Mysleli jste si, že květinové téma jsme si odbyli cibulí?:) kdeže! Mimochodem také nechápete, že už jsme skoro v půlce?:-O
Krásné drabblení.
Téma pro 14. 4. 2025: Tchýnin jazyk
Toto téma bude uzavřeno 14. 4. 2025 v 23:59.
Bodíky můžete sledovat zde.
Nezapomeňte si přečíst FAQ.
V případě nejasností konzultujte Pravidla.
Metodika počítání slov
Do prekérní situace se dostala chameleoní moderátorka, která nečekaně musela komentovat tenisové utkání svého zetě. Ten se přitom v zápase nepředvedl v nejlepších barvách a kvůli svému nevýraznému výkonu se na kurtu téměř ztratil.
„Jazyk chameleonů i jazyk tchyní umí být velmi rychlý, takže každou moji chybu svými poznámkami zasáhla velmi přesně,“ popisuje tenista. „Což se bohužel nedá říct o mně a o míči,“ dodává.
„Jenom jsem mu poradila, jak příště vychytat všechny mouchy,“ brání se moderátorka.
O konstruktivní kritiku se však vždy nejednalo.
Navíc je otázka, co se stane, až tenista ze záznamu uvidí, jak komentátorka znechuceně koulí očima.
Zůstávám věrna tradici, že každý ročník DMD musí být aspoň jeden Hercule Poirot. :-)
„Nechápu to, Poirote,“ podivoval se kapitán Hastings. „Jaký důvod měl James Carlisle pro vraždu svého asistenta?“
„Nešťastný monsieur Green našel jistý dopis, který ho přivedl k podezření, že jeho zaměstnavatel zabil svou ženu, madame Paulette.“
„Její tělo se ale nikdy nenašlo, všichni věděli, že zmizela během návštěvy své matky v Paříži.“
„Exactement, Hastingsi! Madame Paulette měla odjet do Paříže poté, co dostala naléhavý dopis od matky. Tady udělal monsieuer Carlisle kardinální chybu, ale až monsieuer Green si jí všiml. Na obálce byla francouzská známka, francouzské razítko, ale dopis byl psán anglicky! Proč by francouzská matka madame Paulette psala dceři anglicky?“
nesoutěžní drabble jako společník Mlčeti stříbro
Jiná tchyně, jiný zeť, podobná písnička.
Rabastan by lhal, kdyby nepřiznal, že je ze setkání s budoucí tchyní nervózní. Kdo by hádal, že bude mít větší vítr z Rowenina otce, diktátora s vražednými sklony, ten by se přepočítal. Odvahu mu nedodalo ani Rowenino povzbuzení, že matka má smysl pro humor, jenom tě musí poznat, chovej se přirozeně. Když je na večeři pozvala do Bradavic, málem to s ním šlehlo.
Minerva McGonagallová se na něj ještě ani jednou neusmála. Kdyby pohled zabíjel, byl by mrtvý natřikrát.
„Uvědomujete si, že Rowenin dědeček je mudla?“
Nádech. Výdech. To zvládneš, střelí mu Rowena v pohledu.
„Vím. Rád bych ho poznal.“
O den později (včera to byl souboj s časem, tedy se omlouvám za ex post) dodám, že toto drabble datujeme do roku 1990. Rabastan a Rowena jsou šťastní a mají se rádi, ale berou se zejména proto, že čekají dítě. V drabble Hořká chuť svobody si můžete připomenout, jak to s nimi dopadlo.
Org.: Body nechci.
Jsem sice chlap, ale z toho, že mě má Páťa přivést představit rodičům, jsem měl pěkný bobky. Navíc taková nóbl rodina, otec primář, matka výzkumačka.
Dal jsem si záležet. Novej sestřih, čistá košile, pugét pro paní domu.
„Ty máš ránu," smála se mi Páťa. Ale co, vlasy dorostou.
Mezitím už mě snad budou mít rádi.
„Čau, já jsem Bohouš," napřáhl ke mně ruku chlápek s culíkem a náušnicí.
Což nebylo nic proti jeho ženě. Tak metr pětapadesát, na hlavě zářivě modrej ježek, na ruce vytetovanej drak.
A v jazyku piercing, jak jsem zjistil po večeři, když mě obehrála v prší.
Může mi někdo vysvětlit, proč se obtěžuju pojmenovávat postavy, když se to potom do textu stejně nevejde?
Stany, které sloužily v Zikmundově táboře coby ošetřovna, oplývaly neobyčejnými úkazy.
