DMD č. 12. pro 12. 4. 2012. Téma: Zadek v mlze

Mladý Tutanchaton se neklidně zavrtí. Venku je tak nádherně a on tady musí sedět a poslouchat toho otravu Rashida. „...a nebesa jsou bohyní Nut...pane, posloucháte ?“ Tutanchaton sebou trhne.“ Co- jo, samozřejmě. Bohyně Nut, chápu.“ Rashidi si mírně povzdychne. „Dobrá, budu tedy pokračovat. Bohyně Nut nám často posílá přes nebesa různá poselství, která...Tutanchatone?!“ Patnáctiletý faraon sebou trhne. „Ohm, jo, nebeská poselství. Ty já vidím pořád.“ Učitel si vyčerpaně povzdechne. A tenhle fracek má být náš faraon...“Dobrá můj pane, co tedy vidíte na obloze?“ Tutanchatona to už vážně začíná otravovat. „Zadnici.“ Odpoví pohrdavě. „Čí, u Isis?“ „Snad bohyně, ne?“

Osudu zjevenému věštbou nelze uniknout, to je známá věc. Když například jakási vědma prohlásila, že ta holčička se značně problematickou pokožkou bude jednou hrozbou pro Ásgard, holčička skončila v podsvětí jako bohyně mrtvých Hel.
Věštba také hovořila o tom, že postaví loď z nehtů nebožtíků Naglfar, a tak se Hel věrna severské osudovosti stala největší světovou odběratelkou sad pro manikúru.
Na Helin pokyn zahalil kýly, pancíře a přistávací plošiny Naglfaru 2, 3, 4... neproniknutelný opar.
Bohové určitě vyšlou do podsvětí posla s prosbou o propuštění Baldra. Měli by vidět, že Hel proroctví důsledně naplňuje.
Jen nemusí vědět, jak moc důsledně.

Čtyři Anarchští přátelé se tísnili u skromného ohníčku a nepřetržitě se chechtali. Všichni byli potrhaní, od krve a jeden zuboženější, než druhý.
Společně se před několika týdny vydali na cestu do Afriky a zatím si své dobrodružství užívali plnými doušky. I upíři si potřebují čas od času odpočinout. Například si dali noční výstup na Kilimandžáro a z hecu se nechali sežvejkat hrochem. Prostě parádní jízda.
Dnes hráli pro změnu na plácanou. V pralese byla mlha, že by se dala krájet, a tak pubertálně plácali do každého zadku, který v mlze spatřili.
Očividně to přerostlé ego toho gorilího alfa samce nerozdýchalo.

A/N: Podle původní verze příběhu matka Achilla při máčení nedržela za patu, ale za jinou, poněkud intimější část těla. Což sice vrhá nějaké světlo na dobu, po kterou ho nebyl schopen nikdo porazit, ale vyvolává spoustu otázek ohledně jeho smrti.
Varování: V textu se vyskytuje sprosté slovo.
Voják se opatrně plížil kouřem smíšeným s ranní mlhou a hledal svůj cíl. Nabral do plic ledový vzduch a zaměřil se na mlhu otvírající se před ním. Konečně se objevil. Nedaleko od něj se v mlze rýsoval holý zadek. Muž natáhnul ruku dozadu ke svému mladšímu kolegovi.
„Podej mi to.“
„Ale rozkaz zněl přeci jinak!“
„Na tohle místo jsem se nedostal proto, že bych poslouchal rozkazy, jasný? Přece ho teď nebudu obcházet. To by dělal maximálně sebevrah.“
Zezadu se ozvalo nesouhlasné zamumlání, ale o pár vteřin později mu v ruce přistál luk.
Napnout tětivu, zamířit, pustit.
*boing*
„A do prdele!“

pozn. Nemá to sto slov a jedno drabble už tu mám, ale napadlo mě to a nemůžu se nepodělit... Takže nesoutěžní.
Byl jeden rytíř, škoda mluvit,
statečné skutky nekonal,
drzý byl, že si toho všiml
dokonce samotný pan král
A protože byl tuze přísný,
drsný jak od chleba kůrky,
nechal mu vytetovat nápis
rovnou doprostřed půlky
Nikdo netuší, co je tam psáno,
nikdo ho nikdy neviděl,
jedno však jisté je a stojí psáno
v každém z hrdinských děl:
Totiž že za chování své drzé
nezbylo mu než při čůrání
schovávat zadek v mlze
nebo ho zakrývat dlaní

(4k)
„Jak mám kruci něco hlídat, když v téhle sračce nevidím na krok?“ zaklel Jarkko Haakonen, zatímco se snažil v husté bílé kaši zahlédnout aspoň hlaveň vlastní zbraně.
Mlha byla na Vigo Caladia v podstatě turistickou atrakcí. Už od rané kolonizace se v ní ztrácely děti a když padla tma, upíři měli pré. Výsadek hubitelů dorazil ráno a už jich v jinak evakuovaném městě zpopelnili devět. Teď čistili kanalizaci, on s povolením zabíjet hlídal východ.
V dálce zaslechl šramot, pohotově tím směrem vypálil a trefil bloudícího Edvina přímo do jeho božské hýždě.
Ani dnes se Chcípáci, věrni svému jménu, nevrátí všichni.

