Kingdom Come: Deliverance

Nic v království nebylo tak, jak být mělo.
Na spoustu věcí, které Jan dřív považoval za neměnné, se už nedalo spolehnout.
Jeho svět se zbláznil.
Včera ho ještě považovali za dítě, ale dnes s ním jednali, jako by měl mít odpovědnost (a rozum) dospělého. Na jednu stranu mu to imponovalo - konečně ho někdo bere vážně - ale na druhou ho to z hloubi duše děsilo.
Děti vždycky měly hájení. Našly zastání, nesmělo se jim nic stát. A ať udělaly sebevětší šílenost, dospělí to vždycky nějak 'vyžehlili' nebo přešli a prominuli.
Když zasedl k jednacímu stolu, místo hrdosti cítil bezmoc bez opory.

Ta dvě slova rozhodně dokonale vystihovala momentální stav Českého království.
Po zlatém věku panování císaře Karla se látka společnosti začínala rozpadat ve švech.
Václavovi věrní proti zastáncům Zikmunda.
Měšťané proti šlechticům, společně proti lapkům ze všech poměrů.
Všichni proti žoldnéřským nájezdníkům z východu.
Německy hovořící lid proti česky hovořícímu.
Věřící následující jednoho papeže, druhého papeže, třetího papeže? Nebo ti, ke kterým mluvilo slovo pražského univerzitního Mistra Jana Husa.
Občanská válka, nejdřív skrytá, tichá, pomalu ale o to brutálněji probublává na povrch.
Nelze zůstat neutrální.
Chceš-li ochránit sebe a své nejbližší, budeš muset mít krev na rukou?
Nebo najdeš jinou cestu?

Lněné spodní prádlo bylo všechno, co mu zbylo. Zase.
Nenáviděl, že se z toho stával pomalu zvyk.
Měl bych ty spodky vyměnit, pomyslel si zachmuřile, když se jeho (podvědomě šátrající) ruka zarazila u prodřeného místa na jedné půlce.
Zatřásl hlavou, čímž z ní uvolnil nemalé množství písku. Podrbal se, aby z vlasů dostal i ten zbytek.
Pak se konečně rozhlédl, právě včas, aby uhnul letící mrtvole.
Když zařvu, že nejsem mrtvý, vytáhnou mě, nebo mě spíš dodělají?
Dávka hlíny ho donutila vtisknout se do samého rohu hrobové jámy. Určitě ji nezasypou celou. S trochou štěstí se mu podaří se vyškrábat.

V_Idler: Řeknu ti, bratře, tohle jsi trochu přehnal.
ZLiska: Co přesně, bratříčku?
V_Idler: Chápu, že můj způsob vlády je poněkud... laxní. Ale ty české dubové palice to tak mají rády. Koneckonců otec nastavil království tak, aby vzkvétalo a žilo se tu blaze.
ZLiska: Kolikrát ti mám říkat, že se mu to povedlo jen proto, že držel pevně otěže a šlechticům nedal prostor k rebelii?
V_Idler: Šlechticům, řekněme. Ale utáhnout pípu vlastnímu bratrovi?
ZLiska: Nevlastnímu.
V_Idler: Zrzku...
ZLiska: ...
V_Idler: Víš co? Klidně si království nechej, drž mě 'v zajetí'. Ale trvám na tom, abys mi dal klíče od tátova vinného sklepa!

V hostinci na Čertovce je vždycky živo.
U stolů v koutech tokají štamgasti s holkama z lázní i šenkýřkama.
Pivo i silnější alkohol teče proudem, protože se v kraji objevilo pár "příležitostí", které místní osádce přihrály stříbrňáky do kapes.
Potůček za okny vesele bublá, i když to v halasném veselí nikdo neslyší.
Hostinská si v něm máčí uběhané nohy, než se zase vrhne do víru práce.
Když jí do kotníku něco narazí, nejdřív se jen oklepe, ale vzápětí zaječí, když se voda kolem ní zbarví do červena.
O rákosí se zarazí jasanový luk, který ještě stále svírá dlaň useknuté ruky.

