Avevina totalita

Fandom: Avevina totalita
Poznámka: napsáno ve spolupráci s Ave
Začalo to nenápadně. Každý totalitní režim přece musí likvidovat své nepřátele. A definice nepřítele je občas trochu… flexibilní.
Napřed popravovala za skutečně vážné zločiny. Třeba za zavřenou hospodu. Nebo za nepsaní komentářů. Potom ale přitvrdila – modroocí, leváci, ti, co se nedívali divně. Lidí ubývalo. A jednoho dne – bylo to myslím úterý – náhle zjistila, že je posledním žijícím člověkem. Rozhlédla se a spokojeně pokývala hlavou.
Vítr se proháněl mezi stromy a lidské stavby se pomaličku začaly rozpadat. Hypermarkety obsadili šváby.
Pak se objevil. Doktor. S vážným výrazem a mečem v ruce. Diktátora se na něj ušklíbla a zachichotala se.
„Jdeš pozdě!“

Fandom: Avevina totalita
Ponámka: z čistě sobeckých důvodů věnováno Ave
Zařízení hlásí závadu vizuálních senzorů
Aplikujte doplněk „brýle“ či „kontaktní čočky“.
Zařízení hlásí závadu audio senzorů po ponoření do kapaliny
Zapněte funkci skákání po jedné noze.
Zařízení tichým kníkáním signalizuje bolest.
Podejte alkohol či Ibalgin.
Zařízení zvrací.
Byla požita rajčata či alkohol. Závada odezní samovolně. Možno urychlit podáváním tekutin (voda, cola).
Zařízení propadá trudomyslnosti
Aplikujte fanfiction.
Není možné zapnout režim spánku
Odeberte internet. Pokud závada přetrvává, aplikujte podfiction (fanfiction ve zvukové podobě). Ve výjimečných případech aplikujte alkohol.
Není možné vypnout režim spánku
Nemá řešení.
Zařízení bolí nožičky
Odeberte doplněk „vysoké podpatky“. Pokud doplněk není přítomen, nechť zařízení mlčí a šlape.

fandom: Avevina totalita
poznámka: Uznávám, že píšu nesmysly, ale ten duben je nějak podezřele dlouhej…
-------------------------------------------------------------
Poslední výnos narazil na nebývalý odpor ještě před svým zveřejněním. Měl původně závazně doporučit čaj jako ranní nápoj pro veškeré obyvatelstvo. „Šálek čaje po ránu budiž vaším každodenním rituálem,“ psalo se původně v dokumentu.
Proti výnosu se samozřejmě postavila nejen Vzora, ale i Gary, který byl jinak Diktátoře ve všem oporou. Když informace pronikla na veřejnost, začaly hrozit dokonce protesty.
Že byla v dobré náladě, povolila Diktátora konání referenda.
Celou zemi obletěla hesla jako „S Diktátořiným čajem na věčné časy“ nebo „Vzora a Ianto vědí, co je dobré“.
Jen malý Juliánek se mračil, protože mu nikdo nedovolil hlasovat pro kakao.

fandom: Avevina totalita
poznámka: Kdyby tam někdo nemohl najít tu loď, tak ať si vzpomene, jak vypadá TARDIS. Uznávám ale, že je to opět poněkud volnější inspirace, a prosím za prominutí.
---------------------------------------------------------------------------
Ve studiu se odehrávalo finále každoročního Šílence totality. Na polici byly připraveny ceny – zlatý, stříbrný a bronzový model toitoiky. Porotě složené převážně z členů vlády předsedala znuděná Diktátora.
Kandidáti sázeli na osvědčené triky – dostavili se v kuriózních úborech, chodili po rukou, vedli podivné řeči. Někteří po loňském úspěchu Boba Bernera zkoušeli spílat slashi, ale opakovaný vtip prostě není vtipem.
Předstoupil další soutěžící. Vypadal úplně normálně. Když ale začal svůj výstup, porotě ztuhla krev v žilách. Strach pomalu ovládal nejen přítomné, ale i diváky televize. A muž se dál a dál smál zvonivým upřímným smíchem, jaký totalita od svého založení neslyšela…

poznámka: Mám takový čistě subjektivní pocit, že zadat desetinu slov je trošku moc. Potom z toho lezou takovéhle krkolomné věty.
Tohle drabble se opět kloní spíš ke kategorii BJB, nicméně sama sebe jsem překvapila, že má dokonce náznak pointy.
----------------------------------------------------------------------
Ivan Žalud si to potřeboval jednou provždy vyjasnit. Zamířil proto přímo na personální.
„Volno,“ ozvalo se z kanceláře.
„Tak jak to je? Mám výpověď, nebo ne?“ vyhrkl.
„Uklidněte se,“ vyzývala ho úřednice. „To víte, ty roztrhané rukopisy Diktátoru nepotěšily. Musíte hledat štěstí jinde.“
Beze slova se otočil jako na obrtlíku a praštil za sebou dveřmi, až se sypalo sklo.
Sebral své antistresové krychle, zamával kolegům na rozloučenou a byl ten tam.
Hned za rozbřesku vyrazil s košíkem do lesa. To je na slabé nervy nejlepší. Práce kritika je náročná a on si musí dávat pozor, aby příště dílo jenom ztrhal.
A/N: Věnováno betám a spřáteleným profesím.

