DMD č. 5. pro 5. 4. 2018. Téma: Probuď se!

Kruege byl na své parťáky nasraný. Oba už byli za Colleen se jí omluvit, i když vlastně nebylo proč. Jo, ublížili jí. Ale nikdo netušil čím. A mohla si za to sama. Kdyby před nima neskrývala svoji minulost, mohli se tomu vyhnout. Ne, že by Kruege byl svatoušek. Ale neměl důvod ubližovat ženám.
"Hele, chceš facku?" zeptal se ho Hora, když mu donesl nové pivo. Bídák ho stále odmítal obsluhovat. Kruege jen pozdvihl obočí. "Probuď se! Prostě jí řekni promiň a je to hotové."
"Ale já, kurva, nevím za co se vomlouvat!" zaječel Kruege.
"Neřeš to. Prostě za ní jdi."

Sledoval celou scénu se strachem a vztekem, bolestí a odevzdaností. Všechny emoce v něm vyvolávaly touhu konat, ať už cokoliv. Ale cítil další, dlouho nepoznanou věc. Opět k němu promluvila Síla, která ale šeptala a byla nesmírně odlišná od té, na níž si navykl pod Palpatinovým vedením.
Cítil dotek Shmi, vůni jejích vlasů při večerní ukolébavce.
Slyšel hluk dílny ve Wattově obchodě.
Viděl slzu v oku Padmé...
Podíval se na svého zmučeného syna a vykročil směrem k císaři. Nedbal spalujících výbojů, které se kolem něj začaly obtáčet. Uchopil Palpatina v pase, zvedl ho nad hlavu a otočil se k šachtě...

V klášteře Adamar pobýval už celý měsíc. Za tu dobu prošel snad každou prací, kterou si opat dokázal vymyslet.
Začalo to lehce. Sloužil v kuchyni, kde měl na starost mytí nádobí.
Přesunuli ho poté, co zjistili, že přes den ujídá ze zásob.
Poslední prací bylo zalévání zeleninových záhonů.
Část jemu svěřených rostlin zaschla, další pro změnu uhnívala z přebytku vody.
Ale teď to vypadalo, že konečně někdo přišel za opatem a zřejmě na něj zařval: "Probuď se, máš tu učence, tak toho využij!"
Tak Adamar skončil v knihovně, kde měl přepisovat kroniky.
Nedokázal se udržet - do textu vepisoval své názory.

Je treba to urobiť, čo najlepšie.
Vieš čo máš robiť.
Presne tak, len to spraviť.
Tak si na to sadni a rob čo vieš.
Máš to rovno pred sebou.
Stále iba očami prezeráš dookola to isté.
Prečo to len nespravíš?
Veď vieš čo máš robiť.
Len to sprav.
Je to tak jednoduché, ak vieš ako.
A ty to vieš, len sa musíš zamyslieť.
Presne tak, urobíš to.
Lebo musíš.
Inak to nepôjde.
Ako by to vyzeralo, keby si to nespravil?
Ak si myslíš, že z toho vyviazneš tak ľahko, tak si na veľkom omyle.
Budeš tu dovtedy, pokiaľ to neurobíš.

Slunce nad Piccadilly Circus zapadlo už před hodinou.
Slogany neonových reklam se mu za dobu čekání vypálily na sítnici.
Opřený loktem o poštovní schránku, dovolil si na pár vteřin zavřít oči, přesto je stále viděl.
Coca-Cola REFRESHES YOU BEST.
Přinutil se oči znovu otevřít. Nechtěl, aby mu unikaly detaily. Protože detaily byly klíčové.
Dáma s příliš velkou příruční kabelou. Cesta na nádraží.
Mladík nervózně pošilhávající ke vchodu do kina. Rande.
Muž s prsty bezděčně přitisknutými k levé náprsní kapse. Obchodní schůzka.
Zívnul.
Potlačoval spánek už druhý den.
Věděl, že zítra přijde první krize.
Ale musel vydržet.
Jednou sem přijde.
Určitě.

