DMD č. 12. pro 12. 4. 2012. Téma: Zadek v mlze

Třídní schůzky mi vymazaly mozek. A mám hlad.
Varování: Možná ho taky dostanete. ;)
A/N Lejdy, tohle mi projde, že jo?
------------------------------------------
Paštičky, křepelčí vajíčka a podivná růžová věc jako předkrm. Uzený losos, uzená treska, uzení sledi naskládaní v pyramidě. Klepající se pudinky z Yorkshiru. Karamelové ořechy. Sýry, spousty sýrů. Kozí, ovčí, určitě i sýry z mléka zvířat, která neznal. Skotské langusty. Krabi. Raci. Krevetky v míse. Určitě se ještě před chvílí musely hýbat. Kachničky, kuřátka, holoubci a jako zlatý hřeb z ptačí sekce – páv. V intermezzu lekníny z bílé čokolády. Následně přišla na řadu selátka a telátka. A jehňátka obalená do falešného zlatého rouna.
Tom Chanty se cpal. Vzpomínky na holý zadek a násilnického otce zmizely v mlžném oparu z jídla...

Když jsem byl kluk, prádelna mi připomínala alchymistickou laboratoř. Horké vlhko. Pach mýdla. V kotli klokotá voda, poklice se syčením a pšoukáním nadskakuje. Maminka ve veliké kádi tluče prádlo. Plak, plak. Pravidelný mlaskavý zvuk. Pravidelné vystříknutí mýdlové pěny. Smím ji nabrat do slámky a vyfukovat duhové bubliny. Je to jako kouzlo. Bublina se chvějivě točí a při tom mění barvy.
Horká prostěradla vydechují oblaka páry. Zadní část prádelny je jí plná. Tam pracuje služebná Marie, jen občas ji zahlédnu zarámovanou v mlžném obdélníku dveří.
Vidím ten obraz jasně, jako bych ho měl před očima. Teď ještě ho dostat na plátno.
Ten obraz skutečně existuje, autorem je Jean Baptiste Chardin. Můžete si ho prohlédnout například tady:
www.artmuseum.cz/reprodukce2_pohled.php?dilo_id=5956

BJB
-----------------------
Úředník se rozpačitě podrbal. Za celou svou kariéru na patentovém úřadu Jazykového ministerstva se s něčím tak – zdráhal se použít slovo 'divným' – nesetkal.
Párkrát už se mu na stole zjevily různé neobvyklé návrhy. Některé uznal, například přirovnání „padne jako prdel na hrnec“, slovesa seslonit a roztentovat, přídavné jméno hustokrutopřísný.
Jiné, třeba přídavné jméno letmosmutný nebo palivový ve významu barvy zamítl. Směrnice jsou směrnice.
Nemohl se ale rozhodnout, co se zadkem v mlze. Žádost byla vyplněna špatně, tudíž ani nevěděl, jak by se toto slovní spojení mělo používat.
„Chm.“ Znechuceně ohrnul ret, zvedl umolousané papíry a ladně je odhodil v dál.

A/N: BJB. Ostatně, co jiného napsat na takové krásné téma...? :D
Ukrýváme se v horách, protože tu snadno můžeme uniknout případným pronásledovatelům. Víme, jak si poradit s nástrahami života v horách, a můžeme se tedy soustředit jen na jeho krásu.
Třeba ta svítání! Někdy se chodíme dívat na východ slunce. Údolí pod námi jsou ukrytá v mracích – jako džbány naplněné mlékem po okraj. Často zůstávám na vršku hory jako poslední, ochromená krásou.
Jednou jsem se dívala za odcházející skupinou a spatřila rudé pozadí jednoho z našich samců, které nápadně kontrastovalo s bílou mlhou. Jaká nádhera!
Od té chvíle jsem už nechtěla nikoho jiného – toho by mi totiž každá paviání samice záviděla!

pozn. BJB nejhrubšího zrna
Hajný klímal na posedu. Nebýt slabé mlhy, byly by dneska na pozorování ideální podmínky – vítr foukal k němu, měsíc svítil ostošest, takže měl mýtinu s mladými stromky jako na dlani.
Zbystřil, když na ni vyběhl páreček vlků.
Když se změnili v lidi, protřel si oči. Bez účinku.
Na to, jak se k sobě chvíli měli, nepokrytě zíral.
Pak žena se smíchem vyklouzla muži z náruče a zmizela mezi stromky. Ten ji za okamžik následoval.
Vlci běhaj po lese s holejma zadkama..., pomyslel si ohromeně a přičichl k placatici, jestli v ní má opravdu jen borovičku.
Slíbil si, že přestane pít.

