Řecká mytologie

Hodovní sín paláce byla plná. Byla plná kouře z ohňů, do jejichž veselých plamenů skapával tuk pečeného masa. 

Byla plná hluku, pokřikování, vtipkování, chlubení se a přátelských hádek mužů, kteří byli ještě včera vojáky.

Byla plná plná právě těch mužů, již chtěli zapomenout na bitevní vřavu, prach a krev, a tak pili silné víno, jedli tučné maso a pokoušeli se nahlédnout za výstřihy služek.

A byla plná vytěsněných vzpomínek na padlé přátele a lidské zbabělosti.

Na vyvýšenou trojnožku v koutě vysedl starý slepec. Pohladil struny své lyry a upravil její lazení.

"O hněvu Achilleově mi zpívej ó múzo..."

Místnost ztichla.

Solón, nejvyšší zákonodárce athénský a mudrc nad mudrce, ležel na lůžku a tiše, leč naříkavě vzdychal. Dvé otroků mu chladilo hlavu, jiný přidržoval jeho pohár s ředěným vínem. 
Peisistratos, nezvyklý dlouhých průtahů a člověk nebývale přímý, klepal nohou o podlahu, byv udiven tak neobvyklým stavem svého přítele a příbuzného.
"Co trápí mou vznešenou přízeň," zeptal se Solóna nakonec, nečekav na vyzvání.
"I hlava se mi brzy rozskočí. Až příšte bude mystéria nad Athénami třeba vykonati, povoláme jiného než Epimenida z Kréty," zaskučel Solón.
"Tak špatně vymítil zlé duchy?"
"I dobře, ale cosi o krétském lháři tvrdil a hlavu mi pomotal."

Leželi ve stínu a pozorovali nehybné zelené listy a větve, jež se zespoda zdály propletené. Propleteni ale byli oni dva.

Hyakinthos hladil svého božského milence po zlatých vlasech. "Celý žhneš."

"Dnes se tak cítím," odpověděl Apollón, přitáhl si mladíka k sobě a políbil jej.

Když se Hykinthos odtáhl, aby nabral dech, zeptal se. "Jaktože se nepotíš?"

"Jsem přece bůh, můj sladký princi," odpověděl Apollon hlavě, jejíž polibky klesaly od hrudi níž.

Pomilovali se pomalu, protože den byl tak horký, že to jinak nešlo.

"Už klesáš," utrousil Hyakinthos a ukázal k červenému západu. "Nezaházíme si?"

Jejich těl se dotkl západní vítr.

"Dej mi pusu."

"Ne."

"Proč ne?"

"Páchne ti z pusy."

"Nepáchne!"

"Páchne!"

"To odvoláš!"

"Neodvolám!"

"Já to řeknu tatínkovi a ten ti vyhlásí válku!"

"Ha! Tvůj tatínek je i můj tatínek!"

"Počkej, vážně?"

"Ano. Svedl moji matku tak, že se proměnil v divoké prase. Když ji honil lesem, zakopla a spadla do kupky hnoje."

"... A mně říkáš, že smrdím?"

"Neřekla jsem, že smrdíš. Řekla jsem, že ti táhne z pusy. To je rozdíl."

"No jistě. Vsadím se, že se jenom stydíš, protože nevíš, jak se líbat. A polibek Slunce by tě zahanbil."

"Jo, to si říkej dál, Apollo."

"Hej!"

"Cha!"

Za noci sebrali své zuby a drápy,
hádali, sečetli, co lidi trápí.
Větřili ve vzduchu, že žene se změna,
a jedna z bran byla nezamčená.
Všichni moc toužili prozkoumat svět,
z vězení proklouznout, nehledět zpět.
Stvořeni byli z hlubiny snění,
dary a zmary tak štědře obdaření.
Můry žalu křídly třepotaly,
krkavci zrady skřehotali,
zoufalství našlo si poslíčky výry
a hydry válek dštily své síry.
Když prchli do dálky ti podivní tvoři,
ozval se šramot v laboratoři.
Ve skříňce, v lahvičce zní tiché škrabání,
ta náhlá samota hrůzu jí nahání.
Poslední zůstala – ach, kam se poděje?
Nejmenší, ztracená myš dobré naděje.