Teddy se probírá hřívou hebkých černých vlasů. Zavře oči a bříšky prstů zkoumá sametovou pleť. Cítí vůní heřmánku a levandule. Skloní se, polibek se mu třepotá na rtech...
„Héj, probuď se! Vidím tě po roce a ty si klidně usneš.“
S cuknutím se probere na břehu Černého jezera, kam vzal malou Megan na procházku. Včera se vrátil domů na prázdniny po roce náročného studia léčitelství. Není divu, že si zdříml.
Zavrčí: „Proč mě budíš? Zdál se mi úžasný sen o krásné černovlasé neznámé.“
„O mně?“ ptá se s nadějí.
„Pitomost, děťátko,“ ušklíbne se.
Černé oči zesmutní.
Připadají mu vzdáleně povědomé.

31. prosince 1999
Doufali, že je spasí. Jejich země válčily, mír v nedohlednu. Obrátili se proto k legendám. Bílá by je mohla zachránit, kdyby žila. Musel by se stát zázrak.
"Oheň je začátek. V ohni se Bílá znovuzrodí," začala zaklínat draconka.
"Voda je dar. Ve vodě se Bílá znovuzrodí," pokračoval hydromor.
"Země je naše spása. V zemi se Bílá znovuzrodí," říkal sylvatik.
"Vzduch je svoboda. Ve vzduchu se Bílá znovuzrodí," zakončila zaklínání banshee.
S úderem půlnoci nové tělo polklo Bílou krev.
Zázrak se stal, probrala se.
Ale spletli se. Nezapomněla, jak ji jejich lid před staletími upálil. Pomoct jim odmítla.

Co asi tak mám udělat? Tuhle otázku jsem si v duchu kladl já, princ Robert, když jsem stál u rakve s neživou Sněhurkou. V pohádkách se probouzí polibkem, ale nejsme v pohádce. Políbení tuhle holku nemusí probudit a já nestojím o to shodit se před sedmi svědky. Navíc co se krásy týče, ta holka žádná Miss není. Do té filmové postavy má hodně daleko. A já líbám jen krásný holky.
Vyřešil jsem to po svém. Zahulákal jsem jí do ucha: „Hned se probuď!“ Spolu s herdou do zad to kupodivu zafungovalo.
Jestli čekáte happy end, žádný nebude. Nejsme v Hollywoodu.

Mami, proč tak křičíš?
Je tu tolik krve. Hodně krve. A nová miminka! Jeden bráška, druhý bráška, třetí bráška... a ještě jedna sestřička.
Mami, ty už nekřičíš. Proč se nehýbáš?
Maminko, probuď se! Bratříčkové a sestřička brečí. Asi něco chtějí. Musím je uklidnit, než přivolají ty zlé pány.
Mami, nenechávej je tu s nimi. Už jsem je uklidnila, ale nechci tu s nimi zůstat sama v kleci. Co když sestřičku-sovičku dají někam jinam jako brášku-orla? Raději je někam schovám.
Ti zlí pánové už jdou! Našli tě tu ležet nehybnou. Neboj, malé nenašli. Ale kam tě teď nesou?
Maminko, kdepak jsi?

Nastal večer a skupina se utábořila na vhodné mýtince. Kluci sebrali dřevo, rozdělali oheň, uvařili a snědli večeři a pohádali se o pořadí hlídek. Zakrátko všichni, tedy až na hlídku, sladce chrupali. Večer se přelil do noci, hvězdy pomrkávaly v neznámých souhvězdích, v lese houkala sova a nedaleko narazil do skály hluchý netopýr. Ráno se ochladilo, ale ne natolik, aby se spáči probudili zimou. Bylo to horší.
"Nespat! Probudit se! Vstávat a zářit!"
Ospalé mžourání na poskakující velící.
"Otevři oči!" třásla s posledním spícím.
"Soje?"
Ukázala na kraj lesa. Na skupinu vojáků, vedených mohutným černovlasým mužem.
"Už vím, kde sme!"