DMD č. 5. pro 5. 4. 2018. Téma: Probuď se!

Kráčel po snové krajině zalité sluncem.
Z dálky jej volal hlas. Nejdřív tiše, pak hlasitěji a hlasitěji.
„Probuď se, Harry, Probuď se!“
Prudce se nadechl. Ležel na bitevním poli a hleděl do očí profesora lektvarů.
„Dobrý Merline,“ vydechl Snape. „Málem jsem tě ztratil.“
Madame Pomfreyová konejšivě položila ruku lektvaristovi na rameno a zahleděla se mu do očí.
„Probuď se, Severusi, probuď se!“ řekla naléhavě.
Trhl sebou. Ležel v posteli na ošetřovně.
„Nahnal jste nám strach, profesore,“ pronesla úlevně lékouzelnice a otočila se na Brumbála.
Jeho pomněnkově modré oči se zaleskly. Usmál se a naklonil se k ní.
„Probuď se Poppy…“

Nejdříve mu něžně poklepali tváře. Spáč byl následník trůnu a nic jiného se nesluší.
Potom s ním tvrdě třásli a volali jeho jméno. Jejich urozený pán však stále zůstával nehybný a nereagující.
Nakonec ho několikrát polili ledovou vodou. Ozvalo se jen jemné zasténání.
"To nemá cenu, pánové, je zlitý pod obraz."
"Ale co dnešní korunovace? Pokud se na ní nedostaví, koruna propadne jeho nevlastnímu bratrovi."
Náhle si všimli dalšího těla, které se válelo pod stolem. No ano, ten angličan, co se tak podobal jejich vládci..
Oholit mu vousy a nikdo nic nepozná. Král na korunovaci bude, i kdyby nebyl pravý!

Vždycky ke své sestře Monice vzhlížela. Nejspíš proto se před lety nechala pokřtít. Na stadionu. V kulatém plastovém bazénku. Tehdy asi tu víru i měla.
Už na shromáždění nechodila. Ukazovala se na Památné. Neslavila Vánoce, ale když v práci dostala dárek k narozeninám, nevracela ho. Občas četla Bibli.
Klára byla lesba a říkala to pořádně nahlas. Taky měla ty nejkrásnější zelené oči. Najednou tu byla naděje.
Monika při každé návštěvě „zapomínala“ na nočním stolku Probuďte se!.
„Homosexualita – co o ní říká Bible?“
Nemusela článek ani číst. Sexuální nemravnost, smilstvo...
Švagr byl starší. Nemohla se nechat vyloučit. Nechtěla ztratit sestřinu lásku.

Když tajně doučovala děti z mudlovských rodin, říkala si (každý rok naléhavěji), že nevychovává vojáky, nevede válku. Učili se jen to, co jim Ministerstvo bezdůvodně upíralo. Navíc pak užitečná obranná kouzla.
Pak ji uprostřed dne ze spánku probudil výbuch. Ředitelna přišla o pořádný kus zdiva, Alastor Moody o oko a půlku nosu, Bradavice o svou ředitelku. Unikla, ale nakonec ji chytí a zavřou k mozkomorům.
Přišli pro ni uprostřed dne! Pro Raddleovu ženu! Aurora automaticky pomyslela na Andromedu. Té ještě dovolili zmizet v noci a beze svědků. Jiná doba...
Při dalším setkání se studenty opustila obranu a začala učit útok.

"Lásko.
Markét.
Vbuď se.
Nemůžeš proležet celé dopoledne v posteli.
Vstávej!
Svítí slunce. Skrze mraky. V noci pršelo. První jarní bouřka. Tak to máš ráda. Tak honem vylez z postele.
Jasně.
Tak víš co? Já teď jdu udělat čaj, a až bude hotový, ty vstaneš, platí?
Jo. Přesně to jsem si myslel.
Přece víš, že toho musíme dnes spoustu stihnout.
Drahoušku, s tímhle přístupem dnes nestihneš ani napsat drabble. Je půl jedenácté a ty se ani nehneš, lenochu. Jen tu funíš a oddychuješ jako stará bába. Vlasy máš nemytý, nechutný, hrůza prostě, vstávat, umýt, nasnídat!"
"Polib mi prdel, lásko."
"Rád."