Pegas naposledy máchl křídly, pak je roztáhl do šíře a začal pozvolna klouzat dolů. Bellerofontés záhy mezi Lýkijskými skalami spatřil obrysy Kragu a ucítil pach síry. Tam měl namířeno.
Sotva se Pegasova kopyta dotkla země, Bellerofontés seskočil z jeho hřbetu a vydal se hledat svou kořist. Nenašel však Chiméru útočící a zuřivě chrlící oheň. Místo toho ležela na zemi v tratolišti krve, zatímco se nad její mršinou skláněl cizinec s vlasy bílými jako Pegasova hříva a odřezával jí hlavy.
Když Bellerofonta uslyšel přicházet, vstal a otočil se na něj: „Je mi líto, kamaráde, ale za tuhle potvoru shrábnu odměnu já.“

"Tati, já chci zvířátko!"

"Dceruško, na to jsi ještě moc malá. Kdo by se o něj staral?"

"To je mi jedno! Chci zvířátko! A hned!"

"A kde ho mám teď hned okamžitě vzít? Copak jsem bůh, abych ho dokázal vyčarovat ze vzduchu?"

"Ano!"

"A jo, vlastně, vždyť já jsem bůh. A jaké zvířátko chceš?"

"Lva! Ne! Draka!"

"Takže chceš chiméru. To mi byl Hádes dlužný."

"Volal mě někdo?"

"Ááááááá!"

"Neječ jako malá holka, Apollo. Co chceš?"

"Může moje dcera dostat tvou chiméru jako mazlíčka?"

"Ne!"

"A co takhle Kerbera?"

"Haf!"

"Jé, pejsánek!"

"Apollo, drž to dítě nebo za sebe neručím!"

Tina Ditě ještě neodpustila ten únikový modul. Poslední. Kvůli Ditině naléhání v něm nechaly odletět dvě holky, které možná byly sestry, nejlepší kamarádky nebo přítelkyně.
Storge, filia, erós.
Kdyby Dita s Tinou prostě odletěly, nemusely by prchat nocí po Cypriu III před… „Parazitickou kolonií přenášenou tělními tekutinami,“ snažila se všem vysvětlovat Tina.
„Zombie,“ špital Dita a odtáhla Tinu do boční uličky.
Zparazitovaní Cyprioťané se prohnali kolem.
Dita vyťukala kód na dveřích.
Vhuš!
Přivítala je laboratoř.
A hlavně plazmaděl v rukou jednookých výzkumníků.
„Hoši!“ zajásala Dita.
„Paní šéfová!“ zvolali výzkumníci.
Když Tině předali plazmadělo, konečně byla i ona ve svém živlu.

"Dcero, to není dobrý nápad," prohlásil táta. Ignorovala jsem ho. S povzdechem mě následoval a zalezl do křoví. Skrčili jsme se a vyčkávali.

"Nechceš se vrátit zpátky?" zkusil to znovu.

"Ne," odsekla jsem. "Zůstanu tady dřepět, dokud neuvidím to, kvůli čemu jsem přišla."

Pročistil si hrdlo. "Dobrá. Ale v tom případě ti musím povědět, jak se dělají děti..."

O jednu útrpnou přednášku o včeličkách a motýlcích později

"Pozor! Už jde!" sykla jsem.

"Pššt!"

"Ne, ty buď potichu!"

Mezitím Eros vlezl do potůčku a začal se koupat. Voda mu stékala po vypracovaném těle.

Zaslintala jsem.

"Měl jsem zůstat bezdětný," zabrblal Apollo.

Opustila svoji zemi. Prolila krev své krve a okradla svůj lid. Pro co vlastně? Zlaté vlasy jako moře za úsvitu? Hlas jako brnkání strun? Ruce jemné jako ozvěna mechu?
Její synové voní ztracenou domovinou. Jejich vlasy jsou jako koňské žíně, jejich jazyk se ohýbá starou řečí, jejich ruce ji hladí, když tiše pláče na zápraží cizího domu v cizí krajině.
Nedokáže je zabít. Jsou její, jsou svoji. A jednou je zachvátí stejná nemoc srdce. Zahoří nenávistí. Zalkají nad samotou matky a sobectvím otce. Povstanou proti pozlacenému tyranovi. Šílenstvím vykoupí zradu.
Médea a její děti usednou na trůn z Iásónovy krve.