"Normálně mi ta bestie zamordovala celé stádo!" Stěžoval si farmář.
"Žádná bestie z pekla, určitě to byli vlci!" Uklidňoval farář.
"Musíme do jámy poslat oběť, než zamorduje nás!"
"Co jste vlastně slyšeli?"
"Chřestění řetězů! Ďábel, říkám vám!"
Když se Jindřich dívá do štoly, vidí něco podivně lidského. Pak upadne a než ztratí vědomí, vedle obličeje mu stane okovaná bota.
Probudí se v chodbě smrdící sírou, s nelidským mumláním, které se vzdaluje.
Ukazuje se, že pět let ve tmě a se sirnými výpary, u domnělé brány pekla, udělá z rytíře cosi, co funguje už jenom na automatiku.
"Tvá služba končí, rytíři."

"Prý tu ve vedlejší vsi našli v jeskyni draka!" hostinský rozhodí rukama ve směru na jihovýchod.
"Živého?" otáže se značně skepticky a poněkud pobaveně Jindřich.
"...kolik piva jsi mi tu vypil, chlapče?" hospodský zjevně jemnější nuance tónů hlasů už úplně nepobírá.
"Každopádně to mají za zlý znamení a nechtěj tam kopat. Což je pech, kutnohorští pánové čujou novou stříbrnou žílu, kterou otevřou před koncem týdne. Určitě by pustili chlup, kdyby chlapům někdo tu báchorku vyhnal z hlavy."
Rytíř-dobrodruh pokrčí rameny.
"Zkusit to můžu. Z ďábelské lebky v Sázavě se vyklubal zajíc s nalepenými kozími rohy. Tohle bude možná zaběhnutá kravka..."

Jejich svatba měla v Troskovicích být událostí... možná desetiletí.
Rod Semínů byl v kraji nejstarší a nejváženější.
Rychtářovic Anežka byla hezká, ale hlavně měla věno, které tolik potřebovali.
Jeho otec to bral jako příležitost ukázat všem, že požívá úcty samotného pana von Bergov.
Všichni si na událost připravovali své nejlepší "paví" kostýmy ze stejného důvodu - chtěli vzácného hosta oslnit, dostat se do přízně.
Oldřich jediný hlasitě pochyboval, že se lenní pán vůbec ukáže.
Částečně proto, že mezi ním a Semíny žádný skutečný respekt nepanoval.
A proto, že se sám postaral, aby ho na cestě čekal ozbrojený uvítací výbor protizikmundovských rebelů.

Z Trosek se nakonec vykradou ven uprostřed bouřlivé noci (co jen mu to připomíná?), a Velitel se sotva drží na nohou.
K čekajícímu povozu se musí Jindřich proplížit skalnatým lesem plným nepřátel.
Když se vyšvihne do sedla a nešťastný pekelný hrad nechá za zády, má jedinou myšlenku - osvobodit Jana.
K tomu bude potřebovat spojence. Doufá, že Velitel, ležící v polovědomí na voze, a Kateřina, svírající opratě, budou klíčem k nim.
Cesta do Kutné Hory uběhne jako večer u draní peří - v rozhovoru a fantastickém snění.
Na konci je ale čeká zpráva, že prvního spojence musejí zachránit doslova cestou na šibenici.

Stany, které sloužily v Zikmundově táboře coby ošetřovna, oplývaly neobyčejnými úkazy.
Nejnápadnější z nich byl jistě sám vrchní lékař, jménem Musa, jehož pokožka měla v Českém království nevídaný čokoládový odstín.
Jeho hodnocení země a kultury, v níž se ocitl, nebylo příliš lichotivé.
Jídlo bylo podle něj bez chuti a lidé bez vzdělání a noblesy, na jakou byl (podle vlastních slov) zvyklý na Sultánově dvoře.
Léčení se pak podobalo spíše řezničině, pokud zrovna nesáhl do vlastních, kdovíodkud dovezených zásob.
Fascinující ovšem byla rostlina, již měl v květináči v každém rohu stanu.
"To je jazyk zmije ... nebo tchyně. Čistí vzduch od jedů."