
Netušila, jak zareagovat, tak jen přikývla. Ta zášť ji neopustila ani po její smrti. Na jednu stranu jí byla vděčná, zároveň ji proklínala za to, že tak dlouho mlčela. Ethan nemusel žít jako psanec na útěku.
„Povídá se, že po doznání spáchala sebevraždu.“
Hraběnka opět přikývla. „Tak to stálo v dopise vévody z Oradomu.“
„Nakonec udělala správnou věc a zaplatila za to nejvyšší daň,“ řekl dračí kněz a odkráčel.

Dveře kostela zavrzaly. Dovnitř vstoupila žena.
Přešla k sedmero sochám, kde s pláčem padla na kolena.
„Odpusťte mi,“ žadonila, „nechtěla jsem ho zabít, ale už jsem se nemohla dívat, jak má nebohá Gee trpí. Zradila jsem vaše ideály, vzala jsem život hraběti. Jsem připravena přijmout trest.“
Socha zeleného draka zazářila.
„Zaslouží si být šťastná. Trpěla příliš dlouho, zatímco já se jen dívala. Měla jsem tehdy zasáhnout. Jsem zbabělec.“
„Ale dnes jsi prokázala odvahu,“ ozval se dračí kněz. „Doznej svá slova před vévodou Oradomu. Očisti pověst toho chlapce.“
Přikývla. „Řekněte Gee, že ji miluji.“ S těmito slovy se vydala na cestu.

Trvalo dlouho, než se Georgiana opět uklidnila. Se slzami v očích se posadila.
„Jak se Sidovi vede?“ zeptala se Alvonie starostlivě.
„Lépe, než mě,“ odsekla. Stále ji téma "Sidus Clemens" iritovalo. „Stal se z něj generál královského vojska.“
„No to je úžasné, kam až to dotáhl.“
„Jo, hotová senzace,“ odsekla popuzeně, ironický tón nepotlačila.
„Viníš ho z toho, co se ti stalo?“ zeptala se Freja tiše a Georgiana se zamyslela. Opravdu bratra vinila? V hloubi duše věděla, že za to nemohl, přesto se nedokázala zbavit pocitu, že kdyby ji vzal s sebou, všechno by bylo jinak.
„Asi ano,“ připustila tiše.

Chodila po pokoji sem a tam. Freja s Alvonií ji mlčky sledovaly a čekaly, až se uklidní.
„..a on se tam jen tak zjeví, jako černý drak, chápete to?“
Obě ženy si povzdechly.
„Co si sakra myslel?“ vybuchla, polštářem mrskla přes celý pokoj. „Utekl jako spráskaný pes, deset let o sobě nedal vědět, jako by se po něm slehla zem. A co byla jeho první reakce? Gee, ty jsi ale vyrostla, stýskalo se mi… zmetek jeden.“
„Dala jsi Sidovi šanci to vysvětlit?“ zeptala se Freja. „Co kdybys mu napsala?“
„Vyloučeno,“ vyštěkla, „to on se umlčel, ten krok je na něm.“

Seděla v křesle a zírala do tmy. Tentokrát ale bylo všechno jinak. Neupadala do apatie, dokonce odezněl i ten trýznivý pocit osamění. Po více než deseti letech se znovu usmívala na svět.
Její rod stále sužovala kletba, ale nyní již měla veškerá pojítka k jejímu zlomení. Nedovolí, aby jí nadále řídila život.
Upřela oči na muže, který se převalil v její… ne… v jejich posteli a pomalu se probouzel. Už nebyla na všechno sama… měla jeho, svého nového manžela. Věděla, že jí bude oporou a už nikdy jí neopustí.
„Jsi vzhůru brzy,“ zašeptal Ethan rozespale a Gee se neubránila úsměvu.

Její život doprovázely trny ostré jako dračí zuby. Nebyl jednoduchý, stejně jako rozhodnutí jej ukončit.
Přišla na svět coby nemilovaný levoboček hraběte Tarnaka. Život jí do cesty stavěl mnoho překážek. Za svůj krátký život si prožila tolik utrpení, kterému jiní nebudou čelit za celý život.
Přesto vyrostla v milou, krásnou ženu, schopnou milovat a lásku přijímat. Její úsměv se navždy vryje do našich srdcí.
Odcházela s pocitem, že skončí v zapomnění. Nikdo si nebude pamatovat, že po hradě chodívala dívka s havraními vlasy.
Ale my nezapomene, Mae. S každou večerní hvězdou si vzpomeneme na laskavou dívku a její nenarozené dítě.

Cestu z Tristu si téměř nepamatovala. Byla myšlenkami na míle daleko. Ano, získá dědičné právo na hrad v Olanesu, ale za jakých podmínek? Jako neprovdaná žena nemůže spravovat hrad a pokud si jej chce udržet, musí si najít manžela… jak ponižující.
Představovala si, jak se vrátí na hrad s královským dekretem a vykopne toho zabedněnce, až se bude z Olaneského kopce kutálet jak shnilé jablko.
Dokonce ani Sidus krále neobměkčil.
To byla další věc, která ji nedala spát. Neviděla bratra deset let a najednou se před ní zjeví jako drak s Ethanem za zády. Její svět se znovu obrací naruby.

„Vjíždíme do Tristu, má paní,“ upozornila ji Alvonie.
Přijela s jediným cílem: uchránit svůj nárok na hrad d´Olanes.
„Jmenuji se Christopher Trewis, jsem vzdáleným bratrancem hraběte Tarnaka. Vznáším nárok na své dědictví,“ vzpomínala na slova cizího muže.
Tohle nedopustí. Olanes nesmí padnout do rukou dalšího Tarnaka.
Kočár zastavil na nádvoří a Georgiana elegantně vystoupila. Byla vyděšená. Musí se pokusit přesvědčit krále, ale jak to má udělat?
„Jsi dcerou svého otce,“ říkávala jí matka. Ale jak by mohla? Považují ji také za zbabělce?
„Ne,“ okřikla se v duchu, „já nejsem jako on!“ S těmito slovy vstoupila do královského paláce… hlavu vztyčenou.

Běžela po louce plné lučního kvítí. Za ní se řítila velká bílá smršť.
„Poběž, Saeme,“ zakřičela, „dnes má první narozeniny, musíme jí popřát.“
Doběhla k řece a spěchala dál k lesu. Chvíli bloudila, ale nakonec našla ten správný kmen.
„Jsem tady, jak jsem slíbila,“ zašeptala do ticha. Saem se usadil vedle ní a mlčky ji pozoroval.
Gee položila na zem kytici bodláčí. Ostatní by se podivili výběru, ale jí připadalo krásné… na dotek drsné a na pohled nádherné, jako krátký život toho tvorečka.
Se slzami v očích sledovala vlastnoručně vyškrábaný nápis v kmeni:
Isla Clemens
Nikdy nezapomenu, s láskou Gee.