Kingdom Come: Deliverance

"...všechny, přímo v kostele. Zvířata. Ale ženské prý nechali... aspoň o chvíli dýl, rozumíš..."
"Já slyšela, že ne. Prý když nedýchá, tak se nebrání..."
"Líp pro ty chuděry..."
Tereza bez pozdravu zrychlila krok. Holky ze sousedních koupelí byly otrlé - a neměly ponětí o čem mluví.
Doma nebylo lépe.
"Zase jsi tu měla toho mastičkáře?" strýc Pešek dnes dobré nálady nikomu nepobral. "Ten chasník nevypadá, že za to stojí. Měla jsi ho nechat s jeho rodinou. Esli nemá pozlacený ruce - a i ty mu budou houby platný, když nepřežije..."
Zavrtěla hlavou.
"Pro dobrotu..." zabručel. "Neodstrojuj se, mám pro tebe další práci"

Má drahá paní, jak jen říci,
co v tvojí mysli skrývá se?
Snad víš, že měkký plamen svící
jen přidává ti na kráse...

Odleskům jisker ve tvých očích
jen málokdo se ubrání,
ze rtů tvých hlava se mi točí,
tělo tvoje zve k laskání.

Tvůj život s jiným je svázaný,
i když už není nejmladší;
pro mě jsi plodem zakázaným -
- ten je však vždycky nejsladší.

Snad bylo to jen denní snění,
jež vášní náhle zaplálo,
a společné to poblouznění
má s citem ryzím pramálo.

Tou ukradenou chvílí,
než vše nás zase rozdělí,
jsme osudy své zpečetili,
paní Štěpánko, můj anděli.

Když vstoupila spodní branou do města, přivítal ji již důvěrně známý, podivný pocit.
Domácí neskrývali, že utečenci jsou nevítaní a na obtíž.
Nevraživost a podezíravost k lidem, kteří vše ztratili, byla důsledkem, nikoli příčinou.
Malebné městečko mezi dvěma hrady bylo prosycené pocitem viny.
Ne za ten masakr - za ten mohl samozvaný král.
Ani za osobní hříchy, té byste se zbavili zpovědí.
Vlastně to dokázala pojmenovat jen proto, že to sama prožívala.
Vesničané, natahující ruce z bláta ulic, na tom byli lépe, než mrtvoly, rozkládající se v prachu rodné vsi.
Měšťané ve srovnání ani nezakusili těžkosti.
Všechny je dusila vina přeživších.

Ten z jedné strany postříbřený skleněný střep jí přinesl bratr z dolů, týden předtím než přitáhl Zikmund. Bůh jen sám věděl, kde takovou vzácnost vzal.
Za jeho věnování - že snad když se na sebe občas podívá, přestane děsit chasu ze vsi - ho přetáhla utěrkou.
Přesto jeho poslední dárek nosila stále u sebe - a byl jí čím dál vzácnější.
Jak jinak by mohla nenápadně zjistit, co se děje za ní, nebo nepozorovaně nahlédnout za nejbližší roh? Čím jiným oslnit všetečné oči, aby se konečně podívaly jinam?
A jak se ujistit, že její pacient stále dýchá, ač se mu skoro nezdvíhá hruď?

Ve Skalici se žilo pěkně.
Nebylo to sice žádné velké město, ale všichni tu spolu dobře vycházeli.
Z okolních kopců se kouřilo, protože zde pracovaly těžařské hutě a kutali stříbro.
Krom toho se okolo rozkládala pole a za nimi les. Slunce hřálo.
Lidé se zdravili a usmívali se na sebe.
A tomu všemu dominoval hrad, odkud na to vše dohlížel Racek Kobyla. Spravedlivý pán, kterého zde ustanovil sám král!
Ano, ve Skalici se žilo tenkrát pěkně, vzpomínal smutně Jindra na dobu, která mu připadala tak vzdálená, že snad ani nemohla být, a přitom od těchto dní uběhly sotva tři týdny.

V nočním tichu znělo horečnaté sténání ze slamníku v rohu světnice nepatřičně hlasitě. Tereza vpravila Jindřichovi do úst několik loků lektvaru, který přinesla ze své výpravy. Snad mu dají trochu klidu.
Sama se natáhla na vedlejší pryčnu. Na rozdíl od mlynáře Peška její spánek noční můry nemocného nerušily - měla své vlastní. Její strýc ji za ty dva týdny naučil, že tma je dobrý spojenec. Přesto každou noc netrpělivě čekala na úsvit.
V denním světle se věci nezdály tak strašné. Světlo přinášelo rozptýlení i přechodné zapomnění. Světlo znamenalo naději.
Sténání utichlo, právě když obloha začala blednout.
Třeba se Jindřich dnes probudí.

"Desátá hodina odbila, chval každý duch Hospodina!"
Ratajským náměstím se neslo vyvolávání ponocného. Tereza se přikrčila hlouběji do stínu dveří, aby ji náhodou nezachytilo světlo lampy okolo procházejícího strážného. Znovu nasadila šperhák do zámku, počkala na další zvolání, které mělo skrýt případný hluk, a polechtala západky. Cvaknutí oznámilo úspěch. Teď se jen modlit, aby byly řádně promazané panty...
Vklouzla dovnitř. Apatyka nebyla ponořená v úplné temnotě, jak se zdálo zvenku. V zadní místnosti se mihotal plamen. Naštěstí se odtamtud také nesl tichý lékárníkův hlas, mumlající něco, co podezřele připomínalo zaklínadlo.
Tereza se jako myška natáhla po lahvičce, pro kterou přišla.