Nejnápadnější z nich byl jistě sám vrchní lékař, jménem Musa, jehož pokožka měla v Českém království nevídaný čokoládový odstín.
Jeho hodnocení země a kultury, v níž se ocitl, nebylo příliš lichotivé.
Jídlo bylo podle něj bez chuti a lidé bez vzdělání a noblesy, na jakou byl (podle vlastních slov) zvyklý na Sultánově dvoře.
Léčení se pak podobalo spíše řezničině, pokud zrovna nesáhl do vlastních, kdovíodkud dovezených zásob.
Fascinující ovšem byla rostlina, již měl v květináči v každém rohu stanu.
"To je jazyk zmije ... nebo tchyně. Čistí vzduch od jedů."
BuJaBéza, protože dneska nic lepšího nevyplodím.
Jeden starší (dalo by se snad říct až archivní) kousek z prvního setkání Raddlea s rodiči jeho budoucí (první) ženy. Má k sobě do dvojice drabble Mluviti zlato.
Isobel nesdílí manželův optimismus. Tohohle Biblí nespasí. Leda že by ho svatou knihou přetáhl přes čumák. Ale Minerva ho má ráda a Isobel je ta poslední, kdo si komukoli dovolí rozmlouvat lásku.
S budoucím zetěm se ocitne sama. Všímá si, jak se s nelibostí rozhlíží po všem mudlovském, až nakonec spočine pohledem na ní.
„Připomínáte mi moji matku.“
Něco v jeho tónu napoví, že to nemyslí jako kompliment. Isobel odolá pokušení rozbít mu úsměv, třeba tím květináčem s tchýniným jazykem, který včera přivezla ze zahradnictví.
„Už se těším, až se poznáme osobně.“
Spolkne to, co chce říct doopravdy. Pro Minervu.
“Miláčku, já už to nevydržím,” muž šeptal manželce, zatímco tchyně si odskočila do kuchyni pro další sklenici vína. “Přivede mě k šílenství.”
Manželka si dobře všimla varovných znaků, zejména manželova klepání nohou o podlahu.
“Dobře, ale buď prosím tebe taktní.”
***
“Maminko, velice si vážíme vaší návštěvy, ale nebylo by příhodné, kdybyste překročila mezi tolerance naší snášenlivosti vaší excentričnosti.
“Ale Petře? Co to povídáte? Vůbec vám nerozumím…” tchyně neskrývala překvapení.
Muž zrudl ve tváři.
“Tak vy mi nerozumíte? Mám vám to přeložit do vašeho jazyka? Tak tedy - táhněte zpátky do jam pekelných a neukazujte se tu dřív než na Vánoce! Raus!”
Jednoho dne to prostě muselo přijít. Nebo spíše se dá říct i přijet.
Ano, před dveřmi do sídla stála černovlasá žena v honosných fialových šatech a přes to přehozený ještě kožíšek z lišky.
Byla to plánovaná návštěva? Nikoliv.
„Ettiene, zlatíčko... Kde máš skřítky? Ráda tě vidím.” Ano, to už ho líbá třikrát na tvář.
„Matko... Co tu... Též...”
Žena se zamračí a nakloní blíž k muži.
„To je ta tvoje? Však nevypadá, že by byla do domácnosti..”
Jediná pomluva od tchýně? Nikoliv. Padlo jich víc. Francouzsky.
„Ettiene... Děje se něco?” Optala se anglicky.
Ach ta bariéra... „Ne, zlato... Chválí tě..”
Povídám povídám pohádku o zeleném koťátku... Mám povídat dál?
Lumpík s Montíkem se ženou ke dveřím. Jejich hlasové orgány jedou na plné pecky, jak říkává dědeček.
Kamilka utíká hned za nimi. Takto vítají jen paní pošťačku. Ta má pro kluky vždycky nějakou dobrůtku a pokaždé věnuje hodnou chvíli mazlení. Holčička se opatrně podívá kukátkem a pak otvírá. Pejskové se tlačí jeden přes druhého, aby nepřišli o pamlsek a pohlazení.
Kamilka bere dopis a utíká za maminkou.
"Mamííí, kdo to píše?" ptá se zvědavě.
"Nezapomněla jsi pozdravit?" otvírá maminka dopis. "Néé," přešlapuje netrpělivě holčička.
"Přijede babička z Přelouče," usmívá se maminka. Určitě přiveze nějakou specialitku. Babička má pořádně mlsný jazýček.
