DMD Bonus č. 06 pro 20.4.2025

Když překročíte horizont událostí, tedy hranici bezpečnosti černé díry, ze které není návratu, dostaví se jistý pocit.

Vědci to přirovnávají k déjà vu nebo otevření očí v naprosté tmě.

Nesouhlasím, já zažívám... zlom. Jako by v jednu chvíli probíhala přítomnost i budoucnost.

Radím, nechte to plynout, ale nesoustřeďte se na to. Jinak zpanikaříte.

Hlavně se dobře nalaďte, klidně už odložte mobily a užívejte si to.
Od toho jste přeci tady! : )

PS: A vy co exitem nepůjdete, lehněte si na trávu a pohleďte na mraky, prozkoumejte každý kousek té neupravené pěny. Nevěříte? Opravdu ale jde o spektakulární zážitek.

— Zážitková exitová turistika

"Kapitáne, nejsem si tímto plánem jistý."
"Jsem si vědom, ale je to naše jediná volba."

Oba se podívali skrz čelní okno můstku na pomalu otáčející se akreční disk vesmírného útvaru, který předstíral že je obyčejná černá díra.

"Spocku, máš snad nějaký jiný nápad? Komunikátory nefungují, celá loď jede pouze na životním minimu a máme jen pár hodin, než nás iontová bouře dostihne. Enterprise odsud musíme přesunout, a i když je to riskantní plán, pokusit se propojit tuto černou díru s podobným útvarem v neutrální zóně je naše jediná možnost."
"Uvědomuji si, jak tristní situace je že s touto nerozvážností souhlasím."

V hostinci na Čertovce je vždycky živo.
U stolů v koutech tokají štamgasti s holkama z lázní i šenkýřkama.
Pivo i silnější alkohol teče proudem, protože se v kraji objevilo pár "příležitostí", které místní osádce přihrály stříbrňáky do kapes.
Potůček za okny vesele bublá, i když to v halasném veselí nikdo neslyší.
Hostinská si v něm máčí uběhané nohy, než se zase vrhne do víru práce.
Když jí do kotníku něco narazí, nejdřív se jen oklepe, ale vzápětí zaječí, když se voda kolem ní zbarví do červena.
O rákosí se zarazí jasanový luk, který ještě stále svírá dlaň useknuté ruky.

Stmívalo se.
Strávit noc v domě, pod střechou. To se může zdát jako dobrý nápad. Jenže...
Staré domy jsou vlhké, zaprášené, plné divných zvuků, můžou vám (nepravděpodobně) spadnout na hlavu, nebo se můžete (pravděpodobně) přerazit, když si uprostřed noci skočíte odskočit.
Proto se rozhodli rozbít tábor venku.
Křížení opěrných zídek jim poskytlo oporu. Vysoká tráva, kterou ještě nestihly oškubat ovce, zase příjemné lůžko.
A pak se, jako zázrakem, rozlouply mraky. A otevřela se obloha.
Hluboká, bezměsíčná, posetá nezměrným množstvím hvězd, jen do ní spadnout.
Díváš se nahoru a utopíš se v ní. Svět nemá hranice.
Až na temnou linku obzoru.

„Seš si jistý, že s tím umíš? Kámo, já bych to klidně přenechal někomu zkušenému... ” Pronesl jeden mladík a pozoroval druhého, jak usedá za volant vysokozdvižného vozíku.

„Prosimtě nedelěj... Však to vypadá jednoduše! Co by se mohlo pokazit..” Odmávne to packou a nastartuje. Následně dupne i na plyn a pomaleji rozjede. Začne si i pohrávat s různými funkcemi. To už pomocí vozíku nabere palety a zasměje.

„Jsem ti to říkal. Úplná brnkačka.” Mladík zkusí zpátečku. Vtom však onu manipulaci jízdy moc nezvládne.

To už nabourá do zdi a prudkým zastavením uhodí do hlavy.

„Vidím ptáčky... Všude... Okolo...”

„Já průser, bráško.”

Thór. Asi najvzteklejší severský boh, akého som stretol. Mierumilovne som chrapkal, keď ma vyrušili tie jeho pokusy prerušiť môj sladký spánok. Kladivom.
Trochu ma to nakrklo. A tak som naňho a jeho spoločníkov vymyslel test, aby trochu zkrotli a najskôr mysleli, než vytasia.
S Hugim to šlo báječne, nechal som ho pretekať sa s myšlienkou.
S Lokim ... to som skoro spálil barák.
Lenže Thór. Hladina mora poklesla o tri metre, kým sa snažil vypiť oceán! A potom si ten buran vydupal ešte jednu skúšku.
Prehru so starou Elli nebral ľahko.
Potom zistil, čo som spravil.
Niektoré kladivá by mali zakázať...

Tak blízko a přece tak daleko. Na druhé straně rozvodněného Jordánu.
Když vstoupíme do vody, není cesty zpět.
Když přežijeme proti dravému proudu, čekají nás nepřátelé.
Ale když si nesmočíme prsty, nestane se zázrak.
Když se nepohneme, zaslíbení se nenaplní.
Voda se rozestupuje před Schránou Úmluvy.
Kroky nás vedou vyschlým řečištěm.
Dvanáct kamenů bude navždy připomínat, že žádný proud není moc prudký a žádný tok neodnese ty, jejichž nohy upevňuje Hospodin.
Ve vřavě bitvy i klidu pastviny bude už navždy slyšet šumění vody, rozdělující a přece spojující Vyvolený národ.
Jednou se stane symbolem svobody, hranicí, za kterou člověk získává hodnotu.

Alechandro ji jemně pohladil po karamelově hnědé kůži. Pak znovu a ještě jednou. Sklonil se blíž k ní a nasál vůni kůže. Dál ji laskal prsty po jednoduchých a důvěrně známých křivkách. Kůže byla hladká, jemná, bez jediné chybičky. Po dalším pohlazení na něj vyplázla jazyk.
„Máš dlouhý jazyk,“ hlesl polohlasem. „Možná až příliš.“ Zvedl zamyšleně obočí a pak zvedl i ji, aby se na ji lépe podíval. Propaloval ji pohledem. Věděl, že to bude tvrdá robota, než ji udělá k naprosté dokonalosti. Nic jiného ale nechtěl.
Pak se usmál, vrátil nedokončenou botu na ševcovské kopyto a sáhl pro šídlo.

Chuuya si vždy zakládal na tom, že je trpělivý člověk. Velmi trpělivý. Dokonce bezmezně trpělivý.
Nic ho jen tak nerozhází.
Určitě ne jeho parťák, který zase nedorazil včas do práce.
Určitě ne jeho parťák, kterého teď musí vyzvednout na smetišti v jako dopravním kontejneru.
Určitě ne jeho parťák, který v tomtéž kontejneru vůbec není.
Určitě ne jeho parťák, který mu teď volá kdoví odkud.
Chuuya je trpělivý člověk.
Zhluboka se nadechne a vydechne. Zavře na vteřinku oči. Telefon zvoní dál. Přijme hovor.
„Chuuya,“ ozývá se z druhé strany linky zpěvavě.
Chuuya je trpělivý člověk. Nebude křičet.
„Kde sakra jsi?“ zařve.