Omluvte prosím název a sprosté výrazy použité v textu, ale bez nich by to nešlo. Mannen som elsket Yngve je sprostý film. :D Info o něm najdete zde.
Je na místě poděkovat Justince, protože bez diskuze o zmršených názvech u jejího drabble by mě tenhle fandom na tohle téma nenapadl, takže díky!
„Nemůžu matce říct, že hraju v Kundě,“ odmítl Jarle Helgeho návrh. Helge vypadal naštvaně, ale nakonec uznal Jarleho pravdu. Pak vymysleli ten nejlepší název na světě. Mathias Rust Band! A kundu si nechali do písničky, protože každá punková kapela alespoň jednu píseň s kundou potřebuje. Pak začali zkoušet, pít, plánovat, hulit, hrát a šukat jak o život.
Nic ale nebylo důležitější než kamarádský propletenec chlapeckých vlasů, podávaný joint, smích a název jejich první budoucí desky.
„Nazvem jí Prdel v mlze!“ řekl Helge. „Jako zadek letadla, chápeš?“
„A byla tehdy vůbec v Moskvě mlha?“ zeptal se Jarle.
„A není to jedno?“
Píseň s kundou si můžete poslechnout tady.
Pokud máte raději jiný styl hudby, můžete zkusit Fortapt, která ve filmu taky zazní.
A pokud by se našel někdo, kdo neví, kdo je Mathias Rust, informace může najít v tomto článku.

Poznámka: Chtěla jsem napsat protestní drasťák, ale včera se jich objevilo tolik a tak dobrých, že jsem to vzdala a místo toho vyrobila protestní slaďák. Mlha tam je, zadek taky, tak snad mi to projde.
Doporučuju ukázku fada poslouchat zároveň se čtením.
http://www.youtube.com/watch?v=OzrUs08-SWs
Sladkobolný pocit vyjádřený nepřeložitelným
portugalským slovem saudade vystihují písně fado.
Plynou zvolna i vznosně jako temně zelené mořské vlny,
tesklivé jako křivolaké bílé uličky za závojem deště,
tajemné jako zádě lodí zakotvených v ranní mlze,
nostalgické jako modrozlaté přítmí kostelů,
žíznivé jako olivovníky sežehlé sluncem,
důstojné jako zadumané korkovníky,
hluboké jako inkoustová obloha,
smířené jako vůně rozmarýnu,
něžné a křehké jako majolika,
hebké jako bělostná krajka,
palčivé jako mořská pěna,
hrdé jako ostré útesy,
opojně sladké jako
rudé portské víno.
Prodchnuté věčným, nekonečným smutkem a steskem.
Saudade za všechny a všechno, co pohltily neúprosné vody chladného oceánu.
Saudade de Portugal.

Mlhu, která by se dala krájet, viděl Doctor naposledy při návštěvě Rákosníčka. Padla na ně znenadání a teď v ní hledali TARDIS.
„Doctore?“ ozvala se Donna váhavě. Potom ucítil až příliš intimní dotek. Vyjekl.
„Donno, tam mi nesahej, to nebyla ruka!“
„Promiň… A jak mám v týhle mlze vědět, že tam máš předek, nevidím ani tvůj kostnatej zadek!“ ohradila se a konečně nahmatala jeho původně hledanou ruku.
„Zato tvůj zadek z tý mlhy přímo vystupuje,“ přešel do ofenzivy.
„Abys věděl, tuhle byl můj zadek prohlášen za umělecké dílo.“
„Jo, ale to jsme byli v baroku.“
Mlha skryla její vražedný pohled.

AN: BJB
Já hned říkal, že tudy nemáme jezdit, ale oni nedali pokoj. Prý zkratka.
„Ale co, žádný Bral z boje neutíká,“ povídám si a vyrazím vpřed.
No, řeknu vám, v Hvozdu to není nic moc – černé stromy, co mají černé myšlenky, takový má jeden z toho lesa pocit. Ale cesta probíhala celkem v pohodě, tedy až na drobný incident s tou akční vrbou. Dědek Vrbák! Hnusák je to.
I když padla mlha, pořád to bylo dobrý. „Sleduj stále zadek poníka před sebou,“ říkám si. Jenže pak po mně hrábla ta studená pazoura Mohylového ducha, a to tedy byla rána pod pás.