Zelený krystal (originální fandom)

Léčitel má dva úkoly. Uzdravit tělo a zadržet duši. U vážných zranění a nemocí je obojí obzvláště obtížné. Muž na lůžku byl bez šance.
„Stejně je to vaše vina,“ ozvalo z rohu místnosti.
Nechápavě se otočil za hlasem.
„To zemětřesení... Nebylo přirozené,“ pokračovala stařena, „bylo jiné. Znělo jinak. Jako by se někdo pokoušel roztrhnout zemi. Zvenčí, ne zevnitř jako pravá zemětřesení. Musel to být čaroděj.“
Nevěděl, co říct. Ohradit se proti nespravedlivému obvinění? Připustit, že i Rada se domnívá, že otřesy způsobila magie?
Vysvobodil ho nečekaný pohyb za zády.
Muž na lůžku se posadil a překvapeně se rozhlížel kolem sebe.

Měli namířeno stejným směrem, nebyl důvod nepokračovat spolu. Šli mlčky, ponoření do vlastních myšlenek. Pozdě odpoledne se na cestě v protisměru objevil jezdec. Když dojel až k nim, zastavil.
„Je některý z vás léčitel? Potřebujeme pomoc.“

Muž, těžce polámaný, ležel v bezvědomí na lůžku. Podle oblečení vypadal na kupce.
„Musel tudy zrovna projíždět. Sesuv půdy zasáhl cestu a převrátil vůz. Našli ho zavaleného skoro po dvou dnech“
„Pomůžete tatínkovi?“ Drobná holčička se usilovně snažila neplakat.
„Mezi jiným vezl nějaké štíty, takové ty hodně blyštivé. Nechápu jak, ale při pádu se vzpříčily a vytvořily kapsu. Holce se tak nestalo skoro nic."

Na školu vzpomínal rád. Na učitele a spolužáky, na společné debaty i osamělá rozjímání uprostřed skal. Na všechny lidi, které potkal, země, které procestoval.
Na nekonečné možnosti praxe. Doporučení od člena Rady otvíralo dveře kdekoli.
Využil je mnohokrát, ale vždycky se vrátil. Znal svůj domov a věděl, co chce.

Na školu vzpomínala ráda. Na trvalý přísun informací, nespočetné knihy na dlouhých policích, na vybavené dílny a sklady. Na skleníky a zahrady plné rostlin. Otázky, na které se ještě nikdo nepokusil odpovědět. Na takřka neomezený výběr oblastí ke zkoumání.
Pak jí to stačit přestalo. Narazila na hranici a pochopila, co chce.

Bylo pozdě večer. Pozoroval, jak při svitu louče urovnává pytlíčky bylinek, kelímky s mastičkami a další nezbytnou výbavu potulné léčitelky.
„Proč jsi ze školy odešla?“ Už nedodal: „Bylinkář z tebe chtěl mít nástupce.“
Pokrčení rameny. „Měla jsem pocit, že mi škola ani Rada už nemají co dát. Že musím získat nějaké vlastní zkušenosti. Proč se ptáš? Přece jsem se tím důvodem tenkrát nijak netajila?“ Náhle zněl její hlas podrážděně.
„Jen tak.“ Neřekl: „Protože tenkrát se po škole šeptalo něco jiného.“ Změnil téma.
„Rada chce, abych zmapoval rozsah posledních otřesů.“
Jedno je jasné: ani jeden z nich tu neříká celou pravdu.

Zamával vděčnému vozkovi - když je cesta poničená zemětřesením, mít ve voze čaroděje se hodí - a rozhlédl se kolem sebe. Vesnice, nebo spíš rouztroušené skupinky stavení, vyvázla docela dobře. Jen několik nových domů, jejichž stavitelé zapomněli konzultovat kroniky a vyhýbat se nebezpečným místům, živel vážněji poškodil.
Dal se do kroku a uvažoval, kde bude moci nenápadně sejít z cesty. Rada poslala postiženému kraji své lidi na pomoc, on měl ale jiný úkol.
Ji zahlédl náhodou. Poznal podle neodmyslitelné květiny ve světlých nazrzlých vlasech. Radost ze známé tváře však vzápětí vystřídalo podezření.
"Co tady děláš?"
Odpověděla nechápavým pohledem.
"Pomáhám. Jsem přece léčitelka."

Moh bejt Někým. Nejmocnějším čarodějem světa. Má znalosti, schopnosti a už dostkrát ukázal, že na nějaký ohledy si nepotrpí. Mohli jsme bejt spojenci. Ale ne. Zavrtá se na tom svým polorozpadlým hradišti, dělá si svoje experimenty a nehne se na krok. I pro ty šutráky poslal učednici. Se divim, že mu s nima nezdrhla, ale vrána k vráně...
Údajně už jsou skoro hotový. Nejspíš si to chtěj vystavit v nějaký sklepní kobce a chodit se koukat, co dokázali.
Čeká je překvápko. Protože když máte klíč k ovládnutí světa a nehodláte ho použít, nesmíte se divit, že vám ho někdo šlohne.