DMD č. 18. pro 18. 4. 2025. Téma: Fosílie

Jako první ten den přišla Michelle, aby si vyzvedla balíček plastické trhaviny, maskované za máslo. Ukázalo se, že půlku jednu půlku si včera namazal na chleba LeClerc a na té druhé se Yvette právě chystala upéct vajíčka. Aspoň tuhle jednu půlku a celou Reného kuchyni se podařilo zachránit.
Pak se ukázal ten anglický hňup v četnické uniformě a na celou kavárnu oznámil, že ,vysírání z Londýna od příštích čtvrtohor pění cifry‘, což vzbudilo zvědavost přítomného Herr Flicka.
A teď přispěchala Edith: „René, má matka onemocněla. Musíme jí sehnat doktora.“
René otráveně protočil oči. „Pochybuju, že v Nouvionu najdeme nějakého paleontologa.“

Před Všeplazími sportovními hrami začali ještěři nečekaně bojovat za vyčlenění hatérií do samostatné soutěžní kategorie.

„Dokud se soutěžilo jen v disciplínách vyžadujících rychlost a mrštnost, nikomu to nevadilo, protože to nejsou naše silné stránky,“ upozorňuje hatérie, která se roky účastní běžeckých závodů v ještěří kategorii a pokaždé skončí poslední. „Ale co si ještěři všimli našeho talentu pro potápění bez přístroje, najednou chtějí kategorie rozdělit.“
Hatérie, kterým stačí jeden nádech za hodinu, jsou v tomto sportu jasnými favoritkami.

Rozdělení kategorií by tedy prospělo oběma stranám, více však hatériím.
Minimálně by je ještěři přestali nazývat vykopávkami, které je třeba ze sportu vykopnout.

Příchod pratetičky Muriel do Doupěte byl divoký a její pobyt zhola nepopsatelný. Artur ale musel uznat, že bez ní by to asi nezvládli.
Příchod tetičky Trudy – předpona pra- by se nabízela, ale po jediném pohledu dotyčné v reakci na ni se jaksi neujala – byl v lecčems nenápadnější a přinášel závan temných dobrodružství. Artur nepochyboval, že kdo vydrží s Muriel, musí být něco extra. Měl pravdu.
Když tedy na oslavě stých narozenin (které se rozhodly tvrdohlavě sdílet bez ohledu na skutečná data) oznámily, že se hodlají odstěhovat, byl to šok, který zmírnil jen Murielin příslib, že bude co neděli chodit vařit.

Raxin procházel s Karmínou podél tržiště.
Zpoza stánku vyskočil otrhaný muž s berlou a vyvolával: „Pane, kupte kouzelný roh! Pevné zdraví, dlouhý život, ochrana před vlkodlaky!“
Pozvedl berlu. Většinu z ní tvořil téměř tři a půl stopy dlouhý roh. Na Raxinově náramku se rozsvítilo několik drahokamů.
„Za kolik?“
„Patnáct brazelů, je vzácný.“
„Ujednáno.“

„Raxi, proč jsi mu platil? Ten roh není kouzelný. Je to jen kus kamene.“
„Kouzelný není, vzácný ano. Ležel v zemi tak dlouho, až do něj prorostl kámen. Kdysi to skutečně býval roh pradávného zvířete, snad trojrožce. Pojď, najdeme ho v Bestiáři Smaragdového věku od mistra Savina.“

Dělal tuhle práci už několik let a vůbec si na ni nestěžoval. Bavilo ho strávit celé dny kopáním do země, nacházením různých artefaktů, fosilií a hlavně ta vůně zeminy. Možná by ho někdo nazval podivínem. On sebe dobrodruhem.

Ve svém vyměřeném prostoru posunul odhrnutím zeminy o kousek níž, když na něco najednou narazil. Zasekl se. Je to váza? Šat? Ostatky? Sám zatím nevěděl.

Byl to kufr.
Zamknutý, modré barvy.

Zámek už zažil své a lehce povolil. Opatrně kufřík otevřel a nahlédl.

Nacházelo se tam nespočet vzorků krve.
V ten moment mu však ani nedocházelo, že tím otevře dávno odložený případ.

„Armáda ČR…“ vojak zakričal a z ulice mu odpovedali dva výstrely.
Oheň sme uhasili, ale len na dlážke.
„Ty budeš po mně střílet takovým fosilem?“
Vystrelil rýchlu dávku.

Kým doktorka na vojakov kričala, s Bartekom sme zliezli na ulicu. Poslali nás.
„Chtěli pouze trochu jídla z vaší zasraný večerky!“ zaznelo z baráku oproti. Nikoho sme nezahliadli.
V snehu ležali dvaja muži. Boli otlačený hlboko v snehu, zanechali v ňom stopu, farbili ho a my sme tušili, o koho ide. Žižkov forever.
Môj útočný tomahavk sa rozhodol ku mne vrátiť. Bartek si vzal dve vzduchovky.
Telá sme prehľadali a nechali skamenieť.

Na ranveji opuštěného letiště stálo několik sportovních aut. Kolem se pohybovalo množství mládežníků.
Po příjezdové cestě se blížilo osamělé auto, skoro veterán.
Z okénka se vyklonil starší muž: "Chtěl bych taky závodit, porovnat tady toho fešáka, proti novým modelům."
"Vrať se do hrobu, fosile," byla odpověď.
Muž se zamračil, zařadil a odjel.
***
Toho večera se mládežníci vrátili do kempu, kde se do noci posilňovali alkoholem. Noc byla temná a mládežňíci unavení. A tak nikdo ani nemohl vidět postavu která se mezi zaparkovanými auty proplétala s nůžkami na plech. Stejně jako nikdo nemohl předpovědět tu osudovou hromadnou srážku vozidel následující den.

Nevycházel jsem z úžasu. Profesor měl ve svých sbírkách vzácné, ba unikátní exempláře. Ve vstupní hale jsem obdivoval neuvěřitelně zachovalou zkamenělinu obřího létajícího ještěra, dokud mne nepřišli upozornit, že jsem se neomluvitelně zpozdil k večeři.
Knihovnu, kam jsme se uchýlili po jídle, pak zdobily menší, avšak o nic méně zajímavé kusy. Ještě dlouho poté, co se můj hostitel omluvil a odešel na kutě, jsem si prohlížel zvláštního tvora připomínajícího slepici s hadím ocasem, když tu jsem náhle zaslechl kroky.
„Hoříte pro vědění až moc, pane kolego."
Příliš pozdě jsem zjistil, že v pracovně přechovává zkameněliny lidí - a vůbec ne prastaré.

"Jo, fosilie, to byl náš profesor, pětaosmdesát a pořád chodil po výkopech. No ale to nás naučil... víš jak poznáš kost od koprolitu?"
"...ne?"
"Olízneš ji. Protože, to, hej, kapilární efekt ve spongióze."
"...prosim."
"No se ti to přilepí na jazyk."
"...takže to jen chodíte kolem na výkopech a lížete věci a doufáte že se trefíte a neskončíte s hubou plnou prehistorického lejna?"
"Hele, když už třetím týdnem klečíš v hlíně a přehrabáváš se v sítě hledajíc zuby a jediný co se ti dostane pod ruku je zátka od Starobrna, a ani ne tak starýho, tak už bys udělal cokoliv."