DMD č. 12. pro 12. 4. 2012. Téma: Zadek v mlze

„No jo, jenom se nedělej,“ broukl Erik. Zvedl ruku až nad hlavu (bratři se mu věčně smáli, jaký je prcek), nahmátl kamenný výstupek, co vypadal nejspíš jako... jako dračí fous, teda kdyby draci byli, že, a zatahal.
Vysoko nad ním to pobaveně zafunělo. Už tak dost hustá mlha v tom místě zhoustla.
„Stejně jseš jenom figura na mostě,“ řekl Erik. Nadhodil si uzlík na rameni. Zarazil se. „Na mostě. Na mostě. Hej, já jsem našel most! Já jdu správně!“
Mlha nad divoce hučící řekou se převalila tam a zpět. Na druhé straně mostu se pohnul další kus kamene.
Dračí ocas.

Obvykle byla tichá.
Dnes zněla trochu jinak.
Bradavická ošetřovna.
S lahví nechutného lektvaru.
Odcházela madam Pomfreyová.
Žádná změna.
James se dál šklebil.
Nepil ho s chutí.
Není divu.
Ležel tu sám.
S tak brzkou návštěvou.
Vlastně nepočítal.
Přišli, Náměsíčník s Tichošlápkem.
Dnes jim přišla vhod.
Úplňková výmluva.
Na útěk z lektvarů.
Pro klidné plánování.
Bez Lily.
Jen trochu škodit.
Hlavně se pomstít.
Zase jemu.
Taky jim škodil.
Když mlhu zrobil.
Bílou tmu.
James v ní bloudil.
Marně se snažil.
Obejít hipogryfa.
Znal jak se chovat.
Snad se měl schovat.
Nejít dál.
Jak pak měl poznat.
Kdepak má zoban.
A kde...

„Vítám vás na zkoušce uchazečů o řidičské oprávnění. Jistě vám nemusím připomínat obrovskou důležitost této zkoušky. Má prověřit vaši znalost dopravních předpisů, značek a vaši zodpovědnost jako budoucího řidiče.“
„Rozumím, jsem připraven.“
„První je tato značka. Červený trojúhelník.“
„Hmm… Pozor… mám to na jazyku… Pozor mlha!“ Zvolal nadšeně. Úředník zbledl.
„Ehm, zkuste nějakou jinou třeba tady ten červený trojúhelník s těmi dvěma hrboly.“ Úředník se významně podíval na zkoušeného.
„Jasná věc, zadek v mlze,“ odpověděl s přehledem. Úředník zbledl ještě víc.
„Tuhle určitě poznáte.“
„STOP.“
„Ve vaší zkoušce. A tahle?“
„Hee, ta šipka?“
„Napovím… všimněte si, že míří ke dveřím.“

Varování: Captain Jack Harkness, 15+
"Doktore, jsi si jistý, že se mají kyberlidé objevit přímo tady?"
Jack se rozhlížel. Stáli na opršelém, jihozápadním pobřeží Walesu, nedaleko Cardiffu, kde nebylo absolutně vůbec nic.
"Naprosto. Mám na to tohleto úžasné udělátko, to když se tady zmáčkne a támhleta ručička ukáže nahoru, tak to bezesporu něco důležitého znamená."
"Já jen, že v té husté ranní mlze skoro nic nevidím. Au." Jack do něčeho zezadu narazil.
"To znělo kovově."
"To byla stará, plechová popelnice."
"Tak to jsme určitě na správné cestě..."
"Doktore, tohle je jak východoněmecký fetišporno! Taky ti všechno ukazují jen zezadu a není tam pořádně nic vidět!"

pozn.: BJB a ještě navíc 15+ (já nic, já muzikant)
Jeho sbírka nočních můr se utěšeně rozrůstala. Na věšení si zvyknul, zavařovačky zůstávaly prázdné, pošta proudila a ten sen s Bodlinkou a… koněm byl vlastně příjemný. Ale ten zadek!
Objevoval se posledních několik nocí, postupně se nořil z mlhy jeho podvědomí. Kolem zněl smích uličníků, opakujících ten hloupý vtip. A v centru pozornosti… Zadek. Vetinariho zadek. Tedy zadní strana té zatracené známky, samozřejmě!
Uličníci začali skandovat: „Nalepit! Nalepit!“
Sklonil se a otevíral ústa, když se náhle přitetelil Važuzel, odstrčil ho a prohlásil: „Ten je můj! Klidně mi zase ukradněte pero, ale moji práci mi nevezmete!“
Ráno Vlahoš vynalezl zvlhčovací houbičku.
specifikace fandomu: Zaslaná pošta
pozn. 2: pro jistotu ten vtip, přímý opis z knihy:
První uličník (který získal několik nově vytištěných poštovních známek): "Hele, už´s viděl zadek starýho Vetinariho?"
Druhý uličník: To´s uhod! A jenom magor si může myslet, že ho budu olizovat!"

