Mytologie egyptská

Samozřejmě je skvělé být zářícím božstvem věcí skvostných a vznosných. Poslouchat hymny na svou počest bez obav, že vás vaši vyznavači zašlápnou.
Jistě je hezké, když je vaše slunce stvořené z ohnivých drahokamů nebo se vozí v elegantním kočáru.
Ovšem někdy si při metaforické pouti tohoto zásadního nebeského tělesa musíte vystačit s tím, co máte zrovna po noze.
Občas je to kulička trusu.
Proto kdokoli, kdo ohrnoval nos na vrubounem posvátným, měl co dělat s jeho božským vtělením Cheprerem, s mocným Reem i sprapůvodním Atumem.
A s nelítostnou Sechmet, ovšem v jejím případě za tím stojí spíš všeobecné krvelačné predispozice.

Byl to hezký poklidný večer. Všichni dorazili včas a v natolik dobré náladě, v jaké po dlouhém pracovním dni mohli být.
Už si nevybavovali, kdo přesně s tím nápadem přišel, ale setkání se zdařilo.
Hádés, majitel trojhlavého psa nejušlechtilejší rasy při společném venčení zapomněl na své problémy se sociální izolací a jejím dopadem na milostný život.
Hel, majitelka psa naprosto pochybného původu, který vypadal, že už se několikrát popral s tankem, si zapomněla loupat kůži z rozkládající se části tváře.
A Anubis se s nimi cítil jednoduše ve své kůži.
Ať už ti dotyční byli podsvětní bohové, nebo jejich psi.

O Afrodíté jako o vynálezkyni pexesa jsem psala už dříve (https://sosaci.net/node/38631), tedy nyní zabrousíme do egyptské mytologie a k vynálezu puzzle ...

Nachtnebef, velekněz Hermopole Magny, sídla chrámu Thovta, boha moudrosti a vědění, byl spokojen. Nový faraon ve své nekonečné moudrosti rozhodl o rozšíření chrámu (což už potřeboval jako Egypt záplavy). Nové sochy, lepší malby. Sochaři a malíři se svými tovaryši pracovali naplno, dílo utěšeně pokračovalo, ale občas...

"Co. To. Je?" zíral Nachtnebef na oltář.

"Apoteóza Thovta, ó nejvyšší."

"Kdo to maloval?"

"Mladý Punkhotep," přistrčil mistr k veleknězi sebevědomého mladíka s vlasy od barvy (alespoň to tak vypadalo).

"No?" ukázal Nachtnebef na postavu boha-ibise, vyvedenou en face.

"A jak jinak jsem ho měl namalovat, když se mu všichni klaní z obou stran?"

Je příjemný večer, ideální k hraní her v dobré společnosti.
Pak váš přítel spokojeně zkříží ruce, zazubí se na vás a zavyje: „Šach mat!“
Namítnete, jestli si je jistý, a on, že mrtvého krále přece pozná.
Vzápětí trhne uchem.
Cosi dopadne na střechu a za oknem se sype zdivo.
Oba zvednete hlavy. „Ne.“
Ano. Oknem se dovnitř vřítí rozzuřená masa, šachovnice letí vzduchem, vy letíte vzduchem…

Thovt ze sebe setřásá omítku, zatímco Anubis vysvětluje: „Volal jsem šach mat, ne Sachmet.“
Lví bohyně cosi omluvně zavrčí.
Šachy jsou hra určená pro dva hráče, ale počet hledačů roztroušených figurek není nijak omezen.

„Opravdu mne volá?“ Kdysi byla nejuhoněnější maminkou v celém Egyptě (a její syn Hor nejkatastrofičtějším dítětem na celém světě). Zvládli spolu horečky, kousnutí jedovatých tvorů, spálení, noční můry, průjmy. Teď už ji ale staletí nikdo nezavolal. Místo ní vzývali toho mladého křesťanského boha s jeho vousatým doprovodem.
Mrňavý posel - démon, zjevně nepatřící do pohanského světa,- netrpělivě přešlápl na své jediné noze. „Hor chytil sokola, křepelku, divokého pelikána. Zařízl ho bez nože, uvařil bez ohně, snědl bez soli. Bolí ho břicho.“
Eset pozvedla ruce. Ucítila v nich opět čarovnou sílu. Usmála se. Už se těšila, jaké dítě bude dnes jejím Horem.

„Ree, pozor! Apop na levoboku!“ Ryba abdžu máchla ploutvičkou a zmizela v hlubinách.
Bárka se zakymácela. Veliký had, který do ní vrazil, pozvedl hlavu a zasyčel.
„Kobří bohyně, plivejte na něj!“
„Malé devatero, podupej ho levou nohou!“
(„Au, ta byla moje!“ „Promiň.“)
„Sutechu, máš harpunu?“
(„Jak -zapomněl doma-? Dobře, opékáček na buřty postačí.“)
„Hore, svaž ho!“
„Reovo oko v podobě kočky, máš nůž? Nakrájej ho!“
(„Mňau!“)
„Podsvětní bohyně s ohnivým dechem, spalte ho!“
„Tak jo. Dobrá práce. Vycházím.“

Každý nový den je tomu předchozímu podobný jako vejce vejci. O tom, že to ale není vůbec samozřejmé, staří Egypťané věděli své.

Přišla jsem dávno. Oslavovali mne, bořili mé chrámy. Byla jsem svržena do Tibery a opět vylovena. Pronášela jsem dokonce satirické verše na papeže. Pak se na mne trochu zapomnělo.
Ale ne docela. Postavili mne do klidného kouta rušného náměstí. Nahlížím do srdcí kolemjdoucích. Občas nepatrně pošťouchnu (ty okamžitě vychladni a běž se omluvit … ty se neboj, uzdraví se … ty počkej tady, za chvíli ho potkáš … ty nastup do autobusu a jeď za ní … ). Ne náhodou se u mne scházejí milenci.
Jsem Isis. Čtu srdce živých stejně snadno, jako můj muž čte srdce mrtvých.
Jsem Isis, a toto je moje město.