DMD č. 11 pro 11. 4. 2019. Téma: Řekni vlkům že jsem doma

„Já tě chápu, jsi zamilovaná. Ale on je nepřítel," vysvětlovala Angharad.

Capable zvýšila hlas: „Nux od Vlčáků odešel a Nadsmrťas ho chce zabít, co ještě víc chceš slyšet?"

„Jednou Vlčák, navždy Vlčák," sykla Dag.

„Cheedo? Toast?" Capable oslovila zbylé dvě kamarádky, ale ty mlčky zavrtěly hlavou.

Bolelo to. Nepočítala s tím, že ji její nejbližší v tom nechají samotnou. Stejně tak profesorky její prosbu zamítly. Vlčák si prý nic jiného než smrt nezaslouží. Ale Capable to udělá - prolomí štíty Australské školy čar a kouzel a zachrání ho. Navíc ještě tu je jedna osoba, kterou nepožádala o pomoc.

Zbývá ještě Max.

Sníh byl všude.

Cítil jeho vůni v mrazivém vzduchu a byl by přísahal, že v plicích už má přinejmenším závěj. Co chvíli sklouzl pohledem pod promrzlé nohy aby se ujistil, že tam dole ještě jsou.

Vítr k němu přinášel štěkot a občasné zavytí, znějící tady na bílé pláni jako příslib. Před očima mu defilovaly všechny ty tiché chvíle, kdy si se svými muži balil v závětří tabák do papírku. Cítil i jeho vůni.

Byli mu v patách a věděl, že není kam utéct. Byli tady doma.

Doma...

"Same?"

Svět zteplal a zoranžověl. Sibylin starostlivý výraz ho docela probral.

"Jsem doma..."

Na přelomu desáté a jedenácté hodiny pondělního dne stojí správce sbírek se svými kolegy Markem P. a Jaroslavem L. přede dveřmi do depozitáře.
„Tak tedy,“ prohlásí Daniel s povzdechem. „Řekneme těm bestiím, že jsme doma.“
„Děláš, jako by to byli vlci,“ řekne na to Marek.
„Kéž by to byli vlci. Jsou to ghúlové.“ Stín v Danielových očích ještě více ztemní.
„Opravdu si myslíš, že ve sbírkách něco sežrali?“ zajímá Jaroslava.
„Nemyslím. Jsou vázáni přísahou. Schopni toho ovšem schopni jsou. Formaldehyd a jiné konzervační látky, ani spory hub a plísní by jejich zažívání nijak neuškodily,“ odpovídá Daniel a pobaveně se ušklíbá.

Obléhání Talmberku se protahovalo, ale nyní, s pomocí trebuschetu se podařilo rozbít bránu a bojovníkům pánů Diviše, Hanuše z Lipé a Racky Kobyly se tak otevřela snadná cesta dovnitř.
Válečníci byli nachystáni k závěrečnému útoku, čekali jen na povel.
"Ti vlci nám tvůj hrad nevydají zadarmo, příteli," prohodil pan Hanuš sledujíc nepřátele na hradbách.
"Pak půjdu těm vlkům říct, že tady jsem doma já," zavrčel pan Diviš a rázně, a přesto velmi důstojně, vykročil k bráně hradu Talmberk. Sálalo z něj odhodlání a síla, která nikoho nechala chladným a proto jeden každý bojovník v táboře následoval stárnoucího rytíře do boje.

"Nad čím dumáš, Jimrame?" ptá se Tadeáš.
"Potřebuji slogan na náš nový produkt. Zásyp proti vlkům."
"Na to si najmi kreativce," radí Lev.
"To si může dovolit korporát, ne já, drobný podnikatýlek."
"Chlapci a děvčata, zažeňte vlčata!"
"Na vlčata, Lve, nesahej, Zachariáš je u skautů."
"Voláme ke všem z plných hrdel, Šoustkův zásyp na každou..."
"Šílíš, Tadeáši? Vulgarismy nepřichází v úvahu! Vraťme se ke korektním vlkům."
Lev si pořádně lokne piva a po chvíli zvolá:
"Mám to! Vlci ať na náš dům klidně si doráží, neb Šoustkův zásyp je bezpečně odráží!"
"Výtečně," zvolá Jimram, "Méďo, frťana tvého nejdražšího alkoholu autorovi!"