Bojovala s tím. Trpěla. Sužoval ji hlad, zima a samota. Nemohla říci, že trpí jako zvíře, protože zvířetem nebyla. Jen šla dál životem svým vlastním tichým a vytrvalým způsobem.
Neznala nenávist. Emoce jí byly cizí. Přesto však tušila přítomnost své věznitelky a snila o dávných a lepších časech. O dobách, kdy měla dostatek potravy. O dobách, kdy utěšeně rostla.
Někdy její mysl zabloudila i do dob ještě vzdálenějších. Do staré vlasti nedostupných vrcholků, kde její výměšky byly nejvzácnějším nektarem uctívaným jako ambrózie.
Někdy dokázala zapomenout. Zapomenout a být jen obyčejnou tibetskou houbou.
Někdy – za dlouhých zimných večerů – snila o pomstě.

poznámka: Primární motivace tentokrát překvapivě nebyla BJB (ačkoliv o nějaké kvalitě textu se opět mluvit nedá), ale snaha uvést na pravou míru jisté drby, které se poslední dobou začínají šířit éterem. Jinak doufám, že mi projde ta spíš volnější inspirace zadáním.
---------------------
Zlá beta obírala trnky a očividně neměla tušení, že si ji Diktátora chce pozvat na kobereček. Vzhlédla, až když byli vládní drábové těsně u ní.
„Stůj, nebo střelím!“ ozvalo se.
Beta se však dala na útěk. Následovalo několik varovných výstřelů. Když to nepomohlo, zamířili přímo na ni. Kulky ale jako by procházely skrz ni.
Poručík po ní skočil: „A mám tě, princezničko!“
Nezachytil však nic a ona pádila dál…
Vojáci doufali, že Diktátora má dobrotivou náladu. Chce to silné nervy, jít jí oznámit takovou novinu, jako že Nepřítel je hologram.
Skutečná Beta mezitím hezky daleko od lomu osnovala nové plány.

Varování: Mám kocovinu, takže je to typické BJB. Ale překvapivěm mám dojem, že oba hlavní hrdinové jsou docela in character.
Zhruba v pátém roce své vlády se diktátora rozhodla prohlásit za zosobnění lásky. Byl to jeden z jejích laskavějších ediktů. Zákon byl velice mírný – povoloval nahrazení Diktátořina jména slovem Láska v oslavných básních a nařizoval, aby byly v učebnicích literatury přepsány interpretace významných děl milostné poesie. Nastala ale jedna drobná komplikace.
„Cože chce?“ vzhlédla Láska od svého sedmimílového psacího stolu.
„Máš mě poslouchat, zlatíčko,“ pravil Gary. „Cituju: Vzora chce být slash.“
„Cože?“ obrátila Láska oči v sloup. „A uvědomuje si vůbec, že budeme muset popravovat za všechny ty články o tom, proč někdo nemá rád slash a jak to děsně ničí postavy?“
„Asi jo.“
„I když to mi zas tak nevadí. Stejně to většinou píšou rozvraceči a už my jsme si dlouho pořádně nezapopravovali.“
„Jen aby si s tím nezačal ještě někdo další.“
Tázavě se na něj podívala.
„Třeba Nepřítel by mohl být zosobněním askeze,“ nadhodil Gary.
„Ať si trhne, náhodou jsem jí tuhle do lomu nechala zavést teplou vodu.“
„Jsi strašně hodná, Lásko. Ale já bych náhodou chtěl být taky antropomorfní personifikace.“
„Ty?“ vytřeštila oči.
„Jo.“
„A co chceš být?“
„Jasně, že Hlad.“
„A víš, že by to šlo,“ zamyslela se Láska. „Přepisovat historii by mě asi děsně bavilo.“

Dneska sem si na zahradě rozbil koleno. Nikdo mě neslišel plakat. Maminka a tety minystrantky měli poradu.
Šestiletý Juliánek se zamyslel a psal dál.
Pak přišla modrá paní. Utřela mi slzi a půčila kapesník.
Neznal sem ji ale říkala že se menuje Teta Beta.
Juliánka už bolela ruka, ale zážitky byly příliš silné.
Říkala že velký kluci nikdy nebrečej a taky by neměli nosit fijaloví tričko. Říkala že fijalová je holčičí barva. Když budu hodnej prej mi uplete modrej svetřík.
Potom mi dala speciální mrkvovej koláček pro maminku. Donesu jí ho k večeři ale o modré paní neřeknu ani slovo.

přístupnost: viz varování
varování: Totalita je vážně drsná. Pamatujte si to!
poznámka: Za tohle si může sama.
-----------------------------------------------------------------------
O poslední zkoušce, probíhající v pozdních nočních hodinách, se moc nemluvilo. Předzvěsti však byly neveselé. Kandidáty bez rozdílu pohlaví si prý musí vyzkoušet sama pracovně přetížená Diktátora.
Uchazeč dosedl na okraj postele. Tedy obrovské postele s nebesy, ozařované světlem svíček. Místnost ladila do obligátní fialové. Téhle části zkoušky se děsil.
Zatím to šlo: Juliina bibliografie, Diktátorský rodokmen, Péče o Juliánka… Všechno zvládl na výbornou (zhodnotila sama Ministra školství).
Zato teď… Otřásl se. Stojí to za místo Vládního společníka?
Diktátora vešla v lehké saténové košilce, v očích zračící se touhu. Přistoupila blíž a smyslně mu zašeptala do ouška: „Juliiny bety… Zpívej!“