DMD č. 11 pro 11. 4. 2019. Téma: Řekni vlkům že jsem doma

Ťuk, ťuk.

Vmžiku nacpala chlupatou mrtvolu pod postel, winchestrovku zakryla peřinou. Přes kamaše oblékla zástěru; nasadila čepec; hupla do postele.

„Dále, děvenko! Copak mi neseš? Ohnivou vodu? Sklepmistra. Aha.“

„Babičko, proč máš tak velké uši?“
Abych dobře slyšela, když číhají bandité.
„Abych tě lépe slyšela!“

„Proč máš tak velké oči?“
Abych si v saloonu vyhlédla největšího fešáka.
Dala ovšem opět obligátní odpověď.

Babička Méry se po návratu z emigrace nudila. Samota u Štěchovic zkrátka nenahradí nástrahy prérie. Nebýt zatykače, sotva by se k dceři a vnučce navrátila.
„Běž, dítě. Řekni vlkům, že jsem doma.“ Upravila si drdůlek. „A taky myslivcům!“

Řekněte vlkům, že jsme doma a očekáváme je.
Takto (nebo podobně) nadepsaný článek byl otištěn v Lidových novinách počátkem března 1939. Známý novinář v něm znovu prokázal svou fascinaci Hitlerem. Už titulek napovídá, že v podstatě vyzýval národ, aby otevřel dveře nacistům a nechal se dobrovolně pohltit třetí říší, jak se ostatně krátce poté také stalo.
Není úplně jisté, v kterém čísle přesně článek vyšel, nicméně nacházel se na osmé straně vpravo dole. Ostatně, i kdyby ho nebylo možné dohledat, vůbec to neznamená, že by dotyčný novinář nemohl podobný článek někdy napsat, a tím méně, že by takový názor nezastával.

Student 1: Co to zase mělo být? Jaký den s přáteli v přírodě? Mají pocit, že teďka chodím někam ven?

Student 2: Nebo že máš kamarády?

Student 1: Hele, nech si to jo, jinak tě s sebou do Walesu nevemu.

Student 2: To bys sis to nejprve musel umět u pana "Johna Watsona" zabookovat, chytráku.

Student 1: Jseš nějakej vtipnej, copak jsi to snad napsal dobře?

Student 2: Ne, ale matka mi ráno uvařila čaj z třezalky a po něm mě nic nerozhodí. Nepůjdeš s náma na pivo?

Student 1: Ani nápad, jdu spát. Vyřiď ostatním, že už jsem doma.

Harry bral svou kmotrovskou roli vážně. Kdykoli mu to bystrozorské povinnosti dovolovaly, našel si chvilku, aby se Teddymu Lupinovi věnoval. Dokonce mu v domě na Grimmauldově náměstí zřídil přespávací pokojíček plný autíček, panáčků a plyšových zvířátek. Speciálně dvě z nich, šedobílá vlčata, měl Teddy nejraději. Snad mu připomínaly jeho osud sirotka.

Zrovna dnes měl chlapec přespat u kmotra. Krb zeleně zaplápolal, ale místo aby z něj vystoupil Teddy s babičkou, vykoukla pouze Andromeda.
„Harry, omlouvám se, ale Teddy nepřijde, má horečku,“ oznámila.
Z dálky se ozval dětský hlásek: „Harry, řekni vlkům, že jsem doma a že hrát si budem příště.“

Jeho čest trhlali jako Lykáón a jeho synové. Lakónie, jeho domov, se proměnila ve nepřátelské vlčí doupě. Byl téměř slepý, přesto nesplnil základní z přísah - "se štítem a nebo na něm". Jeho manželka ho nazvala Zbabělcem. Měl opakovat, že plnil Leónidův rozkaz? Že se vrátil, ale už bylo pozdě? Vždyť ho stejně nikdo neposlouchá...
Ale byť byl Zbabělcem, zůstala mu čest. Před očima už vnímal pouze světlo a stíny, ale připravil si koně a zamířil k Platajím.
Nakonec se Zbabělec do svého domova vrátil. Jako hrdina bránil svou zem do posledního dechu.
Na náhrobku má vyryta dvě slova: Spartský vlk.