Hlad jej hnal stále dopředu. Najednou zvedl čenich, protože nasál omamnou vůni. Seděli kolem ohně, schoulení k sobě. Oheň ho děsil, ale hlad byl silnější. Jeho přítomnost je zjevně znervóznila mnohem víc, než jeho děsil oheň. Pomalu se přišoural a lehl si v uctivé vzdálenosti od ohně. Pomaličku se po břiše plížil blíž a blíž, až byl už úplně u nich. Osmělil se a největšího ze samců šťouchl nosem. Muž vydal burácivý, ale ne nepřátelský zvuk, z ohně sundal zbytek masa a hodil mu jej.
Kdesi v dálce zavyla jeho družka. Zavyl v odpověď.
Řekni ostatním vlkům, že jsem doma.

S hlavou spíše v oblacích než na zemi spěchala Aglem Ter Kone zpátky do vesnice. Hbitě překračovala kořeny a vyhýbala se hadovitým liánám - a přesto se nějak stalo, že do něj skoro narazila.
Zalapala po dechu a uskočila. Utíkala by - bohové, jak moc by utíkala! - ale sevřel ji šupinatý pařát.
Obrovské oranžové oči byly najednou strašlivě blízko a horký dech ještě blíž. Žena strnula jako králík ve světle reflektorů a chtě nechtě musela vyslechnout, co měl netvor na srdci.
A pak byla najednou volná a běžela jako ještě nikdy v životě.
Nesla těm bledým cizincům vzkaz. Muruk se vrátil domů.

"Konečně doma..."

"Doma?" diví se Geralt, a rozhlíží se kolem a vidí omšelou hospodu, pár povozů, vesničany u ohniště, ale i hroby, pokácené stromy, vřesoviště a pach smrti.

"No jasně, že doma, co ti chybí Geralte?" odpoví bujaře Marigold.

Snad vůně angreštu a šeříku, pomyslí si Geralt.

"Pivo tu teče proudem, pěkná selka se také najde a všichni si rádi poslechnou pěknou baladu".

Tady nemůže být doma, tady je Záříčí. Tady je...

"No co, my máme zaklínače, my se bát nemusíme."

A Geralt se usměje, jen tak, koutky úst a řekne: "Zahrej Marigolde, ukaž všem vlkům, že tady jsme doma".

Miško, řekni vlkům, že jsem doma.
Odešla pomalu a opačným směrem, jen švihnutím ocasu dala najevo, že není žádný poslíček, ale hrdá kočka.
Tak jako tak, smečka se za chvíli přiřítila ze schodů.
Čumáčci, půjdeme na výlet!
Vrtění ocasy, skákání do výšky, uslintané mordy.

Náš zvěd maskovaný za kočku nám oznámil, že se blíží člověk. Ihned jsme přestali se všemi lumpárnami, odložili knihy, vypnuli počítač a předstírali radost ze setkání. Zase musíme ven. Kromě piškotků tam není nic veselého.

Užili jsme si venčení v parku.

Člověk asi něco čuje, zabavil Barče strom, ze kterého jsme chtěli postavit náš budoucí domov.

Zoruaku! Máme vlastní bratrstvo. Ano konečně máme. Zoruaku! Prosím rozhodni jak se budeme jmenovat. Budeme se jmenovat vlci, ať naše přátelství a víra přetrvá navždy. Ano vlci! A ty Zoruaku budeš naším vůdcem!

Jak je to jen dlouho. Vzpomněl si Zoruak při pohledu na krajinu. Tak dlouho... Povzdechl si.
Je čas. Pomyslel si Zoruak a vykročil směrem k městu.
Konečně doma. Radostně se usmál, když ucítil vůni známého větru. Bude si mě ale ještě někdo pamatovat? Zachmuřil se hned vzápětí.
„Stát! Dovnitř nikdo nesmí!” byl zastaven u brány.
„Dobře, ale řekni vlkům, že jsem doma.”
„Kdo že?”
„ Zoruak,” usmál se.