Pan profesor se zeptal pana Kaplana: „Co se stalo?“
Pan Kaplan se hrdě postavil v lavici. S náznakem úklony hlavy se zhluboka nadechl a spustil: „Pánpresor, já jít včera. Byla tma, ale ona ne černá, ona bílá. Nedalo se vídat. Já patřil polní částečka zad, tedy dečka v páře.“ Pan Kaplan po krátké odmlce vyhrkl: „Zadečka. Jo právně: zadečka. U lesa pakovala kára. Já ne vědět, že ona zoufala. A pak já zírám. Zadečka kára bum do já. A proto já teď mít rána na zadečka a sádra na ruka vpravo. Láva, že já ne kaput, jen zadečka kapota vosička.“

Inspirováno básní Heinricha Heineho.
Mysl trápí v duši temný splín, vzpomínám na tiché kraje, které hladil mocný Rýn. Vlna s vlnou si tam hrála, ostře řezal skalní klín. Mnoho let už od té doby, však duši halí pocit dávných vin.
Dávno, poutníka jsem vezl v ty vlny Rýna zrádné, varoval jsem jeho zrak. „Nesmíš nikdy, mládče sličný, pohled ku obzoru vznést. Tam na vrcholku skály ostré, kde se slunce s zemí stýká, za soumraku nymfa zlatá zpěvem sličným pocity tvé zviklá. Sladkost její tvého skonu předzvěst však!“
Ráno, nad Rýnem se mlžný opar vznes. Na zádech mrtvý jinoch leží. A nad ním – krásná Lorelei.

Je krásná, mladá a do hlavy jí není vidět. Jede tvůj film. Jako do aut a do melounu. A k tomu dlouhý zrzavý vlasy jí na zádech čechrá vítr. Její kroky značkují vysoký martensky a jasná černá. Dup dup! Po krajnici. Vlastně celá černá. Jak je typický celý její generaci. Jenom ta zrzavá palice ruší tu černou a svítí na dálku. Čumíš přes volant. Jakoby tě zavřely do bílý plastový mlíkový flašky z Lídla. A sníš. O zadku. O mlze. O černým zadek v mlze. A vidíš úplný hovno. A při tom vedle na sedadle máš zrzavou paruku a martensky.

Ležel bezvládně na posteli. Dýchal mělce a tvář měl nepřirozeně bledou.
„Xandere,“ šťouchla do něj Willow nešťastně prstem. „Co mu je?“ Otočila se bezradně na Gilese.
„Musíte mi říct, co přesně se stalo,“ požádal klidně Giles.
„Našli jsme ho ráno na louce za hřbitovem,“ vysvětlovala chvatně Buffy. „Ještě chvíli byl vzhůru, ale pak omdlel.“
Giles si zamyšleně vyčistil brýle.
„A říkal něco? Naznačil, co se mu přihodilo?“
„Jen,“ Buffy se ušklíbla, „jen něco o perfektním zadku oděném ve stříbrné mlze. Na to nevymyslím vtipnou hlášku ani já.“
„Pak je to ovšem jasné,“ zaradoval se Giles. „Pokusily se ho utancovat víly.“

U Merlina, kolik jsem toho včera vypila? Přemýšlela Hermiona Grangerová, když v laboratoři Lektvarologického výzkumného institutu připravovala dokrvovací lekvar.
Věděla, že jít v tomto stavu do laboratoře je špatný nápad. Sotva stála, ruce se jí klepaly a všechno měla jako v mlze. Částečně za to mohla pára stoupající z kotlíku (a dráždila její už tak rozbouřený žaludek) a částečně zbytkový alkohol.
Zamžourala skrze mlhu na svého nadřízeného.
Sakra, kdo by řekl, že Severus Snape má tak pěkný zadek?
Snape se otočil a jejich pohledy se setkaly.
Prosím, ať neumí číst myšlenky, i když se mi nedívá do očí.
Očividně uměl.