Avevina totalita

Avevin výtvarný talent je s DMD neodmyslitelně spojený a zaslouží si trochu té publicity. Proto si dovolujeme upozornit ty z vás, kdo stále prožívají abstinenční příznaky, na její velkolepý projekt.
Kdo zatím nezná hlavní postavy, může se s nimi seznámit zde.

Avevě k narozeninám. Díky za Chrám.
Posledních třicet nocí měla Diktátora neklidné sny. Znovu se v nich vracela do podivné svatyně za hranicí časů. Znovu prožívala osudy různých osob v jediný den, kdy se slunce propadlo do nebes. Byla novic i kněžka. Oběť i velekněz. Boží bojovník i žebrák. Zabíjela a mučila. Prala a prodávala květy. Žvýkala a pohřbívala mrtvé. Bezděky přemítala nad svými sny i ve dne. Iritovalo jí to. Snící Diktátora je neefektivní. Nepodařilo se nalézt lék, který by ji snů zbavil. Doufala, že to skončí jako loni. Dnes, v Den Diktátořina Triumfu, který završil dubnovou revoluci. Zítřejší noc snad bude opět beze snů

Nebylo to jednoduché. Podzemní hnutí jí sem propašovalo chytrý telefon, který ukradli jedné výstřední milionářce. Ani oni nesměli vědět, k čemu ho potřebuje.
K síti se připojila prostřednictvím devatenácti proxy serverů. Tři z nich byly v sousední dimenzi. Jeden nikdy neexistoval.
Neodvážila se nic psát na papír. Ťukala do dotykového displeje. Všechno trvalo strašně dlouho, ale postupně se zlepšovala.
Z mobilu pravidelně mazala paměť. Pofňukávala pokaždé, když zmáčkla delete. Neměla zálohy.
Telefon byl nastavený tak, aby se smazal, když někdo špatně zadá PIN.
Stejně ji jednou odhalí. Věděla to. Jenomže Vzora potřebovala novou identitu. Nedokázala psát, když ji všichni sledovali.

Pro Lunkvil.
Doktor vystrčil poslední reptající vězeňkyni, rychle zamkl dveře, zmáčkl několik páček a pak se s úlevou zhroutil na řídící panel. Po chvíli, když mu obě srdce přestala bušit jako zběsilá, se zhluboka nadechl a s úlevou se protáhl. Teď by si dal...
"Čaj?" ozvalo se zezadu.
Ztuhnul. "Jak jste se dostala zpátky?"
"Hmmm... prostě tak..."
Myslel jsem, že jsem vás vyhodil všechny!"
"Já nejsem všechny. Já jsem Nepřítel. Tedy teď už asi zase jenom Beta. Zlá Beta."
"A kdybych vás vyhodil na další zastávce?"
"Však víte. Dejte si radši čaj," řekla Beta konejšivým hlasem.
Zhluboka se napil. Byl skvělý.
"Koláček?"

Když Doctor zničil Avevinu totalitu, zavřel její členky do zapadlé místnůstky v útrobách Tardis.
Upřímně – tu místnůstku nenáviděl. Ještě upřímněji – k smrti se jí bál.
Proto se mu teď klepala ruka, když tichounce klepal na dveře.
„Ehm… dámy? Nástup?“ špitl.
Rozzuřené pohledy se do něj zabodly jak oštěpy.
„Co zas chce?“
„Beztak potřebuje zavázat kravatu.“
„Nebo má roztrhaný ponožky.“
„Nebo timelordí rýmičku.“
„Pověz, žes zas někde rajzoval a nevzal si šálu?“
„Ale ta byla čtverky…“ zaprotestoval, ale hned se vzpamatoval. „Jen jsem vám chtěl říct, že vás propouštím zpátky na Zem,“ zadeklamoval.
„Radši obětovat planetu než tohle…“ dodal velice tiše.