Podivné léto, pořád tak lezavo. Byla jsem ráda, že jsem v Londýně a ne na prázdninách. Budovy Parlamentu se skoro ztrácely v mlze. Pohled na Tower Bridge mi připomněl tu strašnou katastrofu – zřícený most…
Zahnula jsem za roh a zděsila se. Další bouračka? Dav lidí, rozbité auto a vedle ležící tělo, tmavorudá krev na zemi… Proboha, on snad…
Utekla jsem. Všude jako by se vznášela smrt. Zahlédla jsem zezadu vychrtlého koně. Zamířila jsem k němu, připadal mi jako přátelská bytost. Jenže v té mlze vypadal spíš jako příšera. Otočil se a upřel na mě podivné oči, připomínající koule bílého světla.

V lidské podobě působil Mrakožrout jako obyčejný puberťák, ale zůstala mu spousta dračích vlastností. K těm horším patřily stravovací návyky; obvykle se vrhnul po vybraném tvorovi, zahlušil ho a sežral. Nedá se to popsat jinak.
K lepším stránkám patřilo, že si nějakým způsobem i v lidském těle zachoval dračí sílu. Ocenil jsem to, když mě na pláži přepadli tuláci. Mně bylo patnáct, oni byli tři dospělí muži. Jenže pak se objevil Mrakožrout a vystartoval po nich jako… jako drak. Nakonec nestačili utíkat, viděl jsem jen jejich pozadí mizející v mlze.
Tak jsem mu ty orgie s krvavým slepičím peřím odpustil.

Po dlouhé době jsem zase nemohla spát a tak jsem se šla projít do lesů kolem Talronu. Ani jsem nevnímala, kam jdu. Až najednou jsem si uvědomila, že jsem v místech, která neznám. Začala jsem panikařit a jako vždy to mělo další efekt. Akutně se mi chtělo na toaletu, která ale v okolí nebyla.
Rozhlídla jsem se kolem sebe, abych se ujistila, že jsem sama a teprve v tu chvíli si všimla husté mlhy, která mě obklopovala. Alespoň ta, že tu byla. Nebude alespoň hrozit, že by mě někdo viděl, kdyby šel okolo.
No, nejhůř uvidí jen zadek v mlze…

Vyjeli jsme na cestu – princ Michael s novomanželkou, já, Damián a dva další sluhové. Měla to být tajná svatební cesta, ale pro Michaela také získávání informací o vévodstvích, o tom, co tam pěstují, vyrábějí a vlastnosti místních šlechticů. Hned první den padla mlha tak hustá, že jsem před sebou stěží viděla koňský zadek. Cestu jsme měli naplánovanou tak, abychom každou noc mohli přenocovat v nějakém menším či větším sídle. Měli jsme být pryč půl roku. V každém vévodství měsíc, což není mnoho, vzhledem k tomu, jak jsou rozlehlé. Budeme si muset zvyknout na dlouhé cesty na koni i nevlídné počasí.

Výhled z okna pokrýval větší část parkoviště před domem, porostlého obrysy několika stromů. Za plotem bylo možné tušit schodiště do podchodu - tmavší skvrna a kus zábradlí vystupující z mlhy. Hotel South Ashfield, pojmenovaný hrdě po tomto skvělém malém městečku, kde mlha byla dokonce jednou z atrakcí v turistických průvodcích, nebyl za křižovatkou vidět vůbec. Krom hotelu, školy a malé nemocnice – momentálně rovněž neviditelných - nebylo v South Ashfieldu s výjimkou hřbitova už nic.
Taková prdel světa, pomyslel si Henry Townshend, který tu měl – nebo chtěl – začít nový život.
Krucinál.
Zatáhl roletu. Vtom se z koupelny ozvala rána.
Henry se překvapeně otočil.