Spirálky bílého kouře, jazýčky plamenů, pach spálených vlasů. Dívala se, jak hoří.
"Kolik vás tu zbylo, z jízdní?" Nepoznávala svůj hlas.
Starý šermíř ji starostlivě pozoroval. "Ursai, ten, co má pochroumanou ruku - a štěňata."
"Štěnata?"
"Chlapci. Záloha."
"Dokážeš ještě učit?" Tady hluboko dole nebyla okna, ale komín dobře táhl. Plameny hltaly uřezané copy.
"Paní už jsem přeci učil."
"Potřebuju se zlepšit." Vlasy zuhelnatěly a rozpadly se. Tak jako její srdce.
"Paní se nevrátí do kováren?"
"Ne."
Paní už se nemůže vrátit nikam. Zůstává tady.
Naposledy zlehka přejela prsty po ostří stříbřité dýky.
"Konec vyčkávání. Řekni štěňatům, že začínáme za úsvitu."

„Co to je?!“ zděšeně vyjekla.
„Propána! To jsou děti! Couvala před jejich vrčením. „Nevím, zda jsou tak snědé nebo špinavé? Jsou jako blesk, ale běhají po čtyřech!“

„Našel jsem je v lese,“ odpověděl misionář a zabouchnul dveře.

„Já se jich bo-bo-boo-jííím, jsou takové di-di-di-voké,“ koktá hospodyně. „Pomóóóc!! Cení na mne zuby.“ Vřeští.

„Ujmu se jich.“

Koupel odhalila mozolnatou, tvrdou kůži na loktech a kolenech.
„Kde jsou nůžky? Tak zacuchané vlasy nerozčešu!“

Amala utekla domů. Našli ji mezi svými. Unesli ji vlkům.
„Uuuuáááá,“ vyla na protest. Nežrala.

Druhý útěk.
Uloupila slepici. Hltavě ji trhala. Při dopadení z úst visela jen střeva.

„Jak se máš?“ zeptá se tiše. I tak ji slyší, mikrofon v rohu místnosti zachytí všechno. Ale že by jim to chtěla zjednodušit? Nikdy!
„Žiju,“ pokrčí rameny Dagmar. „Nevíš něco o Karlovi? A Jirkovi?“
Příjmení nezmíní - návštěvnice ví, zná je oba. A ti za mikrofonem? Ti taky. V záznamech je mají všechny.
„Nevím nic.“
Dagmar si povzdechne. „A doma?“
„Dobrý, jen… všichni se po tobě ptají, hlavně vlčata. Co jim mám říct?“
Zaváhá, chvilku jí trvá, než se rozhodne.
„Řekni… že nejsem doma, jela jsem na dovolenou. A že jim brzo napíšu.“
„A skautům?“
„Pravdu. Že mě odsoudili na doživotí.“

„Kendra Brumbálová!“ rozlehl se hlas Ursuly Blackové Velkoprodejnou Mžourov. „Úplně jsi zmizela ze světa!“
Kendra se napjatě usmála.
„Slyšela jsem o Albusových školních úspěších, na tohle dítě musíš být pyšná! Má Belvina nastoupila loni. Nebude ve stejném ročníku jako tvá dcera?“ Ursula se nesnažila skrývat krvelačnou dychtivost, se kterou očekávala odpověď.
Kterou moc dobře znala.
„Potřebuji ještě knihy,“ zabručel čtrnáctiletý Aberforth otráveně. Pohoršenou Blackovou ignoroval. „Jdeme už?“
Matka se chystala se jej napomenout za drzost, ale tichá… podpora, kterou mu viděla v očích, ji zastavila. Polkla, aby se zbavila knedlíku v krku.
„Jsem pyšná na všechny své děti,“ řekla odhodlaně.

Beránek v rouše beránčím
dobro děl a činil,
ni žádného nevinil,
ni vlky v rouše beránčím.

Na kletby, spílání mlčel,
nenávist vší překonal,
úsměvem vždy obdaroval,
i přes vší urážky mlčel.

Avšak lidé zatvrzelí
lásku jeho nepřijali,
nenávistí překonali
a srdce svá zatvrzeli.

Když mu jednou řeklo dítě
Lépe nám bude, když nebudeš
Budem se radovat když zemřeš
Všechny milovat, řeklo dítě.

Tento muž znal trest za ten hřích
Věděl, že trestem je věčné peklo
Však když na něj dítě promluvilo
Poznal že jen jediná cesta

"Radujte se, neb ten, kterého nenávidíte už není. Už nikdy nebude," zní dětský smích.