Poznámka: Doufám, že mi projde to poněkud volnější pojetí zadání. A taky prosím omluvte absenci nějaké úžasné myšlenky.
-----------------------------------------------------------------------------
Maminka nešťastně koukala do žákovské knížky.
Při hodině slohu nedává pozor, vyrušuje a nechce psát podle zadaného úkolu.
Zhluboka si vzdychla. Poznámka nezněla kriticky, ale ona uměla číst mezi řádky. Když to bude pokračovat stejným způsobem, bude mít synáček v životě pořádné problémy. Musí ihned rázně zakročit.
„Takhle to dál nejde, Vojtíšku. Víš přece, že bez slohu v dnešní společnosti neobstojíš. Proč neposloucháš paní učitelku?“
„Když mě to nebaví psát,“ přiznalo dítě zkroušeně.
„A co to vlastně probíráte?“
„Procvičujeme základy oslavných komentíků…“
Mamince se před očima udělaly mžitky a při představě, co by tomu řekli v práci, omdlela jako špalek.

Polda: „Mám hlad. Kručí mi v bříšku!“
Polda: „Já taky. Včera v noci jsem vůbec nemohl spát.“
Polda: „Všechnu zeleninu sežere!“
Polda: „A nechává jen košťály.“
Polda: „Ta druhá není o nic lepší. Držej dietu. Prý aby byly krásné, štíhlé a zdravé.“
Polda: „Vzpomněly si na tu brokolici?“
Polda: „Jo, ta druhá ji vyhodila.“
Polda: „Tak ji vytáhneme z koše!“
Polda: „Ehm…“
Polda (podezřívavě): „Co?!!“
Polda (provinile): „Když já měl vážně hlad!“
Polda: „Pch…“
Polda: „Mrzí mě to.“
Polda: „No jo, no.“
Polda (mrk, mrk): „Vážně.“
Polda: „Musíme s tím něco udělat.“
Polda: „A co?“
Polda: „Budeme jim nadlehčovat váhu?“

Poznámka: Navazuje na toto.
------------------------------------------------------------------------------
Byla hluboká noc. Po emocionálně vypjatém dnu většina osazenstva spala hlubokým spánkem. Včetně bdělých hlídek.
Ne tak ministra financí. Ukryla listy papíru hluboko ve výstřihu a odhodlaně vyrazila na cestu ztichlými chodbami paláce. Se zatajeným dechem sestupovala hlouběji do jeho útrob. Ve sklepení už dlouho nebyla. Nemusela sem, co se podařilo zažehnat hrozící státní bankrot.
Dorazila k mřížím a tichounce čtyřikrát zaklepala.
Vězeňkyně byla v mžiku na nohou a hltavě se vrhla po přinesených komentících.
Ministra se tiše vytratila. Až u schodů ji dohonil hlas Vzořina poděkování. Zarazilo ji to. Už dlouho neslyšela, že by jí někdo řekl: Díky, Danae.
------------------------------------------------------------------------------
Věnováno komu jinému než Danae...

“Já nevím. Nemusí být příbuzný. Jak to mám vědět?”
“No ale ta podoba - nezdá se ti, že sou si fakt podobný?”
“To jako, že mají čtyři končetiny a hlavu?”
“Ale né, podívej se na ty rysy a tak...”
“Na to sou teď moc daleko - oni tak rychle utíkaj.”
“Ale objevili se skoro současně, pamatuješ?”
“Jasně že jo. Od tý doby od nich nemá člověk pokoj.”
"Kálej na koberec."
"A demolujou akvárka.”
“A flušou kafe."
"A vůbec..."
“Takže to byl od Nepřítele opravdu skvělej nápad.”
“Jasně, elektrický tyranosaurus pro Zářnou Vzoru - přímo skvostný nápad. Jenom kdybysme ho nemuseli každou chvíli natahovat...”

Totalitní nejvyšší státní obviňovatel se zhluboka nadechl a začal přednášet:
„Za zločin reptání proti nejmilostivější Diktátoře, za zločin hanění fialové barvy, za zločin stýskání si na deštivé počasí před nejmilostivějším Garym, za zločin týrání brontosaurů, za zločin stát podrývajícího sušení ponožek, za krádež toaletního papíru a v neposlední řadě za strašlivý čin rozptylování Zářné Vzory při psaní odsuzuje se k smrti.“
Odsouzenec zoufale svěsil hlavu.
„Máš jenom provaz,“ šťouchl do odsouzeného povzbudivě žalářník. „Tuhle jednoho za zneuznání díla Vzorný Zářivky upálili. A navíc vod tý doby, co nejmilostivější Diktátora místo posledních mouder rozdává bonbony, nejsou popravy už zdaleka tak strašný.“