Freja se zhluboka nadechla, setřela zbloudilé slzy a na podnos položila sklenici s mlékem.
Když procházela hradem, cítila na sobě pohledy sloužících – nenávistné, lítostivé, obdivné. Sama se chtěla ukrýt a poddat žalu, věděla však, že musí zůstat silná. Kvůli synovi i mladé hraběnce, která ji nyní potřebuje.
Zaklepala na masivní dveře a vstoupila. Hraběnčino křehké tělo se choulilo v rohu, zahalené jen v tenké noční košili. Nevnímala. Už několik týdnů její mysl zakrýval temný mrak.
Položila tác a poklekla před svou chráněnku.
„Georgiano, probuď se!“ zatřásla s ní.
Marně, ta roztomilá dívenka zemřela v den, co se jí hrabě zmocnil.

Půl páté ráno; nejhorší je vůbec se probudit a vstát. Zatímco budík svědomitě koná svoji práci, hlava se po nemnoha hodinách spánku ještě vzpírá. Vyvleču se z postele, mžourajíc jak sůva hledám brýle, koupelnu a čisté prádlo, horká voda rozproudí rozespalou krev a pomůže se probrat. V kuchyni svítí jen lampička nad digestoří, upíjím horké kafe, poslouchám jemné oddechování zbytku rodiny.
Venku černočerná tma, chvíli před úsvitem prý bývá nejhlubší. Ulice liduprázdná, obejdu hřbitov, kráčím k zastávce. Do autobusu nastupuji většinou sama, ale metro nebývá nikdy prázdné. Zavírám oči, abych urvala poslední chvíle spánku. Pak šedivou ulicí do práce. Svítá.

Tma byla dusivá, vzduch byl těžký a mučilo ho nesnesitelné horko. Vyletěl z horečnaného snu a chytil se za břicho. Popaměti zašátral směrem, kde ještě večer stál džbán s vodou. Napil se, ale bolest, která ho probudila, se tím ještě zhoršila. Vedro se mísilo s mrazivým vzduchem, který se mu dral otevřeným vstupem do stanu. Zkusil si znovu lehnout, ale netrvalo dlouho a bolest ho opět probudila.
Oblékl si uniformu, nazul boty a nasadil výraz velkého vojevůdce. Slunce sice ještě nevyšlo, ale on už si prohlížel budoucí bojiště.
Vojáci se probouzeli jeden po druhém a žasli. Císař opravdu nikdy nespí!

Po třech týdnech bylo vše hotové.
Počítače aktualizované.
Připojení posílené.
Mohli zůstat.
Hnízdečko lásky lákalo.
Jenže o vylepšeném netu vlastně nikdo nevěděl.
Marek uvažoval.
Vytáhl sójové maso z nouzových zásob.
Nacpal do každého kousku prášek na spaní.
Vlci je sežrali do posledního.
Pak všechny podřezal.
Bez zaváhání.
Nechtěl potkat smečku.
Ten největší neusnul.
Zakousl se mu do ruky.
Pak snad ještě stokrát.
Oplatil mu každé kousnutí.
Bodal, řezal, ale nakonec omdlel na zrudlé trávě.
***
"Je po něm," zašeptala Sandra.
Sklep nepřipomínal hnízdečko lásky.
Páchl dezinfekcí.
Ztratili dva týdny.
Marek dva prsty.
"Jak jsi to dokázala?"
"Na internetu je teď všechno..."

Sluneční světlo, jež líně proplouvá mezi těžkými mraky, je pro mou bolavou hlavu až moc ostré. Opatrně se vykulím z postele, abych mohla okna zatáhnout. Trochu se se mnou zatočí svět. Obleču si košili ležící na zemi. Až teď si uvědomuji, že je docela zima.
Nějakým způsobem se dopravím do kuchyně. Po několika minutách hledání najdu tubu s hořčíkem. Jednu tabletu hodím do sklenice a zaliji vodou. Vznikající nápoj si odnesu do obýváku.
S hlavou položenou na stole pozoruji bublinky, jak pomalu stoupají k hladině.
Bolest hlavy trochu ustoupí a mě se začínají vybavovat útržky včerejší bláznivé noci.
Jsem vzhůru.